II.ÚS 753/26 ze dne 31. 3. 2026
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatelky Márie Jurkovičové, zastoupené Mgr. Vítem Lukášem, advokátem, sídlem Černochova 265/8, Olomouc, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově č. j. 126 EXE 2268/2021-178 ze dne 20. ledna 2026, za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníka řízení, a soudního exekutora Mgr. Petra Hlocha, Exekutorský úřad Ostrava, a Jana Jurkoviče, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí; tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 126 EXE 2268/2021-33 ze dne 1. listopadu 2021 pověřil soudního exekutora vedením exekuce k vymáhání pohledávky vedlejšího účastníka za stěžovatelkou. Exekučním titulem byl rozsudek okresního soudu č. j. 112 C 303/2017-204 ze dne 2. srpna 2018 potvrzený rozsudkem Krajského soudu v Ostravě č. j. 11 Co 327/2018-287 ze dne 10. prosince 2018.
3. Okresní soud pod sp. zn. 126 E 17/2021 souběžně k vymožení téže pohledávky vedl soudní výkon rozhodnutí.
4. Stěžovatelka ještě před podáním návrhu na nařízení exekuce uhradila část dluhu (10 730,29 Kč). V tomto rozsahu byla exekuce k návrhu vedlejšího účastníka částečně zastavena. Stěžovatelka pak - už za trvání exekuce - postupně v rámci výkonu rozhodnutí uhradila zbylou část vymáhané pohledávky (57 222,06 Kč). Soudní exekutor proto 23. září 2024 exekuci ve vztahu k této částce zastavil. Dále už šlo jen o náklady exekuce.
5. Soudní exekutor vydal 20. prosince 2024 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. EX 00323/21-156, kterým uložil stěžovatelce nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 6 655 Kč (výrok I) a vedlejšímu účastníkovi ve výši 14 592,60 Kč (výrok II). Náklady exekuce sestávaly z odměny soudního exekutora v minimální výši (2 000 Kč), náhrady paušálně určených hotových výdajů (3 500 Kč) a daně z přidané hodnoty (1 155 Kč). Při určení výše nákladů vedlejšího účastníka soudní exekutor vycházel z částky 57 222,06 Kč, tj. neuhrazené částky na jistině ke dni zahájení exekučního řízení.
6. Proti příkazu podala stěžovatelka námitky. Uvedla, že vedlejší účastník zahájením exekučního řízení nesledoval oprávněný zájem na vymožení povinnosti, když totožná povinnost byla předmětem vymáhání v rámci jím zahájeného řízení o výkon rozhodnutí. Takové jednání vedlejšího účastníka má šikanózní charakter. Předmětem obou řízení bylo postižení starobního důchodu stěžovatelky, z předchozích výkonů rozhodnutí bylo přitom zřejmé, že jiný majetek stěžovatelky postihnout nelze. Soudní exekutor ve věci vydal jediný exekuční příkaz, kterým postihl mzdu a jiné příjmy u plátce důchodu stěžovatelky, ten však zrušil usnesením č. j. 226 EX 00323/21-029.
K vymožení povinnosti stěžovatelky došlo pouze v rámci řízení o výkon rozhodnutí vedených okresním soudem, nikoliv v exekučním řízení. Za této situace podle stěžovatelky není spravedlivé, aby byla povinna nahrazovat náklady exekuce.
7. Námitkám stěžovatelky soudní exekutor nevyhověl a postoupil je k rozhodnutí okresnímu soudu. Ten napadeným rozhodnutím příkaz k úhradě nákladů exekuce soudnímu exekutorovi ve výroku I potvrdil (výrok I) a ve výroku II změnil jen tak, že výše nákladů vedlejšího účastníka se nově určuje částkou 9 923 Kč (výrok II). Okresní soud výši nákladů exekuce určil podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 občanského soudního řádu). Vedlejší účastník byl úspěšný co do 84 % (67 952,35 Kč - 10 730,29 Kč = 57 222,06 Kč). Neúspěch ve vymáhání činil 16 %. Po odpočtu neúspěchu od úspěchu bylo vedlejšímu účastníkovi přiznáno 68 % nákladů (84 % - 16 %), což představuje výše částku 9 923 Kč.
8. Stěžovatelka namítá, že exekuční řízení zahájené vedlejším účastníkem bylo neúčelné, nehospodárné a šikanózní, když pro vymožení téže povinnosti bylo již dříve usneseními okresního soudu č. j. 49 E 27/2019-69 ze dne 23. července 2020 a č. j. 126 E 17/2021-21 ze dne 17. srpna 2021 rozhodnuto o výkonu rozhodnutí srážkami ze starobního důchodu stěžovatelky od plátce České správy sociálního zabezpečení. Okresní soud se s těmito námitkami dostatečně nevypořádal, neodůvodnil, proč by stěžovatelka měla duplicitně hradit náklady dvou řízení, které měly za cíl vymožení téže povinnosti. V exekučním řízení soudní exekutor ničeho nevymohl, jeho náklady by proto měl nést vedlejší účastník jako oprávněný.
9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud opakovaně rozhoduje, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Tvrzený rozpor tedy musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona (srov. např. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025, bod 34).
11. Takové další okolnosti posuzované věci, které by vedly i přes její bagatelnost (jde o částku celkem 16 578 Kč) k závěru o zásahu do základních práv stěžovatelky, Ústavní soud nezjistil. 12.
Okresní soud v napadeném usnesení částečně přisvědčil stěžovatelce, když vzal v potaz, že exekuce byla zahájena pro vymožení 67 952, 35 Kč, ale v tu dobu již bylo 10 730, 29 Kč zaplaceno, takže návrh v tomto rozsahu neměl být vůbec podán. Proto vedlejšímu účastníkovi přiznal pouze poměrnou část nákladů.
13. Za šikanózní exekuční návrh považuje rozhodovací praxe takový návrh, jehož podání není primárně motivováno snahou domoci se plnění (tj. není respektován esenciální smysl a účel exekuce, oprávněný jím primárně nesleduje ochranu svého subjektivního práva), ale má sloužit k postihu povinného z jiného důvodu, např. zatížit jej náhradou nákladů řízení, jako reakce na legální využití důkazních prostředků k prokázání tvrzení (protiprávního jednání protistrany) v jiném sporu mezi účastníky apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 925/2021 ze dne 6. září 2021, sp. zn. 20 Cdo 2179/2021 ze dne 7. prosince 2021, nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. prosince 2015).
14. Tak tomu ve věci stěžovatelky nebylo. V době, kdy vedlejší účastník podal exekuční návrh, nebyla vykonatelná pohledávka ve výši 57 222,06 Kč dosud vymožena. Nic nebránilo vedlejšímu účastníkovi ohledně téhož exekučního titulu podat i návrh na zahájení exekuce. V něm pak vznikly vedlejšímu účastníkovi náklady, jak je jmenuje okresní soud v bodě 6 napadeného rozhodnutí (převzetí věci, sepis exekučního návrhu a písemná vyjádření k návrhům stěžovatelky).
15. Souběh řízení je sám o sobě možný. Překážka věci rozhodnuté pro vydání exekučního příkazu nastává, je-li k vymožení stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem (pravomocně) nařízen výkon rozhodnutí stejným způsobem, na který by zněl exekuční příkaz. Proto byl také zrušen exekuční příkaz soudního exekutora, který postihoval starobní důchod stěžovatelky.
16. Exekuce byla vedena k návrhu vedlejšího účastníka v převážném rozsahu po právu, jelikož stěžovatelka nesplnila řádně a včas svou povinnost vyplývající z exekučního titulu. Zastavení exekuce v podstatné části zavinila stěžovatelka tím, že plnila - v rámci soudního výkonu rozhodnutí - po zahájení exekuce. Aplikoval-li soud na náklady řízení princip (poměrného) "úspěchu v řízení" (přesněji řečeno procesních zavinění zastavení řízení), nelze tomu z ústavního hlediska nic vytknout.
17. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 31. března 2026 Pavel Šámal v. r. předseda senátu