Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti obchodní společnosti AV ENGINEERING, a. s., sídlem Kvítková 668, Zlín, zastoupené Mgr. Petrem Váverkou, advokátem, sídlem Zarámí 4077, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2023 č. j. 23 Cdo 2131/2023-221, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. února 2023 č. j. 60 Co 19/2023-182 a rozsudku Okresního soudu v Zlíně ze dne 4. listopadu 2022 č. j. 11 C 298/2021-154, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a statutárního města Zlín, sídlem náměstí Míru 12, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení principu ochrany legitimního očekávání a svého práva na soudní ochranu.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník a stěžovatelka se smlouvou ze dne 15. 9. 2016 zavázali "do 30ti dnů po nabytí právní moci kolaudačního rozhodnutí (vydání kolaudačního souhlasu) pro stavbu ‚Revitalizace bývalého objektu Sole - rekonstrukce sídla [stěžovatelky]', nejpozději však do 31. 12. 2020" uzavřít kupní smlouvu k prodeji pozemků ve vlastnictví vedlejšího účastníka stěžovatelce. Protože vedlejší účastník stěžovatelce pozemky neprodal, dne 21. 12. 2021 se stěžovatelka domáhala žalobou nahrazení projevu vůle vedlejšího účastníka uzavřít kupní smlouvy podle smlouvy o smlouvě budoucí.
3. Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl. Shledal, že smlouva o smlouvě budoucí počítala s tím, že nedojde-li ke kolaudaci záměru rekonstruovat objekt "Sole" do konce roku 2020, povinnost uzavřít kupní smlouvu zaniká. Tomu odpovídá jak jazykové znění smlouvy, které nepoužívá spojku "nebo", tak současně uzavřená smlouva o přenechání pozemků stěžovatelce k užívání, z níž závazek k uvedenému datu též zanikl, a stěžovatelka byla povinna pozemky vyklidit. Uvedenému závěru dále svědčí úpravy smluvní dokumentace před uzavřením smlouvy a skutečnost, že zamýšlel-li by vedlejší účastník převést pozemky do vlastnictví stěžovatelky, učinil by tak hned či s odkládací podmínkou. Bylo zřejmé, že převod vlastnictví se podmínil úspěšnou realizací rekonstrukce objektu, což muselo být stěžovatelce zřejmé, protože mimo jiné obdobnou smlouvu uzavřela s vedlejším účastníkem již dříve.
4. Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem k odvolání stěžovatelky potvrdil napadený rozsudek okresního soudu. Sama stěžovatelka při jednání o prodeji pozemků potvrdila, že počítá s tím, že podmínkou jejich prodeje je revitalizace daného objektu. Totéž vyplývá ze zveřejněného záměru vedlejšího účastníka k prodeji pozemků, jakož i obsah tehdejšího tisku. Vůlí stran proto bylo navázat uzavření kupní smlouvy na úspěšné ukončení rekonstrukce daného objektu.
5. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, protože je neshledal přípustným. Krajský soud dospěl k závěru o výkladu obsahu ujednání o závazku uzavřít budoucí kupní smlouvu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nebylo namístě použít § 557 občanského zákoníku, protože ujednání bylo možné vyložit podle projevené vůle stran (§ 556 téhož zákona). Argumentace stěžovatelky je zde nadto vnitřně rozporná, protože sice sama tvrdí, že ujednání je jednoznačné, ale současně se dožaduje pravidla pro výklad nejednoznačného právního jednání. Z napadených rozsudků soudů nižších stupňů vyplývá vztah mezi jednotlivými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Obecné soudy hodnotily i jednání stran před uzavřením smlouvy.
6. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nepřípustně v rozporu s jasným zněním smlouvy o smlouvě budoucí kupní rozšířily výklad jejího ujednání o podmínku předchozí úspěšné kolaudace objektu "Sole". Obecné soudy měly použít pravidlo § 557 občanského zákoníku, že nejasný pojem je třeba vyložit k tíži toho, kdo jej použil jako první, tedy vedlejšího účastníka. Posuzované ujednání je natolik jednoznačné, že nelze dojít k výkladu zastávanému obecnými soudy a vedlejším účastníkem. Obecné soudy měly dát přednost výkladu ujednání, které odpovídá jeho jazykovému vyjádření, tedy že do konce roku 2020 má bez dalších podmínek dojít k prodeji pozemků.
7. Dále stěžovatelka namítá rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů. Sama nikdy nepočítala s podmínkou předchozí realizace revitalizace objektu. Chybí důkazy pro soudy určený účel právního jednání spočívající v této podmínce. Není pravda, že si stěžovatelka byla vědoma porušení povinnosti zajistit rekonstrukci objektu, protože při žádosti o prodloužení trvání závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí na konci roku 2020 již jednoznačně požadovala po vedlejším účastníkovi uzavření kupní smlouvy v souladu s jí nyní zastávaným výkladem. Stěžovatelka též namítá, že obecné soudy se měly zabývat tím, kdo konkrétně za vedlejšího účastníka projevil úmysl navázat uzavření kupní smlouvy na úspěšnou realizaci revitalizace objektu. Na uzavření smlouvy se podílelo na straně vedlejšího účastníka mnoho osob. Konečně obecné soudy pominuly existenci více návrhů smlouvy.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou jako účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, respektive žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Jádrem námitek v nyní posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas s výkladem obsahu právního jednání - ujednání smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. S podstatu těchto tvrzení se přitom obecné soudy v napadených rozhodnutích vypořádaly, a to včetně tvrzení nedostatečných skutkových zjištění či chybějících důkazů. Způsob jejich vypořádání považuje Ústavní soud za ústavně konformní; obecné soudy se zaměřily na skutečný význam námitek stěžovatelky a přednesly vůči nim vlastní ucelenou argumentaci, která jejich podstatu logicky vyvrací.
Odůvodnění napadených rozhodnutí je též srozumitelné.
11. V konkrétnostech lze doplnit, že Nejvyšší soud reagoval na námitku stěžovatelky o eventuálním použití výkladu contra proferentem podle § 557 občanského zákoníku s tím, že k jeho uplatnění zde není prostor, protože právní jednání bylo možné vyložit běžnými výkladovými metodami podle § 556 téhož zákona. Takový závěr na podstatu námitky stěžovatelky reaguje, je srozumitelný a odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Nejde proto o svévoli či exces a tvrzení Nejvyššího soudu je logické a obhajitelné. Stěžovatelka ostatně odůvodnění Nejvyššího soudu nijak nereflektuje.
12. Provedený výklad právního jednání pak podle všeho odpovídá kritériím stanoveným v § 556 občanského zákoníku. Obecné soudy se zabývaly tím, co jednání předcházelo, jazykovému vyjádření posuzovaného ujednání i následným chováním stran. Vše přitom nasvědčovalo takovému výkladu, ke kterému obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly. Není tedy ani pravdou, že se obecné soudy nezabývaly existencí několika návrhů smlouvy. Obvodní soud tuto skutečnost výslovně zohlednil v bodu 15 napadeného rozsudku s tím, že svědčí o úmyslu jednajících navázat uzavření kupní smlouvy budoucí na podmínku revitalizace objektu.
13. Zbývající tvrzení, že stěžovatelka později nemohla počítat s tím, že je uzavření kupní smlouvy navázáno na splnění podmínky, a že obecné soudy měly opomenout zabývat se tím, kdo konkrétně za vedlejšího účastníka jednal, nejsou pro věc relevantní. I bez vyřešení těchto jednotlivostí napadená rozhodnutí obstojí. Nosné závěry o výkladu právního jednání jsou ucelené, logické a vychází z mnoha skutkových okolností konkrétní věci, které je podporují a které jsou dostatečně podložené provedenými důkazy. Jde kupříkladu o zveřejněný záměr vedlejšího účastníka o možném prodeji pozemků, obsah tehdejšího tisku, existenci obdobného ujednání ve smlouvě o dočasném přenechání pozemku stěžovatelce k užívání či předchozí obdobnou spolupráci smluvních stran. Tyto klíčové skutečnosti však naopak sama stěžovatelka ve své argumentaci opomíjí.
14. Nic proto nenasvědčuje chybějícím skutkovým zjištěním či jejich rozporu s provedenými důkazy. Tvrzení stěžovatelky v ústavní stížnosti postrádají náležitou ústavněprávní relevanci, a Ústavní soud nemá důvod se věcí podrobněji zabývat. Napadená rozhodnutí proto lze akceptovat jako projev nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
15. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. března 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu