Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. S., zastoupené JUDr. Martinou Ďurďovič, advokátkou, sídlem Zámečnická 182/5, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2023 č. j. 20 Co 251/2022-210 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 23. září 2022 č. j. 82 Nc 21/2022-148, sp. zn. 82 P a Nc 199/2022, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a nezletilého B. F. a O. F., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její práva i práva prvního vedlejšího účastníka (dále jen "nezletilý") podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a že byl porušen i čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. V ústavní stížnosti stěžovatelka také navrhuje, aby Ústavní soud nezletilému ustanovil opatrovníka, kterým bude Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
3. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 27. 3. 2023 stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud v souladu s § 39 zákona o Ústavním soudu projednal ústavní stížnost jako naléhavou a aby podle § 79 odst. 2 téhož zákona odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí.
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v řízení o výkon rodičovské odpovědnosti a o výživné k návrhu druhého vedlejšího účastníka jako otce nezletilého (dále jen "otec") napadeným usnesením vyslovil svou mezinárodní nepříslušnost (výrok I), řízení podle § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zastavil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Uvedený soud shledal, že s ohledem na otcovo bydliště v Rakousku jde o věc s cizím prvkem, a že je třeba ve smyslu článku 8 nařízení Rady ES č. 2201/2003 ze dne 27. 1istopadu 2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "nařízení Brusel IIa") zkoumat obvyklý pobyt nezletilého, načež dospěl k závěru, že tímto místem je Rakousko, neboť tam byl nezletilý po dohodě rodičů zdravotně pojištěn i evidován u dětského lékaře, k němuž s ním stěžovatelka jako jeho matka ještě na jaře roku 2022 dojížděla, rodičovský příspěvek i přídavky na něj byly čerpány po dohodě obou rodičů výhradně z rakouského sociálního pojištění, dne 30. 1. 2020 podepsali oba rodiče na matričním úřadě ve Vídni prohlášení o společné péči, v němž shodně uvedli, že žijí ve společné domácnosti ve Vídni, stěžovatelka souhlasila s jejím přihlášením k trvalému pobytu v Rakousku a s vyřízením zdravotního pojištění. Nezletilý se od ledna 2021 začleňuje do kolektivu svých vrstevníků v předškolním zařízení a přiměřeně svému věku si tam vytváří sociální vazby.
5. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesení městského soudu podle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Plně se ztotožnil se závěrem městského soudu, přičemž poukázal na postup stěžovatelky, která se snaží přenést těžiště zájmů nezletilého do České republiky, a důrazně apeloval na oba rodiče, aby kvůli nezletilému vyřešili problémy ve svých vzájemných vztazích.
6. Stěžovatelka uvádí, že se nezletilý narodil v České republice a od narození s ním zde bydlela, a to v domě svých rodičů v Brně. Po jeho narození dokončovala studium, od srpna 2022 je zaměstnána, otec má české i rakouské občanství, do března 2022 byl zaměstnán, nyní je bez zaměstnání. Od narození dítěte po dobu jednoho roku se s otcem navštěvovali, nikdy však spolu nežili ve společné domácnosti, po 15 měsících věku nezletilého se jejich vztah rozpadl. Po dobu dvou a půl roku nezletilého kojila, takže byl převážně s ní, otec do Brna jezdil o víkendech, po jejich rozchodu si zde zařídil bydlení. Když byli nezletilému tři roky, fungovala střídavá péče, kdy nezletilý trávil čas rovnocenně v Brně a Vídni. S ohledem na místo výdělečné činnosti otce v Rakousku neměla v České republice nárok na sociální dávky a k rakouskému lékaři musela docházet kvůli nim, tyto však jsou na bankovním účtu otce. Od března 2022 je nezletilý pojištěn v České republice, v květnu 2022 byl přihlášen do české školky, kterou navštěvuje dosud. Nezletilý má nahlášen trvalý pobyt v České republice od narození do současnosti bez přerušení. Ona měla nahlášen trvalý pobyt sekundárně v Rakousku kvůli sociálním dávkám a otec na ni a nezletilého získal úlevy na daních. Od jednoho roku nezletilého (tj. od roku 2019) jí otec začal platit výživné. V České republice má nezletilý dětského lékaře, protože jde o dítě se specifickými potřebami.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že dne 22. 6. 2022 podala návrh na úpravu poměrů k nezletilému a spolu s ním návrh na nařízení předběžného opatření, který městský soud zamítl a opatrovníkem jmenoval statutární město Brno, Městskou část Brno - Komín, a nikoliv - jak je obvyklé - Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, ač šlo o složitou situaci. Opatrovník sdělil, že se k mezinárodní příslušnosti vyjadřovat nebude, protože tomu nerozumí.
8. Obecným soudům pak stěžovatelka vytýká, že nezletilého spolu s ní odňali zákonnému soudci a soudu, kdy intenzita a dopady jejich rozhodnutí zasahují do jejich práv na spravedlivý proces. Podle jejího názoru pominuly, že nezletilý je plně integrován v České republice, neboť střídavá péče probíhá poslední rok a půl, pominuly i kritérium jazyka, kdy nezletilý mluví v celých větách pouze česky.
9. Městský soud podle stěžovatelky nesprávně konstatoval délku docházky nezletilého do školky v Rakousku. Ve skutečnosti ji navštěvuje od října (nikoliv tedy od ledna) 2021. Jde přitom o důležitou skutečnost z hlediska vyhodnocení jeho "zasídlení". Krajský soud tento údaj přes její upozornění převzal, nadto chybně uzavřel, že si tam nezletilý vytvořil sociální vazby. Argumentuje tím, že by tomu odpovídaly i jeho jazykové znalosti, navíc podle sdělení této školky ji navštěvoval jen sporadicky. Soudy podle ní také chybně interpretovaly význam listiny Gemeinsamen Obsorge, která nesezdanému páru pouze dává právo na informace ohledně dítěte, ignorovaly právní předpisy Evropské unie týkající se sociálních dávek, které mohly být čerpány pouze v Rakousku, a konečně neověřily pravdivost tvrzení otce o bezproblémovém začlenění nezletilého do školky.
10. Stěžovatelka upozorňuje, že nemůže v Rakousku hájit práva svá i práva nezletilého, neboť z důvodu jazykové bariéry nemůže komunikovat s rakouským opatrovníkem a je také limitována s ohledem na finanční náročnost právních služeb. Není ani zajištěna "stálost rozhodování rakouských soudů". Stěžovatelka současně předkládá přípis otcova právního zástupce s návrhem dohody o rodičovské odpovědnosti matky, na jejímž základě by mělo dojít k okleštění jejích práv, a v souvislosti s tím odmítá úvahy krajského soudu o manipulaci, přičemž tvrdí, že má zájem, aby nezletilý vyrůstal rovnocenně s oběma rodiči podle stávajícího modelu.
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, jelikož stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
13. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že porušily její základní práva a svobody, jakož i základní práva a svobody nezletilého (konkrétně pak právo na rodinný život, na zákonného soudce a spravedlivý proces), když napadenými rozhodnutími vyslovily svou mezinárodní nepříslušnost. Jádrem ústavní stížnosti pak je vyjádřením stěžovatelčina nesouhlasu s tím, jak interpretovaly a aplikovaly článek 8 nařízení Brusel IIa, tj. podústavní právo).
14. Ústavní soud úvodem poznamenává, že předmětem daného řízení se stala toliko otázka mezinárodní příslušnosti. Nebyl jím výkon rodičovské odpovědnosti k nezletilému, a tudíž nelze hovořit, že by vydanými rozhodnutími mohlo být bezprostředně zasaženo do práv, která jsou stěžovatelce a nezletilému zaručena čl. 32 Listiny či čl. 8 Úmluvy; k tomu by mohlo dojít až případným rozhodnutím rakouského soudu ve věci samé. Obdobně to platí ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce zaručenému čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka totiž netvrdí, že by rozhodování o otázce příslušnosti nespadalo do pravomoci uvedených soudů nebo že by ji rozhodoval vyloučený soudce, případně že by soud byl nesprávně obsazen; o toliko zprostředkovaném porušení daného základního práva by bylo možné uvažovat za předpokladu, že by rozhodnutí o (ne)příslušnosti českých soudů vzešlo z procesu, který by nebylo možné označit za řádný (spravedlivý).
15. V posuzované věci bylo spornou otázkou, kde má nezletilý ve smyslu článku 8 nařízení Brusel IIa své obvyklé bydliště (resp. pobyt). Při výkladu tohoto pojmu obecné soudy vyšly z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 30 Cdo 2244/2011, resp. z judikatury Soudního dvora Evropské unie (rozsudky ze dne 2. 4. 2009 sp. zn. C-523/07 ve věci "A" a ze dne 22. 12. 2010 sp. zn. C-497/10 ve věci Barbara Mercredi proti Richardu Chaffovi), přičemž přiléhavě konstatovaly, že jde o místo, v němž má dítě těžiště svého života, resp. kde je nejvíce integrováno. Současně ze základních zásad rodičovské odpovědnosti soudy vyvodily, že jeden z rodičů nemůže bez souhlasu druhého rodiče o vlastní vůli místo trvalého pobytu dítěte měnit. V tomto ohledu stěžovatelka žádné výhrady nevznesla, má však za to, že těžiště života nezletilého bylo v České republice.
16. Jde-li o posouzení této otázky obecnými soudy, stěžovatelce nebylo možné přisvědčit, že by vybočilo z ústavněprávních mezí, neboť řádně své závěry zdůvodnily, přičemž zhodnocení jednotlivých skutečností bylo provedeno na základě relevantních kritérií, jež plynou z výše uvedené judikatury, a nelze je ani z věcného hlediska považovat za zjevně nepřiměřená (tzv. extrémní). Jak vyšlo v soudním řízení najevo, nezletilý má - posuzováno z hlediska řady podstatných kritérií - stejný nebo obdobný vztah k oběma místům svého pobytu, a tak bylo třeba vzít v úvahu i kritéria další, konkrétně že rodiče prohlásili, že jejich společné bydliště je v Rakousku, nezletilý byl přihlášen k trvalému pobytu v Rakousku, byl zde zdravotně pojištěn, což platí i pro stěžovatelku, která tam pobírala sociální dávky. Nezletilý pobýval střídavě v České republice i Rakousku a má dvojí občanství, nicméně jen v Rakousku měl dětského lékaře a navštěvoval tam se souhlasem stěžovatelky předškolní zařízení.
17. V tomto ohledu Ústavní soud naopak nemůže za rozhodující považovat, že stěžovatelka v Rakousku trvale nežila a trvalé bydliště zde měla nahlášeno z důvodu čerpání sociálních dávek, neboť předmětem posouzení zde nejsou ani tak její vazby k Rakousku, nýbrž vazby nezletilého. Ústavnost (a ani správnost) výše uvedeného závěrů obecných soudů není s to zpochybnit, že nezletilý začal navštěvovat předškolní zařízení v Rakousku až od listopadu 2021 (a nikoliv již od ledna téhož roku, jak měly chybně soudy uvést). To stejné platí pro stěžovatelčin argument, že nezletilý primárně používá češtinu, neboť je poměrně nízkého věku a v tomto jazyce s ním komunikují oba rodiče.
18. Nelze ani pominout, že ačkoliv stěžovatelka uvádí, že střídání rodičů v péči o nezletilého fakticky probíhá jeden a půl roku a že navrhovala střídavou péči, kdy by nezletilý byl týden u ní a týden u otce, z napadeného rozsudku městského soudu plyne, že se svým návrhem domáhala toho, aby byl nezletilý svěřen do její péče a otci bylo uloženo platit výživné a aby mu byl upraven styk od čtvrtku do neděle každých 14 dnů. Je to tedy stěžovatelka, kdo se snaží změnit status quo, přičemž i s ohledem na tuto skutečnost nemůže Ústavní soud vytknout krajskému soudu, označil-li postup stěžovatelky, která před podání uvedeného návrhu bez otcova souhlasu přihlásila nezletilého ke zdravotnímu pojištění a do předškolního zařízení v České republice, za účelový.
19. K otázce stěžovatelkou uváděného ustanovení opatrovníka nezletilému obecným soudem, Ústavní soud připomíná, že v daném řízení nebylo rozhodováno o úpravě poměrů nezletilého, ale v prvé řadě bylo nutno rozhodnout o návrhu na vyslovení mezinárodní nepříslušnosti Městského soudu v Brně. Musela tedy být (nejprve) řešena otázka procesního práva (s cizím prvkem), od níž se teprve odvozuje (budoucí) rozhodování příslušného soudu ve věci samé (srov. bod 14.), a to při respektu k nejlepším zájmům nezletilého. Ústavní soud ani v tomto postupu ze strany obecných soudů porušení ústavnosti neshledal.
20. Upozorňuje-li stěžovatelka na obtíže, které jí vzniknou případným vedením soudního řízení v Rakousku, nejde o relevantní kritérium pro rozhodování o mezinárodní příslušnosti, k čemuž možno dodat, že stěžovatelka se jednak může obrátit na Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí s žádostí o konzultaci ohledně toho, jak v případném soudním řízení v Rakousku postupovat, jednak i v takovém řízení jsou jí na mezinárodní a nepochybně i na národní úrovni garantována základní práva procesní povahy spadající pod pojem řádného (či spravedlivého) procesu, jako je např. právo na tlumočníka či na právní pomoc.
21. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
22. K návrhu stěžovatelky na přednostní projednání věci Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala, a proto Ústavní soud o tomto návrhu samostatně nerozhodoval.
23. Rovněž o návrhu na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu poté, co návrh na odklad vykonatelnosti obdržel.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu