Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2024 č. j. 12 Co 3/2024-257 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2023 č. j. 12 C 133/2019-238, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Radka Deutsche, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejího práva podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka vystupovala jako žalovaná v řízení o zaplacení částky 138 333 Kč s příslušenstvím, kterou se vedlejší účastník domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") zamítl žalobu, aby stěžovatelka zaplatila vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 92 250 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 46 083 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 15 004 Kč (výrok III.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že vedlejšímu účastníkovi náleží nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou trestního řízení v částce 92 250 Kč. Vzhledem k tomu, že v průběhu řízení stěžovatelka zaplatila částku ve výši 92 250 Kč, úrok z prodlení ve výši 25 134,97 Kč a částku 26 684 Kč jako náhradu nákladů řízení a nárok vedlejšího účastníka tak uspokojila, soud prvního stupně výrokem I. žalobu zamítl a ve zbývající části nárok zamítl jako neopodstatněný (výrok II.).
4. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") odvolání stěžovatelky do zamítavých výroků I. a II. odmítl, potvrdil jej co do výroku III. o nákladech řízení a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení v částce 4 114 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že odvolání je nepřípustné do výroků I. a II., kterým byla žaloba zamítnuta, neboť rozhodnutím soudu prvního stupně nebyla stěžovatelce uložena žádná povinnost a nebyla způsobena újma odstranitelná změnou či zrušením rozhodnutí soudu prvního stupně. Ve vztahu k výroku III. o nákladech řízení odvolací soud shledal odvolání nedůvodné.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatnila dva typy námitek. Jednak namítá nedostatky odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, a dále především tvrdí, že odvolací soud neoprávněně odmítl její odvolání a zabránil jí tak v řádném uplatňování práv. Stěžovatelka současně v ústavní stížnosti uvedla, že ve smyslu § 72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), sděluje, že se "proti předmětným částem výroků I. až III. usnesení Městského soudu" bude bránit také žalobou pro zmatečnost.
6. Dotazem na Městském soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 28. 3. 2024 žalobu pro zmatečnost.
7. Ústavní stížnost je subsidiární prostředek ochrany práv. Aby byla ústavní stížnost přípustná, musí stěžovatel podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nejprve vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud totiž zasahuje na ochranu ústavnosti teprve tehdy, když ostatní orgány veřejné moci již nemohou neústavní stav napravit, neboť je pro ně věc uzavřena. Ústavní soud proto může zásadně věcně posoudit teprve ústavní stížnost, která směřuje proti konečným rozhodnutím, tj. rozhodnutím, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
7. Žaloba pro zmatečnost přitom představuje mimořádný opravný prostředek podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož vyčerpání je podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); přičemž pod pojmem "vyčerpání" nutno rozumět nejen podání toho kterého procesního prostředku, ale i dosažení rozhodnutí o něm (srov. § 72 odst. 3, 4 a 6 zákona o Ústavním soudu). V této fázi není na Ústavním soudu, aby se danou věcí meritorně zabýval, neboť by tím v rozporu se zákonem a nesystémově zasahoval do činnosti obecných soudů. Uvedené důvody nepřípustnosti ústavní stížnosti jsou ostatně stěžovatelce známy, neboť je Ústavní soud konstatoval i v usnesení sp. zn. I. ÚS 209/22 , na které stěžovatelka paradoxně ve své nyní posuzované ústavní stížnosti odkazuje. Ústavní soud současně neshledal důvody pro aplikaci výjimky z nepřípustnosti ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. května 2024
Jan Svatoň, v. r. soudce zpravodaj