Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. H., zastoupeného JUDr. Veronikou Navrátilovou, advokátkou, sídlem Matiční 730/3, Ostrava, směřující proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, a to postupu Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení, ve věci vedené pod č. j. KRPA-152983-5/ČJ-2021-001372, postupu Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ve věci vedené pod č. j.
1 ZN 8073/2023-19 a postupu Městského státního zastupitelství v Praze ve věci vedené pod č. j. 3 KZN 822/2024-12, za účasti Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení, sídlem Zenklova 212/17, Praha 8 - Libeň, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a Městského státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností, která splňuje všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že postupem Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 2. oddělení (dále jen "policejní orgán"), ve věci vedené pod č. j. KRPA-152983-5/ČJ-2021-001372, postupem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") ve věci vedené pod č. j. 1 ZN 8073/2023-19 a postupem Městského státního zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") ve věci vedené pod č. j. 3 KZN 822/2024-12 došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 1, odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že kvalifikovaným posouzením podání (podnětu) stěžovatele, podle kterého se stal obětí trestného činu křivého obvinění podle § 345 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a provedeným šetřením policejního orgánu nebyly zjištěny žádné skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Policejní orgán o této skutečnosti stěžovatele vyrozuměl podáním ze dne 17. 10. 2023 č. j. KRPA-152983-5/ČJ-2021-001372 s tím, že jeho podání bude uloženo bez dalšího opatření.
3. Stěžovatel v podnětu (zkráceně uvedeno) tvrdil, že trestného činu křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku se měl dopustit bývalý policista J. K., resp. vydavatelství X, formou rozhovoru publikovaného dne 1. 4. 2021 na webu www.X. Konkrétně jde o citaci J. K. formou přímé řeči: "Můj kontakt mi sdělil, že se mi chce B. pomstít za své odsouzení a že si mám dávat pozor. Dozvěděl jsem se, že B. už měl provést prostřednictvím osob, které mají k němu přístup do výkonu trestu, opatření k mému únosu, vraždě a opatření k zakrytí důkazů. Podle mého zdroje měl akci B. plánovat přes advokáta z O., a podle informací, co mám a které jsou snadno ověřitelné, byl jeho jediným advokátem z O. advokát M. H. ...".
4. Na základě podnětu stěžovatele k postupu podle § 157 odst. 2 trestního řádu věc přezkoumal státní zástupce obvodního státního zastupitelství a vyrozuměním ze dne 18. 12. 2023 č. j. 1 ZN 8073/2023-19 stěžovateli sdělil, že jeho podnět shledal nedůvodným a že ve věci samé ve shodě s policejním orgánem nedovodil podezření z trestného činu, které by mohlo vést k zahájení trestního stíhání konkrétní osoby podle § 160 odst. 1 trestního řádu.
5. Žádné podezření ze spáchání trestného činu neshledal v předmětném skutku ani státní zástupce městského státního zastupitelství v rámci výkonu dohledu (k žádosti stěžovatele o provedení dohledu). Ve vyrozumění ze dne 5. 3. 2024 č. j. 3 KZN 822/2024-12 zdůraznil, že předmětné medializované sdělení J. K. důvodné podezření ze spáchání trestného činu nezakládá, neboť z citace J. K. nebylo možno dovodit, že by uváděl informaci, o níž věděl, že není pravdivá. Jinými slovy že existuje reálná a ničím nevyvrácená možnost, že J. K. byl subjektivně přesvědčen o tom, že stěžovatel se podílel na přípravě jeho vraždy, což z hlediska skutkové podstaty trestného činu křivého obvinění vylučuje naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Současně stěžovatele upozornil, že míní-li, že bylo protiprávně zasaženo do jeho osobnostních práv, může se domáhat nápravy v občanském soudním řízení.
6. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti opětovně popisuje jednak dosavadní průběh řízení před příslušnými orgány činnými v trestním řízení a obsah jejich vyrozumění vydaných v dané věci, jednak to, v čem spatřuje podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku. Má za to, že orgány činné v trestním řízení se jeho trestním oznámením fakticky vůbec nezabývaly a naopak svým postojem poskytly ochranu pachatelům trestné činnosti. Vyrozumění městského státního zastupitelství označuje za skandální. Poukazuje na to, že k prolomení redakčního tajemství dochází, převažuje-li ve věci veřejný zájem na prozrazení zdroje informací nad právem novináře svůj zdroj utajit nebo je-li hodnocena problematika trestného činu. Je podle něj zarážející, že se policejní orgán ve svém vyrozumění vůbec zmiňuje o utajovaném zdroji informací, když zdroj je jasný, a to J. K., který ani nebyl vyslechnut. Zveřejněné křivé obvinění vůči jeho osobě ze spáchání trestného činu vraždy ve stadiu přípravy, uvěřila-li by mu veřejnost, z něj podle jeho přesvědčení činí nedůvěryhodného člověka a negativně také ovlivňuje jeho pověst a dobré jméno při výkonu advokacie.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Ústavní soud především připomíná svou ustálenou judikaturu zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zmíněné zásady se specificky projevují též při posuzování ústavních stížností brojících proti rozhodnutím a zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného řízení trestního. Ústavní soud se cítí být povolán korigovat pouze takové excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění vykládat restriktivně. Jeho kasační intervence je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy s ústavní stížností napadeným rozhodnutím je spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Trestní řízení je vztahem mezi pachatelem a státem, což také znamená, že ústavně není zaručeno právo třetí osoby (např. oznamovatele, poškozeného), aby jiná osoba byla trestně stíhána a případně i odsouzena. Současně však nelze pominout, že je pozitivní povinností státu zajistit ochranu základních práv, a to i prostřednictvím efektivního trestního řízení. Požadavek účinného vyšetřování je však "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče, a nikoliv povinností ve vztahu k jeho výsledku. Účinné vyšetřování tak nezaručuje žádný konkrétní výsledek, nýbrž pouze řádnost postupu daného orgánu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 1349/19 ). Jinými slovy povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku [srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 4065/14 ].
10. V tzv. fázi prověřování podle § 158 až 159b trestního řádu příslušný orgán státu pouze provádí šetření k prověření podezření ze spáchání trestné činnosti, jež vyvstalo na podkladě jeho vlastních poznatků, případně na základě trestního oznámení ve smyslu § 158 odst. 1, 2 trestního řádu. V tomto stadiu trestního řízení není dosud dán trestně procesní vztah s konkrétním obviněným, který je nezbytným předpokladem toho, aby se poškozený vůbec mohl domáhat svých nároků v adhezním řízení podle § 43 odst. 3 trestního řádu, a ve vztahu k osobám, jež se v této fázi trestního řízení považují za poškozené, tudíž nelze vůbec uvažovat o garancích spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 věty první Úmluvy (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 2064/10 ). Obdobný názor zastává také Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"), který konstantně judikuje, že čl. 6 Úmluvy se ve vztahu k poškozenému neaplikuje na fázi trestního řízení před zahájením trestního stíhání (srov. např. rozhodnutí ESLP ze dne 2. 10. 2006 ve věci Duchoňová v. Česká republika, stížnost č. 29858/03).
11. Ústavnímu soudu tedy obecně nepřísluší z podnětu stěžovatele přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení ze dne 29. 10. 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13 ).
12. Nutno dodat, že právem na účinné vyšetřování se Ústavní soud, v návaznosti na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), opakovaně zabýval a vymezil parametry a zejména meze tohoto subjektivního ústavního práva [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 (N 152/74 SbNU 301), ze dne 2. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 1565/14 (N 51/76 SbNU 691) a ze dne 10. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1958/23 nebo usnesení ze dne 27. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1594/15 ]. Za pojmový znak tohoto procesního ústavního práva považuje Ústavní soud jeho provázanost s hmotnými ústavními právy zakotvenými zejména v Listině. Ústavním soudem je tak tento procesní nárok chráněn toliko v případech, kdy tvrzeným trestným jednáním došlo k ústavně relevantní újmě, tedy neoprávněnému zásahu do subjektivních práv a svobod jednotlivce zakotvených v Úmluvě a Listině (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 3843/15 ).
13. Ač původně bylo právo na účinné vyšetřování akcentováno zejména u práva na život zaručeného čl. 2 Úmluvy nebo čl. 6 Listiny či od práva nebýt mučen a podroben nelidskému a ponižujícímu zacházení nebo trestání zaručeného čl. 3 Úmluvy a čl. 7 odst. 2 Listiny, příp. od zákazu otroctví a nucených prací podle čl. 4 Úmluvy a čl. 9 Listiny, v současné době je toto právo spojováno i s právem na ochranu soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 8 Úmluvy, s právem na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, s právem na ochranu lidské důstojnosti podle čl. 10 odst. 1 Listiny, pokud jde o zvlášť závažné zásahy do osobní integrity poškozeného, či v poslední době dokonce i s právem na ochranu vlastnictví.
14. S ohledem na nyní posuzovanou věc je třeba zdůraznit, že v souvislosti se zásahem do fyzické integrity judikatura ESLP i Ústavního soudu vyžaduje pro vznik práva na účinné vyšetřování zásadně určitou minimální intenzitu (srov. např. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 20. 10. 2016 ve věci Muršič proti Chorvatsku, stížnost č. 7334/13, bod 99), která je ale relativní, tedy závisí na posouzení všech okolností individuálního případu, jimiž jsou zejména délka zásahu, jeho fyzické a psychické následky, v některých případech i pohlaví, věk či zdravotní stav oběti (srov. např. rozsudek pléna ESLP ze dne 18. 1. 1978 ve věci Irsko proti Spojenému království, stížnost č. 5310/71, bod 162, či rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 6. 4. 2000 ve věci Labita proti Itálii, stížnost č. 26772/95, bod 120), dále pohnutka či cíl zásahu do fyzické integrity, jakož i celkový kontext, v němž k němu došlo, např. zda se tak stalo ve zjitřené atmosféře emocionálního vypětí (srov. např. rozsudek velkého senátu ze dne 1. 6. 2010 ve věci Gäfgen proti Německu, stížnost č. 22978/05, bod 88, či rozsudek ze dne 21. 12. 2000 ve věci Egmez proti Kypru, stížnost č. 30873/96, bod 78). Také v případech, v nichž je třeba zvažovat existenci práva na účinné vyšetřování ve vztahu k zásahu jednotlivcem do fyzické integrity jiného jednotlivce mírnější intenzity (např. úderu do obličeje, škrcení atd.), ESLP požaduje zpravidla kombinaci s dalšími faktory (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 5. 4. 2011 ve věci Vasyukov proti Rusku, stížnost č. 2974/05, bod 59).
15. Rovněž s právem na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy je právo na účinné vyšetřování spojováno, jde-li o zvlášť závažné zásahy do těchto práv poškozeného. Jakkoliv je obecně volba prostředků, kterými má být ochrany soukromého a rodinného života dosaženo, věcí státu, lze podle ESLP pachatele od nejvážnějších útoků na soukromý život a lidskou důstojnost účinně odradit pouze za použití prostředků trestního práva (srov. rozsudek ESLP ze dne 4. 12. 2003 ve věci M. C. proti Bulharsku, stížnost č. 39272/98, bod 150). ESLP zdůrazňuje, že trestní postih, včetně postihu závažných nenávistných projevů či výzev k násilí, má sloužit jako krajní prostředek (ultima ratio) regulace společenských vztahů (srov. přiměřeně rozsudek ESLP ze dne 9. 7. 2013 ve věci Vona proti Maďarsku, stížnost č. 35943/10, bod 42), na druhou stranu však závažné útoky na osobní integritu, jež spadají do sféry chráněné čl. 8 Úmluvy, vyžadují, aby bylo možno hovořit o účinné ochraně, i ochranu prostřednictvím prostředků trestního práva (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 5. 3. 2009 ve věci Sandra Janković proti Chorvatsku, stížnost č. 38478/05).
16. Ze zmíněných judikatorních závěrů plyne, že bylo-li by v nyní posuzované věci prokázáno spáchání trestného činu křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku, šlo by o zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele, se kterým je právo na účinné vyšetřování spojováno. Ústavní soud však v návaznosti na shora uvedené skutečnosti týkající se míry intenzity zásahu dospěl k závěru, že intenzita zásahu vůči stěžovateli, byť mělo jít o přípravu vraždy, nebyla natolik vysoká, aby stěžovateli právo na účinné vyšetřování svědčilo. Předmětný rozhovor s J. K. byl publikován dne 1. 4. 2021, tedy před třemi lety, přičemž šlo o jednorázový zásah, který se ani podle tvrzení stěžovatele již neopakoval. Je třeba tedy souhlasit s postupem orgánů činných v trestním řízení s tím, že se jednalo o méně intenzivní zásah, což má pak zásadní význam z hlediska práva na účinné vyšetřování. Na takové situace reaguje primárně občanský zákoník, který upravuje ochranu osobnosti, včetně různých prostředků nápravy, které lze využít, je-li dotčena osobnost člověka (§ 81 a násl., případně též § 2894 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), což však stěžovatel nevyužil (srov. přiměřeně již uvedený nález sp. zn. I. ÚS 1958/23 ).
17. Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře kritizuje tzv. hypertrofii trestní represe, kdy dochází k trestněprávnímu postihu jednání, které je možno (účinně) postihnout i soukromoprávní cestou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010 sp. zn. I. ÚS 541/10 (N 95/57 SbNU 247)]. Poukazuje také na to, že tzv. verbální trestné činy jsou typickým příkladem jednání, jehož postih by měl být v prvé řadě ponechán v civilněprávní rovině [viz usnesení ze dne 20. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 2548/14 , nález ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 474/19 (N 184/97 SbNU 15) aj.]. Byť se zmíněná judikatura týká přečinu pomluvy podle § 184 trestního zákoníku, její závěry jsou podle Ústavního soudu aplikovatelné i na trestný čin křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku.
18. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že trestní právo zásadně nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivce v oblasti soukromoprávních vztahů, kde je především na individuální aktivitě jednotlivce, aby střežil svá práva. Je nepřípustné, aby prostředky trestní represe sloužily k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti [viz nález ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405)]. To se vztahuje i na méně intenzivní zásahy do práva na ochranu osobnosti, jak tomu bylo v posuzovaném případě. K obraně proti nim a jejich nápravě slouží především prostředky civilního práva, a teprve pokud se v konkrétním případě jeví neúčinné s ohledem na zvlášť vysokou závažnost a společenskou škodlivost takového zásahu, je namístě uplatňovat prostředky trestního práva.
19. Z příslušných vyrozumění policejního orgánu, obvodního státního zastupitelství a městského státního zastupitelství coby dohledového orgánu se podávají konkrétní argumenty, proč nebyly shledány důvody k zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku. Policejní orgán ve věci obstaral potřebné důkazy, avšak po jejich vyhodnocení shledal, že nebyly dány důvody k zahájení trestního stíhání. Obvodní státní zastupitelství a městské státní zastupitelství se s jeho závěrem ztotožnila.
20. Ve věci se podle závěrů příslušných orgánů činných v trestní řízení nepodařilo spolehlivě zjistit, zda má předmětná informace (o přípravě vraždy) určitý pravdivý základ, či zda jde o informaci smyšlenou. S ohledem na zásadu in dubio pro reo tak nebylo přistoupeno k trestněprávnímu projednání věci. Stěžovateli je třeba dát za pravdu v tom, že bývalý policista J. K. nebyl k věci vyslechnut, současně však nelze přehlížet, že z učiněných skutkových zjištění je zřejmé, že J. K. danou informaci nezjistil sám, ale že ji má od svého blíže neidentifikovaného zdroje, který mu ji měl prozradit. Původní obsah informace byl pouze ten, že se na přípravě jeho vraždy měl podílet advokát z O., přičemž J. K. vlastní úvahou dovodil, že jde o stěžovatele, protože jediným B. advokátem z O. je právě stěžovatel. J. K. přitom svůj zdroj odmítl prozradit a nedá se důvodně předpokládat či očekávat, že by tak učinil v případě výslechu. Jeho výslech by tak neměl na řešení věci zásadní vliv, a proto bylo možno vycházet při posouzení věci z jeho vyjádření na webu www.X.
21. Je třeba zdůraznit, že trestný čin křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku je trestným činem úmyslným, kterého se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu. K naplnění objektivní stránky trestného činu je nezbytné, aby pachatelovo obvinění jiné osoby bylo jednak lživé, a jednak obsahovalo informace, na základě kterých je seznatelné, že se taková osoba dopustila některého z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku. Nepostačí přitom objektivně nepravdivé tvrzení, o jehož nepravdivosti autor neví, např. proto, že má nekvalitní zdroje či mylné informace.
22. Podstata posuzované věci nespočívá ve skutečnosti, že stěžovatel trestný čin (ne)spáchal, ale v potvrzení nebo vyvrácení toho, že J. K., resp. vydavatel obchodní společnosti X, či její jednatel J. Š. věděli o tom, že stěžovatel se na přípravě trestného činu vraždy nepodílel, a přesto jej úmyslně lživě obvinili. Ústavní soud neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení pochybení ve vztahu k jejich závěru, že z příslušného medializovaného sdělení J. K., ani z provedeného šetření policie, nelze dovodit, že by uváděl lež, tj. informaci, o níž věděl, že není pravdivá. V mediálním rozhovoru sdělil v podstatě jenom to, že od zdroje, kterému důvěřuje, obdržel jisté konkrétní informace o konkrétní osobě. Za situace, kdy orgány činné v trestním řízení nedisponují žádnými jinými důkazy, z nichž by bylo možno pojmout podezření ze spáchání trestného činu (zejména o pozitivním vědomí J. K. o tom, že šíří nepravdu), je třeba uzavřít, že nelze rozporovat jejich závěr, že podle dosud provedeného šetření k naplnění zákonných znaků trestného činu křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku nedošlo.
23. V nyní posuzované věci tedy ze všech shora uvedených důvodů převažují okolnosti, které orgány činné v trestním řízení oprávněně nevedly k výjimečné obezřetnosti vůči dosavadnímu vyšetřování a které Ústavní soud neopravňují k jeho důkladnějšímu přezkumu. Postup orgánů činných v trestním řízení netrpí závažnými a zjevnými vadami, které by vedly k maření vyšetřování či které by bylo třeba napravit. Představuje-li právo na účinné vyšetřování požadavek náležité péče, nikoli odpovědnost za výsledek, v nyní posuzované věci orgány činné v trestním řízení těmto standardům dostály (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 1958/23 ).
24. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu