Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti H. K., zastoupené JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., LL.M., advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 285/2023-350 ze dne 18. 1. 2024, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) ALMEDA, a.s., sídlem Alšova 462, Neratovice, a 2) České podnikatelské pojišťovny, a.s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podrobila gynekologické operaci v zařízení obchodní společnosti ALMEDA, a.s. [dále jen "vedlejší účastnice 1)"]. Během výkonu došlo k protržení stěny dutiny děložní. Laparoskopická revize ovšem nebyla provedena a přistoupilo se ke konzervativnímu způsobu léčby. Stěžovatelka byla v den výkonu bez komplikací. Další den ovšem došlo ke zhoršení jejího klinického stavu. Bylo zjištěno, že došlo i k protržení stěny tlustého střeva. Stěžovatelka byla následně převezena do Nemocnice Mělník, aby jí byla poskytnuta následná péče. V zařízení vedlejší účastnice 1) totiž nebyl dostupný chirurg, který by mohl navazující zákrok provést. Stěžovatelka se podrobila další operaci, během níž jí lékaři provedli resekci tlustého střeva. Na období přibližně 9 měsíců jí byl zaveden na stěnu bříšní střevní vývod.
2. Stěžovatelka si nechala vypracovat znalecký posudek prof. MUDr. Roztočilem, CSc., (dále jen "znalec Roztočil"), ve kterém znalec konstatoval, že vedlejší účastnice 1) postupovala non lege artis. V návaznosti na to se stěžovatelka obrátila na vedlejší účastnici 1) a po neúspěchu smírného řešení řešení i k obecným soudům s nárokem na náhradu újmy na zdraví ve výši 807 608,50 Kč. Požadovala zaplacení bolestného, nemajetkové újmy, nákladů na péči a nákladů na zpracování znaleckého posudku znalce Roztočila. Řízení se účastnil i vedlejší intervenient na straně vedlejší účastnice 1), a to obchodní společnost Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group [dále jen "vedlejší účastnice 2)"].
3. Okresní soud v Mělníku stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I). Svůj závěr odůvodnil zejména závěry znaleckého posudku předloženého vedlejší účastnicí 1) a revizního znaleckého posudku, který vyhotovil znalec ustanovený soudem; závěrům znalce Roztočila nepřisvědčil, neboť jeho závěry se opíraly o skutečnosti známé ex post, nikoli ex ante. Rozhodl dále, že žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů (výroky II a III), a stěžovatelce ještě uložil povinnost zaplatit náklady státu. Svůj nákladový výrok okresní soud odůvodnil tím, že ve věci shledal důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu. Přihlédl k povaze a okolnostem sporu. Uvedl, že stěžovatelka nepodala žalobu svévolně, ale vycházela ze závěrů znalce Roztočila, jakož i to, že přihlédl ke skutečnosti, že u stěžovatelky skutečně došlo ke komplikaci, v jejímž důsledku musela podstoupit další chirurgický zákrok a dalších přibližně 9 měsíců měla zavedený střevní vývod. Objektivně tedy došlo ke zhoršení zdravotního stavu stěžovatelky, což se negativně projevilo v osobním životě stěžovatelky. Soud rovněž zhodnotil, jaké by mělo toto rozhodnutí dopad do majetkových poměrů vedlejších účastnic. Vedlejší účastnice navíc byly s návrhem stěžovatelky srozuměny a žádné důvody, proč by návrhu soud neměl vyhovět, neuvedly.
4. Nákladový výrok II napadla vedlejší účastnice 1) odvoláním. Stěžovatelka ve věci samé odvolání nepodala. Krajský soud v Praze rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici 1) náhradu (účelně vynaložených) nákladů řízení ve výši 103 839 Kč, a to do 6 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok I). Soud dále rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici 1) ve výši 4 780 Kč (výrok II) a vedlejší účastnici 2) ve výši 300 Kč (výrok III).
Uvedl, že důvodem pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu nemůže být skutečnost, že stěžovatelka vycházela ze znaleckého posudku znějícího v její prospěch - to je totiž podle krajského soudu totožné ve většině sporů tohoto typu. Důvodem potom podle něj nemohou být ani zmiňované komplikace, protože bez nich by ke sporu nedošlo. Nepřihlédl ani k majetkovým poměrům vedlejších účastnic, neboť § 150 občanského soudního řádu nemůže sloužit ke zmírňování rozdílů v majetkových poměrů mezi účastníky řízení.
Odmítl rovněž argumentaci stěžovatelky ohledně neúčelnosti právního zastoupení vedlejší účastnice 1), která poukazovala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3000/11 ze dne 10. 1. 2012; ten se ovšem podle krajského soudu zabýval problematikou právního zastoupení soudního exekutora, tj. osoby s právnickým vzděláním, a jeho aplikace na posuzovanou věc se proto jeví jako nevhodná. Uzavřel, že v této věci důvody pro aplikaci § 150 občanského soudního řádu neshledal.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím byla porušena její práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé. Krajský soud jí neposkytl procesní prostor k tomu, aby se vyjádřila k odvolání, a to za situace, kdy odvolací soud zvažuje změnu rozhodnutí. Podle jejího názoru nemusel odvolací soud rozhodnutí měnit, ale mohl raději věc zrušit a vrátit k dalšímu řízení (s cílem doplnit dokazování).
6. Stěžovatelka uvádí, že měla legitimní očekávání, že bude aplikován § 150 občanského soudního řádu, a zdůrazňuje, že v jejím případě nedošlo ke komplikaci, ale vedlejší účastnice 1) jednoznačně poškodila její zdravý orgán. Uvádí, že stejně jako musí soud účastníkům vytvořit procesní prostor při aplikaci § 150 téhož zákona, tak shodně musí vytvořit prostor při odklonu od jeho aplikace, jako se tomu stalo v nyní řešené věci. Namítala i to, že Evropský soud pro lidská práva ve věci Beer proti Rakousku ze dne 6.
2. 2004, stížnost č. 30428/96, či ve věci Bauman prot Rakousku ze dne 7. 10. 2004, stížnost č. 76809/01, konstatoval porušení práva na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal této straně možnost, aby se vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy. Konečně krajský soud podle stěžovatelky pochybil i tím, že "absolutně" neodůvodnil, proč nepovažuje případ za mimořádného zřetele hodný, a že nepřihlédl k argumentaci, kterou předložila před okresním soudem.
7. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
8. Na úvod Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka ústavní stížností napadá rozhodnutí krajského soudu, který věc posuzoval pouze v otázce nákladového výroku. Ve věci samé tento soud věc neposuzoval, neboť stěžovatelka odvolání proti zamítavému výroku nepodala. Ani Ústavní soud se proto nemohl otázkou, zda měla být náhrada újmy na zdraví přiznána, zabývat. Proto zdejší soud dále doplňuje, že z jeho ustálené judikatury plyne, že samotný "spor" o náhradu nákladů řízení, i když může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002). Rozhodování o nákladech řízení je však na druhou stranu integrální součástí řízení jako celku, takže i při něm je nezbytné dbát ústavně zaručených práv účastníků (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013).
9. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že rozhodnutí krajského soudu je nutno považovat za překvapivé a že jí nebyl dán (dostatečný) procesní prostor, aby se k odvolání vedlejší účastnice 1) vyjádřila. Na úvod připomíná, že z judikatury zdejšího soudu vyplývá, že zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, bod 15).
10. Z obsahu spisu vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 12 C 46/2022, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývá následující. Vedlejší účastnice 1) podala odvolání toliko ve výroku II, který se týkal jí nepřiznané náhrady nákladů řízení. Vedlejší účastnice 1) ve svém odvolání zpochybňuje aplikaci § 150 občanského soudního řádu okresním soudem. Za této situace ovšem nelze považovat rozhodnutí krajského soudu za překvapivé. Stěžovatelce muselo být zřejmé, že odvolací soud může závěry okresního soudu přehodnotit. Současně Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla vyzvána k tomu, aby se k tomuto odvolání vyjádřila (viz usnesení okresního soudu ze dne 1. 11. 2023 založené ve spis na l. č. 339; usnesení bylo stěžovatelce doručeno 7. 11. 2023). Stěžovatelka se k odvolání i vyjádřila (viz č. l. 341-343) a předestřela krajskému soudu argumentaci, proč by měl rozhodnutí okresního soudu potvrdit. Tato námitka je proto podle Ústavního soudu zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani námitce, že měl krajský soud zrušit sporný výrok rozsudku okresního soudu a vrátit věc k dalšímu řízení. Ustanovení § 219a občanského soudního řádu vymezuje důvody, pro které odvolací soud rozhodnutí zruší. Stěžovatelka obecně sice vymezuje, že bylo potřeba učinit dokazování k (ne)aplikaci § 150 posledně citovaného zákona, avšak již Ústavnímu soudu nepředkládá, jaké další důkazy chtěla navrhnout. Ani obecně nerozvádí, čeho chce dalším dokazováním dosáhnout. V tomto směru proto tuto námitku považuje Ústavní soud za neurčitou a ani v této části proto důvod pro svůj kasační zásah neshledal.
12. Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí obstojí i z pohledu povinnosti vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny) soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu).
Odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu považuje Ústavní soud za přiléhavým způsobem reagujicí na vznesené námitky vedlejší účastnic, jako i stěžovatelky. Krajský soud srozumitelně vysvětlil, proč důvody, které okresní soud vedly k aplikaci § 150 občanského soudního řádu, neshledává důvodnými. Stěžovatelce lze sice přisvědčit, že krajský soud mohl lépe odůvodnit, že v této věci neshledal ani jiné okolnosti svědčící pro aplikaci § 150 citovaného zákona, ale v celkovém hodnocení odůvodnění krajského soudu podle názoru Ústavního soudu obstojí. Lze doplnit, že stěžovatelka se jak v ústavní stížnosti, tak ve svém vyjádření k odvolání ze dne 7. 11. 2023, velmi rozsáhle vyjadřuje k věci samé, nikoli k otázce náhrady nákladů řízení. Do výroku, kterým okresní soud zamítl její žalobu, ovšem stěžovatelka odvolání nepodala.
13. Stěžovatelka dále tvrdí, že krajský soud nepřihlédl k argumentaci, kterou předložila okresnímu soudu. K tomu Ústavní soud uvádí, že ani s touto námitkou se nemůže ztotožnit. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaného dne 12. 9. 2023 vyplývá, že stěžovatelka pouze obecně vyzvala soud k aplikaci § 150 občanského soudního řádu, poukázála na to, že se nejednalo se o svévolné či bezúspěšné uplatňování žalobních nároků. Stěžovatelka pouze doplnila, že naopak jí objektivně vznikla újma, znalci se neshodují v otázce, zda byl postup vedlejší účastnice 1) postupem de lege artis, a že informovaný souhlas podepsala, aniž by si jej mohla přečíst (srov. č. l.
304). Ve své závěrečné řeči následně shrnula již uvedené a doplnila, že je otázkou, zda bylo právní zastoupení vedlejší účastnice 1) účelné, pokud má právní oddělení. Na výše uvedené body přitom krajský soud v kontrastu s argumentací předloženou okresním soudem odpověděl a své závěry řádně odůvodnil. Nelze přitom po obecných soudech požadovat, aby odpověděly na každý předložený argument (kupř. nález sp. zn. IV. ÚS 201/04 ze dne 5. 1. 2005), ale jejich odůvodnění je nutné posuzovat jako celek v kontextu konkrétní věci.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu