Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele TPK, s. r. o., adresa Velkomoravská 2714/28, 695 19 Hodonín, zastoupeného JUDr. Karlem Čermákem, advokátem, se sídlem Elišky Peškové 15/735, 150 00 Praha 5, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č. j. 23 Cdo 3375/2011-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2010, č. j. 10 Cm 49/2009-32, zamítl žalobu podanou dne 9. října 2009, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal, aby žalované (BEL Sýry Česko, a. s.) byla uložena povinnost poskytnout mu informaci o množství sýrů "APETITTO" (v tunách) vyrobených žalovanou v letech 2003-2005 v každém roce tohoto období (výrok I.), dále zamítl žalobu o poskytnutí informace o množství sýrů "APETITTO" dodaných žalovanou v stejném období na trh (výrok II.), taktéž zamítl žalobu o povinnosti žalované poskytnout žalobci informaci o ceně obdržené za sýr "APETITTO" v uvedeném období (výrok III.), a konečně soud zamítl žalobu o povinnosti žalované poskytnout žalobci informaci o tržbách za prodej sýrů "APETITTO" v letech 2003 - 2005 v každém roce tohoto období (výrok IV.). Výrokem V. pak soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení. Žalobní nárok na poskytnutí informací žalobce opíral o § 3 odst. 2 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví), přičemž vycházel z toho, že je vlastníkem ochranných známek s prvkem "APETITO" a je toto označení výlučně oprávněn užívat pro tavené sýry. Žalované pak byla uložena povinnost (v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41/11 Cms 41/2000) zdržet se užívání slovního označení "APETITTO" v jakékoliv vizuální a fonetické podobě. Soud prvního stupně ve stávající věci dovodil, že právo žalobce požadovat informace podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je majetkovým právem a jako takové bylo promlčeno v obecné tříleté promlčecí lhůtě [§ 100 odst. 2 a § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")].
3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 11. dubna 2011, č. j. 3 Cmo 301/2010-65, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve všech výrocích a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že rozsudek soudu prvního stupně považuje za správný, třebaže z jiných důvodů. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně totiž neshledal jako zásadní otázku běhu promlčecí lhůty. K tomu uvedl, že z § 3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví vyplývá, že oprávněná osoba může vůči třetí osobě, specifikované pod písmeny a) až d), požadovat informace o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je porušováno právo. Z toho dovodil, že zákon předpokládá, že právo na informace bude uplatňováno vůči jinému subjektu, nežli porušovateli práva. Pokud není informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se jí oprávněná osoba domáhat návrhem u soudu v řízení o porušení práva (§ 3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví). Odvolací soud uzavřel, že domáhat se poskytnutí informací vůči třetí osobě nelze samostatnou žalobou, ale jen návrhem učiněným v řízení vedeném proti porušovateli práva. Vzhledem k tomu, že žaloba směřuje proti porušovateli práva a právo na informace bylo uplatněno samostatnou žalobou, nemůže mít žaloba úspěch.
4. Následné dovolání žalobce bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2013, č. j. 23 Cdo 3375/2011-92, posouzeno jako přípustné, avšak zamítnuto jako nedůvodné, když odvolací soud podle názoru Nejvyššího soudu sice nesprávně aplikoval zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, včetně jeho § 3 odst. 1 písm. a), avšak, jak dovolací soud konstatoval, z věcného hlediska bylo rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud uvedl, že podle zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví může oprávněná osoba požadovat vůči třetí osobě, která za účelem přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu držela zboží porušující právo vyplývající z jejího průmyslového vlastnictví, poskytnutí informací o původu a distribučních sítích zboží a služeb (§ 3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví).
Není-li požadovaná informace poskytnuta dobrovolně v přiměřené lhůtě, může se oprávněná osoba domáhat jejího poskytnutí návrhem u soudu v řízení o porušení průmyslového práva. Dále konstatoval, že zákon o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví nabyl účinnosti dnem 26. května 2006 a s ohledem na § 7 odst. 2 ho lze aplikovat na řízení o porušení práva z průmyslového vlastnictví zahájené po dni jeho účinnosti. Vzhledem k tomu, že jak žaloba na porušení práva k ochranné známce a na ochranu před nekalou soutěží, tak i poskytnutí požadovaných informací se týká doby před nabytím účinnosti uvedeného zákona (za roky 2003- 2005), nelze s ohledem na citované přechodné ustanovení postupovat podle tohoto zákona.
Právo na poskytnutí požadovaných informací nevyplývalo přitom ani z předchozích právních předpisů (tj. ze zák. č. 137/1995 Sb., o ochranných známkách, popř. ze zák. č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách). Dovolací soud k tomu dále poznamenal, že pro posouzení časové působnosti zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví je rozhodující okamžik podání žaloby na ochranu práva. Z dané situace považoval dovolací soud za nadbytečné vyjadřovat se k otázce promlčení práva na poskytnutí informací podle § 3 odst. 1 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, popř. k otázce výkladu tohoto ustanovení z hlediska osob povinných informace poskytnout.
6. Rozsudku Nejvyššího soudu pak stěžovatel vytýká, že se nejasně vypořádal s tím, proč na danou věc nelze použít ustanovení zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Dle názoru stěžovatele nelze interpretovat § 7 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví tak, jak to zcela nesprávně a formalisticky učinil dovolací soud. Smyslem zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví byla bezesporu ochrana majitele průmyslových práv před zájmy porušovatelů průmyslových práv, což dovolací soud za pomocí eurokonformního výkladu měl respektovat.
Stěžovatel dále nesouhlasí s názorem, že jím uplatňovaná náhrada škody za roky 2003 - 2005 je pokračující náhradou škody vzniklou porušením stěžovatelova práva. Pro tento pojem neexistuje v právním řádu žádná definice. Samotné odůvodnění vyslovené v jedné větě nepovažuje za přiměřené vzhledem ke skutečnosti, že je stěžovateli odepíráno právo stanovené zákonem. Stěžovatel považuje za nesprávnou i intertemporální problematiku výkladu zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. S poukazem na dostupnou literaturu dovozuje, že ve stávající věci lze hovořit o tzv. nepravé retroaktivitě (na existující společenské vztahy se aplikuje nová právní úprava od okamžiku její účinnosti), která je zásadně přípustná.
Zdůrazňuje, že žalobou byl uplatněn zcela nový a samostatný hmotněprávní nárok na informace, který dosud v žádném jiném dříve probíhajícím řízení uplatněn nebyl (a pokud by byl, nemohlo by toto druhé řízení vůbec probíhat z důvodu rei iudicatae). Stěžovatel konečně nesouhlasí ani s konstatováním, že právo na informace bylo jako takové zavedeno až zákonem o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví. Mylný výklad dokládá poukazem na různá ustanovení a komentáře k zákonu č. 137/1995 Sb. a zákonu č. 441/2003 Sb.
7. Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že jako vlastníku práva vyplývajícího z průmyslového vlastnictví je mu soudními rozhodnutími bráněno získat informace o rozsahu porušení práva, takže v této souvislosti nemůže uplatňovat náhradu škody. Vlastník práva nemá žádnou možnost zjistit rozhodné údaje o množství zboží uvedeného na trh, které porušuje jeho práva. Vyslovuje přesvědčení, že soudní rozhodnutí nereagovala na všechny argumenty stěžovatele, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ve světle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález sp. zn. III. ÚS 703/06 nebo sp. zn. III. ÚS 961/09 ).
9. Stěžovatel brojí proti právním závěrům obecných soudů, k čemuž využívá poměrně obsáhlou argumentaci, která však nepřesahuje do ústavněprávní roviny a zůstává v úrovni polemiky s podústavním právem. Podstata ústavní stížnosti totiž spočívá v tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na spravedlivý proces způsobeného zejména nesprávným právním posouzením jeho věci. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti z převážné části jen opakuje svá tvrzení již uplatněná v průběhu dosavadního řízení, přičemž ve vztahu ke každému ze soudních rozhodnutí (z nichž ani jedno nevyznělo ve prospěch stěžovatele, třebaže pokaždé z jiných důvodů) vznáší různé námitky.
Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší (čl. 90 a 91 Ústavy). Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavnímu soudu v řízení o ústavní stížnosti nepřísluší posuzovat ani námitky týkající se případných skutkových nebo právních omylů, jichž se údajně dopustily obecné soudy; jeho úkolem je pouze ověřit soulad z toho vyplývajících důsledků s Listinou, Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod či Ústavou.
Porušení základního práva na spravedlivý proces v projednávaném případě Ústavní soud neshledal.
10. Podstatná pro danou věc je skutečnost, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na poskytnutí informací za roky 2003 - 2005 na základě § 3 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví, který nabyl účinnosti dne 26. května 2006, a to žalobou podanou až dne 9. října 2009. S ohledem na tuto skutečnost a znění § 7 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví nemá Ústavní soud proti interpretaci podané Nejvyšším soudem z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Lze opětovně připomenout, že posouzení podmínek pro aplikaci relevantních ustanovení (v dané věci tedy zejména § 7 odst. 2 zákona o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví) je výlučnou pravomocí obecných soudů, v daném případě konkrétně Nejvyššího soudu.
Ústavní soud si neosobuje právo do této kompetence jakkoliv zasahovat, nejsou-li dotčena ústavně zaručená práva stěžovatele, což však ve stávající věci neshledal. Ačkoliv lze dát stěžovateli zapravdu v tom, že měl být v odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu obsažen podrobnější právní rozbor, neposunuje tato skutečnost sama o sobě celou věc do ústavněprávní roviny. Ústavní soud v rozhodnutí Nejvyššího soudu neshledal nahodilost, vnitřní rozpornost či iracionální úvahy a závěry. Stěžovatel - důsledně vzato - usiluje Ústavní soud posouvat do roviny výkladu podústavního práva za účelem dalšího instančního přezkumu; taková pravomoc však Ústavnímu soudu, jak již bylo naznačeno výše, dána není.
Naopak právě Nejvyššímu soudu náleží provádět výklad podústavního práva v rámci obecného soudnictví a případně sjednocovat judikaturu obecných soudů (§ 14 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů).
11. Pokud stěžovatel namítal, že soudy nereagovaly na všechny jeho argumenty a námitky, sluší se připomenout, že i když právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, v zásadě odpovídá povinnost soudů náležitě odůvodňovat svoje rozhodnutí, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý jednotlivý dílčí a mnohdy i marginální argument (viz např. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci ze dne 19. dubna 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí).
12. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2015
Radovan Suchánek, v. r. předseda senátu