Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele P. P., zastoupeného advokátem JUDr. V. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2000, čj. 5 Nc 1160/2000-30, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2000, čj. 39 Co 561/2000-73, t a k t o : Návrh se o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 3 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Takové porušení konkrétně spatřuje v tom, že soud zahájil řízení o způsobilosti k právním úkonům v podstatě z "vlastního podnětu", na základě "návrhu" Ministerstva vnitra ČR, jenž obsahoval pouze subjektivní hodnocení osobnosti stěžovatele, aniž by je doložil lékařským posouzením.
Dle názoru stěžovatele nemělo být řízení v projednávané věci bez řádného návrhu vůbec zahájeno. V řízení dosud nebyl vyslechnut ve smyslu ustanovení § 187 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), soudní znalec. Stěžovatel se dále domnívá, že se mu v průběhu řízení nedostalo řádného poučení ve smyslu ustanovení § 5 o.s.ř., ani poučení o možnostech obstarat si právního zástupce, jakého se mu dostalo u Ústavního soudu. Upozorňuje konečně, že v řízení vznesl námitku podjatosti. Nesouhlasí s tím, že o ní bylo rozhodnuto "okrajově" v usnesení o odmítnutí odvolání účastníka, a nikoli samostatným usnesením.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 Nc 1160/2000, který si Ústavní soud k rozhodnutí vyžádal, bylo zjištěno následující. Prvním z napadených rozhodnutí - usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 26. 7. 2000, čj.5 Nc 1160/2000-30, soud zahájil řízení o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům a jeho opatrovníkem pro toto řízení ustanovil paní V. D., pracovnici Městské části Praha 5. Učinil tak na základě podnětu Ministerstva vnitra ČR s tím, že stěžovatel "podává zmatečné a urážlivé návrhy a podání".
Proti uvedenému rozhodnutí se stěžovatel odvolal, a to dne 18. 8. 2000 proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka a dne 29. 8. 2000 proti rozhodnutí o zahájení soudního řízení. Později uplatnil námitku podjatosti soudkyně, jíž byla jeho věc přidělena k projednání. Městský soud k odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně druhým z napadených usnesení potvrdil. V odůvodnění uvedl, že odvolání podané proti výroku, jímž bylo zahájeno řízení o způsobilosti k právním úkonům, podal stěžovatel opožděně.
Dále konstatoval, že o nepodjatosti soudkyně nelze mít pochybnosti. Soudkyně stěžovatele nezná a nemá zájem na výsledku řízení. Pouhé zajištění justiční stráže k zabezpečení pořádku při jednání u soudu není nepřátelským postojem z její strany vůči stěžovateli. Důvod ke zrušení napadeného usnesení podle § 221 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nebyl tedy dán.
Soud k tomu dále uvedl, že samostatné usnesení podle § 16 o.s.ř. nebylo třeba vydávat samostatné usnesení, neboť otázku podjatosti vyřešil v rámci rozhodování o odvolání. K námitkám stěžovatele proti rozhodnutí o ustanovení opatrovníka soud poznamenal, že uvedený postup vyžaduje ustanovení § 187 odst. 1 o.s.ř. k ochraně zájmu osoby, jejíž způsobilost se v řízení projednává. Má chránit pouze zájmy uvedené osoby, o něž jde v tomto řízení, nikoli zájmy jiné. Nejedná se též o zastupovaní účastníka na základě zmocnění či žádosti, ani o případy povinného zastoupení advokátem.
S ohledem na to námitku stěžovatele odmítl jako nepřípadnou. Ústavní stížnost není důvodná. Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Nemůže na sebe proto atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení uvedených ustanovení Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika, nesouhlas stěžovatele s právními závěry a především s procesním postupem obecných soudů. Soud prvního stupně na základě podnětu ministerstva vnitra usnesením podle § 81 odst. 1 o.s.ř. zahájil řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům. Řízení o zbavení způsobilosti k právním úkonům je jedním z typů řízení, u nichž zákon stanoví, že je lze zahájit i bez návrhu, například na základě vlastních poznatků soudu či na základě podnětu jiného soudu, orgánu státní správy (jako tomu bylo v projednávaném případě), orgánu samosprávy, fyzické či právnické osoby.
Soud prvního stupně dále v souladu s ustanovením § 187 o.s.ř. ustanovil stěžovateli k ochraně jeho práv opatrovníka. Městský soud jako soud odvolací se ve svém rozhodnutí řádně vypořádal se všemi námitkami, které stěžovatel proti rozhodnutí soudu prvního stupně uplatnil. Své rozhodnutí vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem odůvodnil. Rozvedl, proč nebylo odvolání stěžovatele vyhověno. Ústavní soud shledal, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná.
Nezasahují do ústavních práv stěžovatele. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2001 JUDr. Antonín Procházka předseda senátu