Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Evy Závodné, zastoupené JUDr. Zdeňkou Křížovou, advokátkou, sídlem Cejl 62b, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. prosince 2023 č. j. 19 Co 122/2023-136, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Evy Buškové a Karla Buška, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jejích práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud ve Vyškově (dále jen "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 11. 5. 2023 č. j. 3 C 199/2019-122, zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka z titulu vrácení daru a zaplacení částky jako náhrady za dar, který již není možné vrátit, domáhala, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit pozemek specifikovaný v rozsudku, a aby jim byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 689 550 Kč (výrok I.). Výrokem II. soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost nahradit žalovaným na nákladech řízení částku 27 259 Kč, a to do tří měsíců od právní moci rozsudku a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Proti nákladovému výroku podali žalovaní odvolání, v němž namítali nesprávný výpočet nákladů řízení. Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") napadeným usnesením shledal odvolání důvodné. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepostupoval správně, pokud při stanovení odměny právnímu zástupci žalovaných určoval hodnotu podle § 9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif).
Podle odvolacího soudu toto ustanovení na řízení o vyklizení nemovitosti, ani o zaplacení peněžité částky nedopadá. Proto je třeba při stanovení odměny, pokud jde o tu část řízení, kde se stěžovatelka domáhala vyklizení nemovitostí, postupovat ve smyslu § 9 odst. 1 advokátního tarifu. Pro část řízení, kde se domáhala zaplacení peněžité částky ve výši 689 550 Kč, je tarifní hodnota určována ve smyslu § 7 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu. Oproti soudu prvního stupně vyhodnotil dále odvolací soud jako účelně vynaložené náklady za písemná podání ve věci specifikovaná v rozsudku.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že uložením náhrady nákladů řízení ve lhůtě tří měsíců odvolací soud nezohlednil řádně její majetkovou situaci. Zdůrazňuje, že s ohledem na její příjmy a výši částky nákladů řízení je stanovená lhůta nepřiměřeně krátká. Stěžovatelka také nesouhlasí s tím, jak odvolací soud vyčíslil částku nákladů řízení a tvrdí, že pokrývá i náklady, které vůbec nebyly vynaloženy a náklady na úkony právní služby, které nebyly potřebné. Současně stěžovatelka požádala o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena [§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
6. Ústavní soud předně připomíná, že k problematice rozhodování o nákladech řízení přistupuje zpravidla zdrženlivě. Je totiž zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se výslovně nezmiňuje o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě. Právo na náhradu nákladů má tudíž obvykle pouze zákonný, nikoli však ústavní rozměr. To neplatí pouze tehdy, pokud by se obecné soudy dopustily procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení zákona, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti [nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18
(N 65/93 SbNU 301), bod 19].
7. Ústavní soud neshledal na napadeném usnesení odvolacího soudu žádné ústavně právní pochybení. Stěžovatelce nelze přisvědčit, že odvolacím soudem stanovená lhůta k zaplacení nákladů řízení je nepřiměřená, natož protiústavní. Krajský soud k tomu stěžovatelce stanovil lhůtu tří měsíců, což je několikanásobně více, než stanovit mohl (srov. § 160 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatelka neuspěje ani s tvrzením, že odvolací soud řádně nezohlednil její majetkovou situaci, neboť právě finanční a majetkové poměry stěžovatelky byly důvodem pro uložení náhrady nákladů řízení v uvedené delší splatnosti. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že krajský soud stěžovatelce neuložil ani náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatelčinu argumentaci nepodporuje ani její odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3454/21 týkajícího se zcela odlišné situace, a to sporu o ochranu osobnosti a absence "sociálního rozměru" v případě, v němž se stěžovatel, coby advokát, nechal zastoupit právním zástupcem.
8. Pokud jde o výši nákladů řízení, odvolací soud podrobně objasnil, z jakých důvodů soud prvního stupně nepostupoval při výpočtu náhrady nákladů řízení správně a proč je třeba v dané věci aplikovat jiná ustanovení advokátního tarifu. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že pokud jde o aplikaci advokátního tarifu, není jeho úkolem přezkoumávat, které z jeho ustanovení mělo být při určení tarifní hodnoty sporu použito, neboť toto je otázka výhradně výkladu podústavního práva, nýbrž pouze zjistit, zda interpretací a aplikací ustanovení použitého v posuzované věci obecný soud nevybočil z ústavních mantinelů (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 4036/18 či sp. zn. IV. ÚS 2384/21 ). K takovému pochybení v dané věci nedošlo a Ústavní soud považuje závěr odvolacího soudu za ústavně konformní. Stejně tak Ústavní soud neshledal nic neústavního ani na závěru odvolacího soudu týkajícím se účelnosti vynaložených nákladů ve vztahu k písemným podáním specifikovaným v rozsudku.
9. Ústavní soud tedy v posuzované věci nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. O návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu po jejím obdržení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. dubna 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu