Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Přibáně v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Rovného, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 84 Co 231/2024-519 ze dne 20. 11. 2024 a usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 14 C 2215/91-474 ze dne 11. 3. 2024, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Mostě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená především v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel se žalobou pro zmatečnost domáhal u civilních soudů zrušení rozsudku Okresního soudu v Mostě ("nalézací soud") č. j. 14 C 2215/91-62 ze dne 18. 3. 1993 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ("odvolací soud") č. j. 10 Co 216/93-73 ze dne 4. 8. 1993. Stěžovatel se v původním meritorním řízení v roce 1993 domáhal určení, že výpověď a okamžité zrušení pracovního poměru stěžovatele ze strany právního předchůdce vedlejší účastnice Y byly neplatné. Ve zmatečnostní žalobě z března 2022 stěžovatel tvrdil, že ve věci meritorně rozhodoval JUDr. Karel Štička, ačkoliv v té době nebyl soudcem.
3. Nalézací soud stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost zamítl. Dospěl k závěru, že stěžovatel uplatnil zmatečnostní důvod, podle kterého JUDr. Štička nebyl v době meritorního rozhodování soudcem, opožděně. Stěžovatel se o uvedeném zmatečnostním důvodu dozvěděl na základně nahlížení do spisu dne 14. 3. 2022; lhůta k uplatnění tohoto důvodu skončila 14. 6. 2022 podle § 234 odst. 4 občanského soudního řádu. Stěžovatel uplatnil uvedený zmatečnostní důvod až dne 10. 5. 2023. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí jako věcně správné potvrdil (viz ústavní stížností napadená usnesení).
4. Argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti lze shrnout následovně:
Stěžovatel namítá, že soudy jeho žalobu pro zmatečnost odmítly pro opožděnost protiústavně formalisticky. Uvádí, že v žalobě podané v březnu roku 2022 uplatnil důvod zmatečnosti ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. i důvody ve smyslu § 229 odst. 1 písm. e) a f) o. s. ř.. Nalézací soud nejprve stěžovatele - který nebyl zastoupen advokátem - v podstatě navedl, aby druhé dva důvody zmatečnosti vzal zpět. Hlavní důvod, tj. že JUDr. Štička nebyl soudcem, následně posoudil jen jako důvod podle § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a žalobu stěžovatele odmítl jako opožděnou. Nalézací soud měl stěžovatele poučit, že mu může být ustanoven právní zástupce, což neučinil.
Soudy se s ohledem na vážnost pochybení soudu měly věcí zabývat i přes opožděnost žaloby. Hlavním důvodem zmatečnosti je, že JUDr. Štička nebyl v době rozhodování soudcem. Jeho jednání (a jednání členů senátu) mohlo být trestným činem (maření úkolu veřejného činitele). Proto byl dán důvod zmatečnosti nejen ve smyslu § 229 odst. 1 písm. g) o. s. ř., nýbrž i podle písm. e) a f) téhož ustanovení; soudy se všemi důvody měly zabývat. Soudy protiústavně dovodily, že stěžovatel měl žalobu podat do tří měsíců od doby, kdy se o důvodu zmatečnosti dozvěděl, tj. 14. 3. 2022. Stěžovatel se o absenci mandátu soudce dozvídal postupně (v rámci komunikace s ministerstvem).
Soudy se vůbec nezabývaly tím, že JUDr. Štička neměl v rozhodné době mandát soudce (neřešily, zda měl soudce osvědčení a zda byla předložena negativní lustrace); stěžovatel naopak doložil jmenovací dekret prezidenta z června 1993. Tvrdí-li soudy, že JUDr. Štička vykonával funkci soudce řádně od roku 1990 na základě tehdejších právních předpisů, je třeba zmínit, že od 1. 1. 1993 byl účinný zákon č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého bylo vyžadováno jmenování. Původní meritorní rozsudek ze dne 18. 3. 1993 byl proto vydán v době, kdy JUDr. Štička nebyl oprávněn funkci soudce vykonávat. Soudy nadto pominuly, že rozsudek neobsahoval otisk kulatého razítka, jež měl učinit právě předseda senátu JUDr. Štička, avšak nemohl, protože jej neměl. Uvedený soudce se zároveň v následném řízení (zpětně) označil za podjatého.
5. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí především odmítnutí jeho žaloby pro zmatečnost z důvodu opožděnosti. Stěžovatel ovšem v převažující části své argumentace pomíjí podstatu rozhodnutí odvolacího soudu.
8. Přestože odvolací soud - stejně jako nalézací soud - dospěl k závěru, že stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost opožděně, odůvodnění prvostupňového rozhodnutí věcně korigoval. Podle odvolacího soudu byl stěžovatelem vymezený zmatečnostní důvod spočívající v tvrzení, že JUDr. Štička neměl v době rozhodování mandát soudce, zmatečnostním důvodem podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. ("soud byl nesprávně obsazen"), nikoliv podle § 229 odst. 1 písm. g) téhož zákona ("bylo rozhodnuto v neprospěch účastníka v důsledku trestného činu soudce"). Zmatečnostní důvod podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. přitom může být uplatněn pouze ve lhůtě tří měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§ 234 odst. 1 o. s. ř.). Uplatnil-li tedy stěžovatel tento důvod až v květnu 2023, přestože meritorní rozhodnutí nalézacího soudu mu bylo doručeno již v březnu 1993, učinil tak zjevně po uplynutí zákonem stanovené lhůty (viz bod 18 napadeného usnesení odvolacího soudu).
9. Ústavní soud nemá uvedenému posouzení ze strany odvolacího soudu z ústavněprávního hlediska co vytknout. Namítá-li stěžovatel, že soudy měly jeho žalobu projednat bez ohledu na její opožděnost, pomíjí zákonnou úpravu občanského soudního řádu, jež zavádí určité lhůty k uplatnění zmatečnostních důvodů, které mají svůj primární smysl - zajištění právní jistoty účastníků řízení. Uvedený účel nelze bez dalšího "prolomit" pouze s odkazem na stěžovatelův zájem znovu projednat jeho případ z roku 1993.
10. Napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu protiústavně formalistická nejsou. Nalézací soud námitky stěžovatele posoudil rovněž věcně, nad rámec zákona. V bodě 16 napadeného usnesení nalézací soud stěžovateli vysvětlil, proč je podle něj lichá jeho námitka, že mandát soudce se vždy zakládal jmenováním; v bodě 17 napadeného usnesení se věcně zabýval důvodností dalších dvou zmatečnostních důvodů. Stěžovatelovo základní právo na soudní ochranu v každém případě porušeno nebylo, protože žaloba pro zmatečnost byla opožděná.
11. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavní práva stěžovatele, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu