Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké, soudkyně zpravodajky ve věci ústavní stížnosti Josefa Čižinského, právně zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem se sídlem Legerova 148, Kolín, proti rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. 123 EC 27/2012, ve výroku II. o nákladech řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podaným návrhem, který i v ostatním splňuje náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí s tím, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle č. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ve věci žalobce Česká kancelář pojistitelů o zaplacení 5.314,- Kč bylo rozhodnuto tak, že žaloba, aby žalovaný (stěžovatel) zaplatil částku 5.314,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 4.670,- Kč od 29. 8. 2011 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 644,- Kč od 26. 1. 2012 do zaplacení se zamítá a žádnému z účastníků se přiznává právo na náhradu nákladů řízení.
Nákladový výrok byl podle přesvědčení stěžovatele obecným soudem velice stroze odůvodněn tak, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 150 o.s.ř. Obecný soud zkonstatoval, že žalovaný byl sice procesně vzato úspěšný, avšak přihlédl ke "specifickým" okolnostem případu, kdy žalovanému objektivně nic nebránilo, aby nejen tvrdil, ale i doložil předmětnou kupní smlouvu, tedy doklad o tom, že již v rozhodné době nebyl vlastníkem ani provozovatelem dotčeného vozidla, čímž by dle názoru soudu I. stupně předešel soudnímu řízení.
Stěžovatel spatřuje protiústavnost výroku o nákladech řízení mimo jiné v tom, že mu soud I. stupně de facto zamezuje do budoucna se účinně bránit a nepřímo ho vybízí uznávat protizákonné požadavky požadované žalobcem. V konkrétní kauze byl žalován k úhradě částky 5.314,- Kč spolu se zákonným úrokem. Elektronickým platebním rozkazem mu byla tato povinnost uložena včetně úhrady nákladů řízení ve výši 12.320,- Kč. Stěžovatel vyhledal odbornou pomoc a v dané věci poté uhradil svému právnímu zástupci za úkony právní služby částku ve výši 5.000,- Kč.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Specifický přístup přitom zaujímá Ústavní soud ve vztahu k újmám, jež jsou dovozovány z tzv. věcí bagatelních, jako tomu je právě v nyní souzené věci.
Ve vztahu k povaze projednávané věci je především nezbytné zdůraznit, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Proto úspěšné uplatnění ústavní stížnosti, i pokud jde o výrok o nákladech řízení, jež ve skutečnosti nevychází z ničeho jiného, než z tvrzení, že výkladem jednoduchého práva bylo zasaženo do ústavně garantovaných práv, předpokládá splnění vskutku rigorózně kladených podmínek; opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12 ,
II. ÚS 4668/12 ,
III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci zjevně splněny nejsou.
Stěžovatel brojí - v konečném důsledku - proti tomu, že postupem soudu byl zkrácen na částce cca 5 000 Kč. Jedná se o věc zjevně bagatelní, která zpravidla pro nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele, resp. jeho majetkové poměry, ústavněprávní roviny nedosahuje; s výjimkou případů shora citovaných.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje nesouhlas se závěrem okresního soudu, že zde existují "důvody zvláštního zřetele hodné" pro to, aby mu jako procesně úspěšnému účastníkovi (výjimečně) nebyla náhrada nákladů řízení přiznána. V této souvislosti namítá, že dané rozhodnutí je zatíženo libovůlí, protože došlo k zjevnému a neodůvodněnému vybočení z interpretačních standardů, které jsou soudní praxí respektovány.
Projevem libovůle v soudním rozhodování, neslučitelným s principy spravedlivého procesu, je především situace, kdy napadené rozhodnutí postrádá odůvodnění buď zcela, nebo je nelze považovat za řádné, tj. postrádá-li elementární srozumitelnost nebo stojí-li ve zjevném rozporu s pravidly logického myšlení. Již z výše uvedeného však plyne, že se okresní soud otázkou náhrady nákladů zabýval, přičemž uvedl, na základě jakých konkrétních skutečností shledal, že podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.
s. ř. na danou věc byly naplněny. Vytýká-li stěžovatel okresnímu soudu vybočení z běžných interpretačních standardů, základní myšlenkou, na níž rozhodnutí o nákladech řízení stojí, je, že z hlediska "důvodů hodných zvláštního zřetele" lze posuzovat i příčiny vzniku soudního sporu, resp. zda procesně úspěšný žalovaný svým jednáním (či opomenutím) nevyvolal soudní spor (a tím i vznik nákladů s tím spojených) zbytečně. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že v případě citovaného ustanovení jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž řešení otázky, co je - v souvislosti s konkrétními okolnostmi toho kterého případu - jejím obsahem, je věcí soudů obecných, a nikoliv Ústavního soudu.
Důvodem zásahu Ústavního soudu by v této souvislosti mohla být skutečnost, že rozhodnutí soudu stojí na zjevně irelevantních důvodech, kdy by se věcné posouzení jevilo jako skutečně "extrémní". Nic takového však Ústavní soud v dané věci nezjistil.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost splňuje podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. června 2013
Jiří Nykodým předseda senátu