Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Kuťáka, zastoupeného Mgr. Marií Klinerovou, advokátkou se sídlem V Jámě 1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. října 2013 č. j. 9 As 6/2013-26, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 7. ledna 2013 č. j. 52 A 47/2012-74, proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. srpna 2012 č. j. KrÚ 50292/2012/ODSHI/14 a proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 25. května 2012 č. j. OSA/P-513/12-D/40, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu, 2) Krajského soudu v Hradci Králové, 3) Krajského úřadu Pardubického kraje a 4) Magistrátu města Pardubic, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 7. ledna 2013 č. j. 52 A 47/2012-74 byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 14. srpna 2012 č. j. KrÚ 50292/2012/ODSHI/14. Tímto rozhodnutím krajský úřad zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Pardubic ze dne 25. května 2012 č. j. OSA/P-513/12-D/40, kterým byl stěžovatel uznán vinným z porušení ust. § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění (dále jen "zákon o silničním provozu"), a z naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o silničním provozu.
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 7. ledna 2012 č. j. 52 A 47/2012-74 napadl stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 23. října 2013 č. j. 9 As 6/2013-26 zamítl.
Stěžovatel je toho názoru, že závěry plynoucí z judikatury ve správním soudnictví lze chápat tak, že správní orgán je povinen se důvodností omluvy, která byla správnímu orgánu včas a řádně doručena, zabývat, nesprávný závěr stran důvodnosti, resp. neumožnění účasti obviněného neboť jeho obhájce - zmocněnce na ústním projednání věci, pak představuje nepřijatelný zásah do základních ústavním pořádkem chráněných práv obviněného z přestupku.
Stěžovatel je přesvědčen, že tím, že správní orgán prvního stupně omluvu bez dalšího odmítl, což se stěžovatel dozvěděl až ze samotného rozhodnutí ve věci, vydaného v nepřítomnosti stěžovatele, bylo stěžovateli znemožněno se k věci vyjádřit, navrhovat důkazy a seznámit se s podklady pro rozhodnutí o přestupku ještě před jeho vydáním. Tím bylo vedle práva na obhajobu kráceno také právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V odůvodnění svého rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že správní orgán nemá při posuzování důvodnosti omluvy povinnost vyzývat stěžovatele k doplnění důvodů, pro které se omlouvá. Je především v zájmu obviněného resp. jeho zástupce, jehož si účastník řízení před orgány veřejné moci zvolil, aby se o osud podané žádosti zajímal. Je to advokát, kdo odpovídá za řádný výkon převzatého zastoupení. Správní orgán v projednávané věci postupoval v souladu s poučovací povinností i v souladu se zásadou součinnosti, neboť stěžovatel byl poučen o tom, že projednání přestupku může proběhnout i bez jeho přítomnosti, že omluva musí být uplatněna včas, musí obsahovat konkrétní důvody, včetně jejich doložení.
Současně byl poučen, že k akceptaci omluvy nedochází automaticky a pro její ověření je možno využít v předvolání uvedeného telefonního čísla. To však ani stěžovatel ani jeho zástupkyně neučinili. Spoléhat se za této situace na správní praxi, kterou navíc stěžovatel žádným způsobem nedoložil, nelze. Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že právo na spravedlivý proces stěžovatele nebylo ze strany správního orgánu porušeno tím, že omluvu JUDr. Dočkala nevyhodnotil jako důvod k odročení jednání.
Uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2014
Stanislav Balík předseda senátu