Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky ELAN plus, s. r. o., adresa Blattného 2316, 158 00 Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1, směřující proti výrokům I. a II. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. března 2017, č. j. 14 EXE 3013/2016-44, a výrokům II. a III. příkazu k úhradě nákladů exekuce vydaného Mgr. Dušanem Šnaiderem, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Praha - západ, dne 19. ledna 2017, č. j. 174 EX 1345/16-18, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Soudní exekutor Mgr. Dušan Šnaider vydal dne 19. ledna 2017 příkaz k úhradě nákladů exekuce č. j. 174 EX 1345/16-18, kterým zrušil předcházející příkaz k úhradě nákladů exekuce (výrok I.), vydal nový příkaz k úhradě nákladů exekuce (výrok II.) a určil náklady exekuce a náklady oprávněného celkovou částkou 4 416,50 Kč (výrok III.).
3. Proti výrokům II. a III. příkazu k úhradě nákladů exekuce podala povinná (stěžovatelka) námitky, které Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 6. března 2017, č. j. 14 EXE 3013/2016-44, zamítl (výrok I.). Výrokem II. uložil povinné zaplatit oprávněnému náklady námitkového řízení ve výši 816,75 Kč. Výrokem III. pak určil, že soudní exekutor nemá právo na náhradu nákladů námitkového řízení. Obvodní soud pro Prahu 5 shledal námitky povinné neopodstatněnými. Konstatoval, že povinnou tvrzená nevykonatelnost exekučního titulu z důvodu jeho nedoručení není způsobilou námitkou proti příkazu k úhradě nákladů exekuce (mohla by být řešena v případném návrhu na zastavení exekuce).
Rovněž neobstojí námitka ohledně absence součinnosti oprávněného, jeho zástupce či insolvenčního správce. Povinná netvrdila ani neprokázala, že by některou z těchto osob o součinnost požádala a tito ji neposkytli. Insolvenční správce mimoto doložil, že výzvu k plnění před podáním exekučního návrhu povinné zaslal. Stejně tak byla nedůvodná námitka ohledně vyúčtování daně z přidané hodnoty soudním exekutorem. Exekuční soud v Administrativním registru ekonomických subjektů ověřil, že soudní exekutor je plátcem daně z přidané hodnoty, tudíž si náhradu za tuto daň vyúčtoval oprávněně.
6. Ústavní soud úvodem připomíná skutečnost, že v dané věci jde o bagatelní částku (předmětem exekuce je částka 7 900 Kč; náklady exekuce pak činí 4 416,50 Kč). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je v případech tzv. bagatelních věcí v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala. To však Ústavní soud v nyní projednávané věci nezjistil.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti z valné části pouze opakuje námitky, jimž se již zabýval Obvodní soud pro Prahu 5. Jde především o otázku vykonatelnosti exekučního titulu, poskytnutí součinnosti ze strany oprávněného či existence předexekuční výzvy. Z tohoto pohledu je třeba hodnotit ústavní stížnost jako pouhou polemiku s právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích, která nemá potřebný ústavněprávní přesah. Pokud stěžovatelka dovozuje, že o zastavení exekuce rozhoduje exekuční soud z úřední povinnosti, znění § 55 odst. 5 exekučního řádu, podle něhož o zastavení exekuce může rozhodnout exekuční soud i bez návrhu, tomu rozhodně nenasvědčuje. Závěr exekučního soudu, že námitka nevykonatelnosti exekučního titulu není způsobilou námitkou proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, je tak zcela na místě.
8. Pokud stěžovatelka namítá, že jí oprávněný neposkytl dostatek součinnosti, neboť jí nesdělil platební údaje v podobě bankovního spojení, což vychází z ustálených platebních zvyklostí, Ústavní soud tento názor rovněž nesdílí. Sdělení platebních údajů v podobě čísla účtu by bylo zapotřebí, pokud by tato povinnost vyplývala ze smlouvy nebo ze zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2013 sp. zn. 33 Cdo 337/2012). V dané věci však žádná taková povinnost ze zákona nevyplývala, ani nebyla stanovena smluvně a stěžovatelce tak nic nebránilo, aby splnila svůj dluh jakýmkoliv jiným způsobem než převodem na účet.
9. S ohledem na bagatelní charakter věci a s ohledem na ostatní výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že závěry, na nichž jsou postavena napadená rozhodnutí, nelze považovat za svévolné, či extrémně rozporné, které by porušovaly ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2017
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu