Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jana Svatoně a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Česká republika - Státní pozemkový úřad, IČ: 013 12 774, se sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, zastoupeného prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem se sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. ledna 2023 č. j. 20 Co 195/2021-949, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V návrhu na zahájení řízení doručeném Ústavnímu soudu dne 24. března 2023 navrhl stěžovatel postupem dle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím mělo být zasaženo jemu ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl v postavení žalovaného účastníkem vleklého sporu o nahrazení projevu vůle stěžovatele při uzavření smlouvy o bezúplatném převodu náhradních pozemků, ve kterém bylo vícero meritorních rozhodnutí obecných soudů několika instancí včetně dvou rozhodnutí Nejvyššího soudu. Výrokem ad I napadeného rozsudku byl změněn (žalobě původně vyhovující) rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 5. srpna 2021 č. j. 7 C 82/2018-789 tak, že žaloba tří restituentů - fyzických osob (dále jen "vedlejší účastníci") na vydání určitých pozemků v k.
ú. J., k. ú. N. a k. ú. R. (dále souhrnně jen "pozemky") se zamítá. Výrokem ad II napadeného rozsudku pak krajský soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady prvostupňového a odvolacího řízení. Žalobu vedlejších účastníků krajský soud k odvolání obou stran zamítl poté, co vyšlo najevo, že tito po vydání předchozích rozsudků okresního a krajského soudu, kterými jim byly pozemky vydány, avšak před jejich zrušením následným rozhodnutím Nejvyššího soudu, pozemky převedli na třetí osobu (což se koneckonců nejevilo mezi účastníky ani jako sporné, přičemž soud prvního stupně žalobě vyhověl - stručně řečeno - z důvodu právní jistoty).
V řízení obecné soudy mimo jiné řešily i otázku vedlejšími účastníky tvrzené liknavosti stěžovatele při uspokojování jejich restitučních nároků, což stěžovatel v řízení konstantně rozporoval (nároky byly uplatněny v roce 1992 a rozhodnuto o nich bylo po 23 letech v letech). Krajský soud k této otázce v bodě 13 napadeného rozsudku uvedl, že "shodná právní věc týkající se týchž účastníků řízení a stejného restitučního nároku" byla projednána u Okresního soudu v Českém Krumlově, jenž rozhodoval o vydání pozemků nacházejících se v jeho obvodě, a který ve vyhovujícím rozsudku (který byl učiněn součástí soudního spisu vedeného i v nyní souzené věci) uzavřel, že stěžovatel při vyřizování restitučního nároku vedlejších účastníků liknavě, svévolně a diskriminačně opravdu postupoval; toto hodnocení postupu stěžovatele měl následně potvrdit jednak Krajský soud v Českých Budějovicích, který se s rozhodnutím prvostupňového soudu ztotožnil, jednak Nejvyšší soud, který usnesením ze dne 18.
října 2022 č. j. 28 Cdo 2423/2022-2851 odmítl stěžovatelovo dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti (k problematice liknavosti stěžovatele viz výslovně bod 8 usnesení Nejvyššího soudu). Krajský soud na tyto soudní závěry v nyní souzené věci odkázal a spolu s citací ustanovení § 13 občanského zákoníku uvedl, že byla-li tato konkrétní otázka ohledně týchž účastníků a ve vztahu k témuž nároku již jednou soudy včetně Nejvyššího soudu vyřešena, "jen stěží by mohl uvažovat jinak". Žalobu tedy považoval za podanou důvodně a nevyhověl jí jen pro následný převod pozemků vedlejšími účastníky na třetí osobu (v zájmu vyloučení duplicity vlastnického práva k pozemkům).
Rozhodnutí o nákladech řízení krajský soud odůvodnil tím, že i přes "paradoxní" situaci, kdy žaloba byla zamítnuta, považuje vedlejší účastníky celkově v kontextu řízení za úspěšné, když jde o řízení, které je svou podstatou řízením o určitém způsobu vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), v němž soud není vázán žalobním petitem, a ani částečné zpětvzetí žaloby vedlejšími účastníky pro zjištěnou nepřevoditelnost určitého pozemku nelze hodnotit jako jejich procesní neúspěch.
3. Stěžovatel se v poměrně rozsáhlé stížnosti dovolává práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Krajský soud se měl dle stěžovatele dopustit řady procesních pochybení, jejichž závažnost stěžovatel hodnotí natolik vysoce, že je označuje za neústavní. Krajský soud měl v odůvodnění napadeného rozsudku zejména nedovoleně (paušálně) odkázat na jiná soudní rozhodnutí a rezignovat na vlastní úsudek o liknavosti stěžovatele při vypořádávání restitučního nároku vedlejších účastníků, což měl být jeden z rozhodných závěrů v řízení, a opominout (nevypořádat) některé jeho klíčové námitky; tato pochybení mají dle stěžovatele v souhrnu činit napadený rozsudek nesrozumitelným a proto nepřezkoumatelným. Stěžovatel má dále za to, že krajský soud překvapivě a nesprávně rozhodl o nákladech řízení.
4. Ústavní soud před meritorním posouzením ústavní stížnosti zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje procesní požadavky stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud v tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně jeho práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). S ohledem na skutečnost, že krajský soud žalobu proti stěžovateli meritorně zamítl, nepřicházelo u stěžovatele v úvahu podání dovolání k Nejvyššímu soudu (přičemž samostatný přezkum nákladového výroku napadeného rozsudku je vyloučen ex lege).
5. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není jim instančně nadřízen (čl. 91 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, seznámil se s napadeným rozsudkem (který byl jako jediný ke stížnosti přiložen), a došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci, údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, popř. v písemnostech, které jsou součástí soudního spisu.
7. Přestože je samotné odůvodnění závěru krajského soudu ohledně liknavosti stěžovatele vůči vedlejším účastníkům vskutku hraniční, neshledal Ústavní soud v procesních poměrech věci, kdy žalobu zamítající meritorní výrok (ad I) do práv stěžovatele v postavení žalovaného nezasáhl, dostatečně silný důvod pro jeho plnohodnotné ústavněprávní posouzení a případný zásah jen pro to, aby krajský soud následně v novém rozhodnutí toliko upravil či doplnil své odůvodnění. Jinými slovy má Ústavní soud za to, že ani po eventuální kasaci daného výroku napadeného rozsudku by s ohledem na procesní stanovisko stěžovatele a zbytek odůvodnění napadeného rozsudku nemohlo být v meritu věci dosaženo pro stěžovatele příznivějšího rozhodnutí.
Stěžovatelovu argumentaci o mimořádném významu pochybení krajského soudu v odůvodnění napadeného rozsudku dále oslabuje fakt, že v rámci české justiční soustavy nemají "závěry" krajského soudu ohledně stěžovatelovy liknavosti (nota bene byly-li dosaženy daným způsobem - tj. odkazem na jiná soudní rozhodnutí) jakoukoli precedenční závaznost a bez dalšího tak nepředurčují řešení této otázky v dalších obdobných sporech mezi účastníky ještě případně vedených.
8. K napadenému nákladovému výroku Ústavní soud konstatuje, že z jeho ustálené judikatury plyne, že rozhodování o nákladech soudního řízení je téměř výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy spíše podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Jak se podává z napadeného rozsudku, argumentace ohledně nároku na náhradu nákladů řízení se v odvolacím řízení vedla a byla i předmětem písemných podání obou stran - ostatně odvolání vedlejších účastníků bylo podáno toliko proti nákladovému výroku rozsudku okresního soudu - a proto samotné (od soudu prvního stupně se odlišující) rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení Ústavní soud nepovažuje za překvapivé: bylo zcela zřejmé, že tuto otázku krajský soud bude posuzovat, a to i na základě argumentace stěžovatele, který měl možnost jí soudu předestřít, což i učinil. K tvrzené nesprávnosti rozhodnutí krajského soudu o nákladech Ústavní soud dodává, že referenčním kritériem pro jeho případný zásah není nesprávnost rozhodnutí, nýbrž až jeho neústavnost. Nadto lze zdůraznit, že z ústavní stížnosti se žádné dostatečně konkrétní okolnosti svědčící o procesní neopatrnosti vedlejších účastníků, která by mohla být hlavním důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, nepodávají a nezjistil je ani krajský soud (k problematice nákladů řízení v restitučních sporech, v nichž byly řešeny otázky obdobné otázkám v souzené věci, viz např. recentní usnesení Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2021 sp. zn. I. ÚS 3392/20 a ze dne 7. září 2021 sp. zn. I. ÚS 2099/21 , s jejichž závěry napadený nákladový výrok rozporný není, a na které Ústavní soud tímto odkazuje).
9. Ústavní soud shrnuje, že i přes určité - výše popsané - nedostatky v odůvodnění napadeného rozsudku, tento ve výsledku v potřebné intenzitě nezasáhl do základních práv stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu