Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Milana Robeše, právně zastoupeného JUDr. Leonou Grumlíkovou, advokátkou se sídlem Údolní 61, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3328/2023-164 ze dne 13. 12. 2023, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 82/2023-126 ze dne 19. 6. 2023 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 6 C 33/2023-95 ze dne 6. 3. 2023 ve znění opravného usnesení č. j. 6 C 33/2023-106 ze dne 23. 3. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a Mgr. Šárky Mácové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Mezi stěžovatelem a Mgr. Šárkou Mácovou, vedlejší účastnicí v řízení před Ústavním soudem, byla za trvání jejich manželství dne 23. března 2009 uzavřena darovací smlouva, jejímž předmětem byl bezúplatný převod vlastnického práva k polovině pozemku a polovině stavby na něm vystavěné ze stěžovatele na vedlejší účastnici. Při vkladovém řízení byla příslušným katastrálním úřadem zjištěna nedostatečná specifikace předmětu vkladu. Ta spočívala v tom, že smluvní strany převáděný pozemek označily jako "parcelu č. X," a nikoli jako "st. parcelu č. X". Katastrální úřad proto dospěl k závěru, že smlouva je pro neurčitost absolutně neplatná, pročež stěžovatel s vedlejší účastnicí vzali návrh zpět a katastrální úřad vkladové řízení zastavil.
2. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo dne 12. února 2020 rozvedeno. Týmž dnem počala plynout tříletá lhůta k vypořádání společného jmění. Ke konci této lhůty vedlejší účastnice podala katastrálnímu úřadu návrh na vklad vlastnického práva k předmětu výše zmíněné darovací smlouvy.
3. Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti této darovací smlouvy, jakož i určení, že předmět převodu podle této smlouvy je v jeho vlastnictví. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") rozhodl tak, že žalobu v obou bodech zamítl. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel podal odvolání ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Protože v mezidobí proběhl u příslušného katastrálního úřadu vklad vlastnického práva ve prospěch vedlejší účastnice, vzal stěžovatel svůj návrh na určení neplatnosti darovací smlouvy zpět a setrval pouze na žalobě na určení vlastnického práva k předmětu této darovací smlouvy. Krajský soud proto řízení ohledně neplatnosti darovací smlouvy zastavil (výrok I); ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů (výrok III). Proti druhému a třetímu výroku rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu. Ten ho však odmítl jako nepřípustné ve smyslu § 243c odst. 1 občanského soudního řádu.
4. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení všech shora označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jeho práva vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namítá také, že byly porušeny principy právní jistoty a zákazu zjevného zneužití práva.
5. Porušení práva vlastnit majetek stěžovatel shledává v tom, že obecné soudy aprobovaly neodůvodněný zásah do jeho vlastnického práva. Podle stěžovatele je totiž jednání vedlejší účastnice šikanózní, a tudíž nemůže požívat právní ochranu. Porušení práva na spravedlivý proces je podle stěžovatele dáno tím, že obecné soudy postupovaly příliš formalisticky. Při uzavírání darovací smlouvy totiž neměly být naplněny náležitosti vůle, konkrétně její vážnosti. Tvrdí, že darovací smlouva byla uzavřena výhradně za účelem, aby byl manželům poskytnut hypoteční úvěr.
Jejím účelem však nikdy nemělo být převedení vlastnického práva k polovině pozemku a polovině stavby na něm vystavěné ze stěžovatele na vedlejší účastnici. O tom podle jeho názoru svědčí také skutečnost, že s vedlejší účastnicí po poučení katastrálním úřadem o neplatnosti smlouvy novou smlouvu neuzavřeli, neboť hypoteční úvěr již získali. Stěžovatel rovněž namítá, že obecné soudy zasáhly do jeho právní jistoty, když přehlédly rozhodnutí katastrálního úřadu o neplatnosti darovací smlouvy, třebaže tímto byly podle § 135 odst. 2 občanského soudního řádu vázány.
Dále pak obecné soudy podle stěžovatele zcela opominuly některé důkazy.
7. Ústavní soud připomíná, že mu je čl. 83 Ústavy propůjčena role soudního orgánu ochrany ústavnosti. Rozhoduje tudíž mimo jiné o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem (srov. § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud není součástí obecné soustavy soudů (srov. čl. 91 odst. 1 Ústavy) a neplní proto funkci další soudní instance. V řízení o ústavní stížnosti mu tudíž nenáleží zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, pokud v jejich postupu neshledá neoprávněný zásah do základních práv a svobod jednotlivce, který dosahuje dostatečné intenzity (tzv. kvalifikovanou vadu), srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014, nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019 nebo nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016.
8. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle" spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1447/18 ze dne 2. 1. 2019).
9. Ústavní soud přezkoumal argumentaci obecných soudů ohledně návrhu na určení vlastnického práva a neshledal v ní žádnou kvalifikovanou vadu. Argumentační linie soudů je přehledná, přezkoumatelná, postavená na logicky vyplývajících úsudcích. Soudy se zabývaly námitkou, že k perfekci darovací smlouvy chyběla vážnost vůle, a také se s ní argumentačně vypořádaly (viz strana 4 napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu). Uzavřely, že v případě simulovaného jednání je třeba, aby dokázala simulaci seznat také strana, jíž se má plnit. Samotná mentální rezervace stěžovatele tudíž není způsobilá zapříčinit neplatnost jeho právního jednání. Soudy se tak s námitkou absence vůle stěžovatele řádně vypořádaly.
10. Stěžovatel se domnívá, že některé navržené důkazy (zejména výslech jeho matky a jeho samého či usnesení katastrálního úřadu) nebyly provedeny, aniž by to soudy dostatečně odůvodnily. U výslechu stěžovatele o opomenutý důkaz však z logiky věci nemůže jít, neboť soud postupoval v souladu s procesními předpisy. Vysvětlil, že podle § 131 odst. 1 občanského soudního řádu může soud nařídit důkaz výslechem účastníka řízení, mimo jiné jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak. A právě tato podmínka v projednávané věci naplněna nebyla, neboť skutečnost - jak vysvětlil krajský soud - bylo možné prokázat jinak (viz bod 12 rozsudku krajského soudu).
O opomenutý důkaz nejde ani u výslechu svědkyně, kterou byla matka stěžovatele, neboť soud i jeho neprovedení řádně odůvodnil. Vysvětlil, že zhoršené postavení jeho matky užívat nemovitosti nemá relevantní souvislost s platností smlouvy (srov. rovněž bod 12 rozsudku krajského soudu). Jedná se tak o důkaz, který nemá relevantní souvislost s předmětem řízení (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 972/09 ze dne 2. 7. 2009).
11. Usnesení katastrálního úřadu č. j. V-1291/2009-172, na které stěžovatel odkazuje, bylo okresním soudem zohledněno v bodě 14 a následně také v bodě 21 jeho rozhodnutí. Obecné soudy tak zjevně měly za to, že další dokazování by bylo nadbytečné. K dalším námitkám vůči dokazování lze uvést, že stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nerozvádí, co by mělo z podle něj z nedostatečně provedených listinných důkazů plynout.
12. Ústavní soud nemůže přisvědčit ani argumentaci stěžovatele, že v jeho věci došlo k zásadnímu procesnímu pochybení a porušení právní jistoty, jakož i jeho legitimního očekávání, pokud obecné soudy nevzaly v potaz závěr příslušného katastrálního úřadu o neplatnosti smlouvy. S touto námitkou se již vypořádaly obecné soudy, které stěžovateli opakovaně vysvětlovaly, že chyba či nesprávnost v označení převáděné nemovitosti bez dalšího nevede k neplatnosti smlouvy pro neurčitost. Naopak, podle názoru soudů totiž platí, že je třeba provést výklad projevu vůle učiněný stranami při jejich právním jednání (srov. např. bod 13 rozsudku krajského soudu).
13. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. srpna 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu