Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Rajniše, zastoupeného JUDr. Petrem Tomanem, LL.M. advokátem, se sídlem v Praze, Těšnov 1059/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. ledna 2024 č. j. 24 Cdo 2420/2023-380, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. ledna 2023 č. j. 25 Co 330/2022-316 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2022 č. j. 16 C 50/2020-234, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal s odkazem na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatel, Mgr. Martin Rajniš, Zuzana Rajnišová a Jana Rajnišová (vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem) byli účastníky řízení o pozůstalosti po Ing. Arnoštce Rajnišové, zemřelé dne 21. července 2018. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 30. března 2022 č. j. 16 C 50/2020-234 zamítl žalobu stěžovatele o neoprávněnosti dědiců zůstavitelky. Zůstavitelka sepsala závěť ve formě notářského zápisu dne 6. března 2014 za přítomnosti tří svědků. Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval, že závěť ve formě notářského zápisu, sepsaná jménem notářky JUDr. Jany Elšíkové ze strany jejího zástupce Mgr. Petra Elšíka, splňuje všechny náležitosti a pravost jejího podpisu byla potvrzena.
2. Městský soud v Praze svým rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a určil náklady odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry a též s právním posouzením věci Obvodním soudem pro Prahu 2. Konstatoval, že vzhledem k datu pořízení závěti dne 6. března 2014 se na věc vztahuje ust. § 1537 občanského zákoníku v původním znění, před novelizací, provedenou zákonem č. 460/2016. Městský soud v Praze dále uvedl, že vážné zrakové postižení zůstavitelky znamenalo, že v neznámých prostředích nutně potřebovala asistenci. Pro čtení zblízka nemohla používat standartní korekční pomůcky, pročež užívala speciální zařízení pro zrakově postižené osoby. Tato omezení ji klasifikovala jakožto osobu se smyslovým postižením, jež bez těchto pomůcek nebyla schopna čtení a psaní. Pro uvedené dle Městského soudu v Praze neexistovaly relevantní důvody pro neplatnost závěti. Pravost notářského zápisu podporovaly i výpovědi svědků.
3. Nejvyšší soud v souvislosti s neprovedením znalecké expertízy na ověření pravosti podpisu zůstavitelky poukázal na judikatorní závěr, že při allografní závěti sepsané dle ust. § 1534 občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, kde svědectví dvou svědků potvrzuje, že zůstavitel před nimi projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, není pravost podpisu zásadně rozhodující, na rozdíl od holografní závěti. Tato zásada byla potvrzena příkladmo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2018 sp.zn. 24 Cdo 2922/2018. V daném případě byla závěť sepsána ve formě notářského zápisu se třemi svědky, a pravost podpisu zůstavitelky byla potvrzena výpověďmi svědků i notáře.
4. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že zůstavitelka byla schopna číst se speciálními pomůckami, což dle něj vedlo k nesprávné interpretaci zákonné definice nevidomé osoby a v důsledku tedy chybně zvoleného režimu právního jednání (pořízení závěti) dle ust. § 1535 OZ odst. 1 i odst.
2. Stěžovatel již vyjádřil přesvědčení, že zůstavitelka byla schopna čtení textu s využitím speciálních pomůcek, jako byla speciální lupa či počítačový software Guide, přičemž toto je prý podstatné pro posouzení jejího právního statusu. Ve světle právních a lékařských definicí by tato schopnost reflektovala skutečnost, že zůstavitelka neměla být klasifikována jako nevidomá, neboť dokázala určitou měrou kompenzovat svůj zrakový handicap. Její zrakové schopnosti nebyly zcela eliminovány, pročež nesplňovala kritéria pro klasifikaci jakožto osoby zcela nevidomé, a tedy pro sepsání závěti v allografním režimu.
Stěžovatel doplnil, že pravost podpisu zůstavitelky nebyla znalecky ověřena, ačkoliv toto ověření opakovaně požadoval a odkazoval přitom na vzorové podpisy zůstavitelky, jež jsou údajně odlišné od podpisu na předmětné závěti. Stěžovatel namítal, že soud prvého stupně se spolehl výhradně na vizuální komparaci podpisu zůstavitelky na závěti s podpisy na jiných dokumentech, aniž by si vyžádal odborné zkoumání podpisu znaleckým posudkem, jak vyžaduje ust. § 127 o.s.ř. Přestože byl podpis zůstavitelky dle názoru Nejvyššího soudu potvrzen svědky a notářem, samo o sobě to nemusí být dostatečným důkazem jeho pravosti.
Stěžovatel dále uvedl, že soud prvého stupně nesprávně zamítl jím navržené důkazy pro jejich domnělou nadbytečnost.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Po přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost spočívá pouze v polemice stěžovatele s řádně zdůvodněným závěrem obecných soudů. Námitka ohledně porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod tak nemůže obstát. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a jeho závěr je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování, jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic vytknout.
6. Jak uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení: Námitky dovolatele v rovině, že zůstavitelka nebyla zcela nevidomá, nejsou opodstatněnými, když soudy dospěly ke skutkovému závěru, že zůstavitelka nebyla s běžnými korekčními pomůckami schopna číst a psát (když např. nutně potřebovala doprovod jiné osoby všude v neznámém prostředí a používala notebook se speciálním softwarem pro nevidomé). Pokud stěžovatel namítal, že nebyla znalecky zkoumána pravost podpisu zůstavitelky, k tomu soud přiměřeně odkázal na ustálený judikatorní závěr, že vzhledem k tomu, že obligatorní součástí allografní závěti sepsané podle ustanovení § 1534 o.
z. je svědectví dvou svědků o tom, že zůstavitel před nimi (současně přítomnými) výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, není dobře představitelné, že by zůstavitel před svědky výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli, aniž by ji vlastnoručně podepsal. Pro rozhodnutí sporu o určení dědického práva z allografní závěti (§ 1534 o. z.) - na rozdíl od sporu o určení dědického práva vyplývajícího z holografní závěti - pak není (zásadně) určující vyřešení otázky pravosti podpisu zůstavitele na závěti.
7. Ústavní soud konstatuje, že soudy v daném případě řádně provedly dostupné důkazy a učinily adekvátní závěr. Z rozhodnutí je přitom patrné, z jakých důkazů obecné soudy vycházely, přičemž je zřejmé, že tyto důkazy jim umožnily učinit si dostatečně jasnou představu o skutkových okolnostech. Další důkazy zjevně nebyly provedeny z důvodu nadbytečnosti, neboť nemohly přispět k dalšímu objasnění věci, jakož i z důvodu hospodárnosti řízení. Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí soustavy obecných soudů, není oprávněn přehodnocovat jejich hodnocení důkazů a nepřísluší mu právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností, do které je povinen zasáhnout pouze tehdy, pokud zásahem orgánu veřejné moci dojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. K tomu ve zkoumaném případě nedošlo.
8. Ústavní stížnost tak byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu