Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jaroslavy Luňáčkové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 312/2023-474 ze dne 31. ledna 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 155/2022-427 ze dne 12. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Zory Antonyové, Ph.D., advokátky se sídlem Zelený pruh 95/97, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka a vedlejší účastnice spolu uzavřely ústní smlouvu o poskytování právních služeb. Vedlejší účastnice převzala zastoupení stěžovatelky ve věcech opatrovnického řízení, o rozvod manželství, výživného na rozvedenou manželku a vypořádání společného jmění manželů. V průběhu řízení o vypořádání společného jmění manželů stěžovatelka vypověděla vedlejší účastnici právní zastoupení, a ta jí proto zaslala fakturu znějící na částku 123 349 Kč jakožto odměnu za doposud poskytnuté právní služby. Při určení odměny vycházela z vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Jelikož stěžovatelka vedlejší účastnici uhradila za poskytnuté právní služby toliko částku 35 000 Kč, obrátila se vedlejší účastnice se svým nárokem na soud.
2. Poprvé ve věci rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem č. j. 28 C 340/2019-271 ze dne 5. 10. 2020. Ten řízení částečně zastavil a ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze toto rozhodnutí usnesením č. j. 23 Co 50/2021-305 ze dne 16. 4. 2021 zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Obvodní soud proto rozhodl znovu rozsudkem č. j. 28 C 340/2019-361 ze dne 31. 1. 2022 tak, že v rozsahu částky 51 425 Kč včetně úroků z prodlení řízení zastavil (výrok I), stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 2 631 Kč včetně úroků z prodlení (výrok II) a ve zbytku žalobu vedlejší účastnice zamítl (výrok III). Vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (výrok IV).
4. K odvoláním obou stran se věcí znovu zabýval městský soud. Ten napadeným rozsudkem rozhodl tak, že potvrdil vyhovující výrok II. Zamítavý výrok III změnil odvolací soud tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici částku ve výši 91 718 Kč s úrokem z prodlení, částku 8 470 Kč a částku ve výši 256 Kč. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání odmítl ve smyslu § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pro nepřípustnost.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud svým postupem porušil její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i princip legality vyjádřený v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
6. Podle názoru stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí překvapivá a nedostatečně odůvodněná, a to především z hlediska konstantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Podle názoru stěžovatelky Nejvyšší soud ani zcela nepochopil podstatu věci - stěžovatelka používá příměru, že "stěžovatelka o voze a dovolací soud o koze". Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména nesouhlasí s tím, že jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici odměnu za poskytnuté právní služby, třebaže vedlejší účastnice nedisponovala plnou mocí pro jednání před soudem. Stěžovatelka uvádí, že pokud vedlejší účastnice jakožto advokátka nedisponovala plnou mocí, nemůže jí ani náležet odměna za procesní úkony vykonané v civilním soudním řízení.
7. Stěžovatelka rovněž namítá to, že vedlejší účastnicí nikdy nebyla poučena o tom, jak bude určena odměna za poskytnuté právní služby či že je vedlejší účastnice plátcem daně z přidané hodnoty. V závěru ústavní stížnosti ještě rozporuje, zda byly dostatečným způsobem prokázány jednotlivé úkony právní služby, a sice další porada s klientem.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
9. Ústavní soud úvodem připomíná, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Ústavní stížnost má však subsidiární povahu jako prostředek ochrany základních práv a svobod. Ústavní soud z důvodu zdrženlivosti proto k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce. To se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
10. Argumentace stěžovatelky směřující proti napadeným rozhodnutím představuje toliko pokračující polemiku stěžovatelky s - pro ni nepříznivým - výsledkem řízení. Stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí obecných soudů jsou překvapivá a jejich odůvodnění je zcela nedostačující, avšak primárně nesouhlasí s učiněnými právními závěry. Nesouhlasí s tím, jak soudy vypořádaly její otázku, co se považuje procesní úkon právní služby vykonaný advokátem jako zástupce v civilním řízení, respektive otázku, zda advokát nezmocněný pro soudní řízení pro soudní řízení vykonává úkony právní služby v podobě procesních úkonů za účastníka, pokud v tomto řízení fakticky koná, a zda mu náleží za tyto úkony odměna.
11. K námitce vztahující se k vypořádání stěžovatelčiny argumentace Nejvyšším soudem, Ústavní soud uvádí, že ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006). Nejvyšší soud přitom tyto požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí splnil. Dostatečným způsobem s odkazy na relevantní judikaturu vysvětlil, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení této otázky nezávisí. Ústavní soud se přitom ztotožňuje s právním závěrem Nejvyššího soudu, že pro vznik práva na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby není rozhodující, zda byla či nebyla předložena soudu plná moc jako průkaz zastupování účastníka advokátem.
12. Je vhodné poukázat na to, že stěžovatelka nesprávně zaměňuje dohodu o poskytování právních služeb, jakožto dvoustranného vztahu mezi advokátem a klientem, s plnou mocí udělenou advokátovi, která je jednostranným právním jednáním, osvědčujícím že zástupčí oprávnění vzniklo, tj. že je advokát oprávněn za klienta právně jednat. Plná moc je toliko osvědčením o existenci a rozsahu konkrétního zástupčího oprávnění - v posuzované věci jde o osvědčení o existenci a rozsahu zastupování před soudem pro účely toho, s kým má v daném řízení soud jednat (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3293/23 ze dne 28. 2. 2024). Proto, jak správně poukazuje městský soud i Nejvyšší soud, nedostatek průkazu plné moci nemá vliv na povinnost stěžovatelky uhradit vedlejší účastnici odměnu za poskytnuté právní služby, bylo-li prokázáno, že právní pomoc byla stěžovatelce poskytnuta. V opačném případě by se totiž jednalo - jak uvádí městský soud - o bezdůvodné obohacení stěžovatelky.
13. Lze přitom souhlasit s Nejvyšším soudem i v tom, že pokud stěžovatelka prostřednictvím těchto otázek zpochybňuje provedení úkonů právních služeb, napadá tímto skutkové závěry odvolacího soudu. Tato argumentace ovšem představuje jiný než přípustný dovolací důvod a přípustnost dovolání proto založit nemůže. Ani v tomto směru proto Nejvyšší soud nepochybil.
14. I v rozsahu dalších námitek - poučení o určení způsobu výpočtu odměny, placení daně z přidané hodnoty či prokázání jednotlivých úkonů právních služeb - nejsou dány důvody pro kasační zásah Ústavního soudu. Stěžovatelka totiž v tomto směru Ústavnímu soudu předkládá zcela identickou argumentaci, která byla součástí již stěžovatelčina dovolání.
Odůvodnění ústavní stížnosti tak žádným způsobem nepracuje se závěry, které stěžovatelce v odůvodnění dovolací soud přednesl a žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci nepřináší. Měla-li stěžovatelka za to, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručená práva a svobody, bylo namístě, aby závěry Nejvyššího soudu ústavněprávně zpochybnila a vyložila, z jakých důvodů tento soud pochybil. Stěžovatelka tak (ovšem nesprávně) předpokládá, že Ústavní soud podrobí rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu; takový postup ovšem není, jak vyplývá z bodu 8 tohoto usnesení, úkolem Ústavního soudu a zdejší soud proto nemá, co by na napadeném usnesení Nejvyššího soudu v rozsahu těchto námitek přezkoumával.
15. Stěžovatelka dále napadá rozsudek městského soudu, avšak ani k němu nepřináší žádnou relevantní (natožpak ústavněprávní) argumentaci nad rámec rekapitulace předchozího řízení a opakování argumentace, se kterou se vypořádal Nejvyšší soud. Ústavní soud k tomu připomíná, že stěžovatelku, povinně zastoupenou právním profesionálem (advokátem), stíhá břemeno tvrzení a je především na ní samotné, aby Ústavnímu soudu předložila přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět.
Není však úkolem Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel namísto stěžovatelky a suplovat tak činnost zmocněného advokáta. Podstata jakéhokoli soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatel. Pokud však stěžovatel, ačkoli právně zastoupen, žádnou argumentaci nenabídne, nemá Ústavní soud co přezkoumávat (k tomu viz např. usnesení sp. zn. II.
ÚS 3451/23 ze dne 28. 2. 2024, usnesení sp. zn. I. ÚS 599/23 ze dne 30. 5. 2023 či usnesení sp. zn. I. ÚS 2741/21 ze dne 2. 11. 2021). Ani napadeným rozsudkem městského soudu proto k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelky nedošlo.
16. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. července 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu