Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. L., právně zastoupené JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2021 č. j. 23 Co 246/2020-252, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že je v rozporu s jeho základními právy dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina).
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a dalších přiložených listin Ústavní soud zjistil, že předmětem soudního řízení byl návrh, jímž se stěžovatelka domáhala určení výživného manželky ve výši 50 000 Kč měsíčně, které měl stěžovatelce hradit P. L. (dále jen "žalovaný"), její v současnosti již bývalý manžel (k rozvodu manželství došlo dne 18. 9. 2020, tedy v průběhu odvolacího řízení před krajským soudem). O návrhu stěžovatelky rozhodl Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 8 C 31/2019-138 tak, že žalovanému uložil povinnost přispívat počínaje dnem 4. 9. 2019 (den podání návrhu stěžovatelky k soudu) na výživu stěžovatelky jako nerozvedené manželky částkou 50 000 Kč měsíčně (výrok I.), určil dlužné výživné za dobu od 4. 9. do 31. 5. 2020 ve výši 131 041 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Při posouzení přiměřené výše výživného okresní soud na jedné straně zohlednil, že žalovaný měl nadstandardní příjmy, a na straně druhé vzal do úvahy i to, že po odchodu ze společné domácnosti žalovaný hradil hypotéku na stěžovatelkou využívaný rodinný dům, leasing automobilu a veškeré náklady spojené s domem (energie apod.). V této souvislosti soud uvedl, že žalobkyně a její nezletilý syn by tak mohli mít po sečtení výživného manželky (50 000 Kč), výživného pro nezletilé dítě (v té době 17 000 Kč; v současnosti 30 000 Kč) a jiných příjmů stěžovatelky (cca 20 000 Kč) pro své potřeby alespoň částku 80 000 Kč měsíčně. Celkový dluh žalovaného na výživném za příslušnou dobu by dle soudu činil 445 000 Kč, avšak od této částky je nutno odpočítat jeho úhrady hypotéky a nákladů na bydlení v rodinném domě užívaném stěžovatelkou, leasingu a servisu automobilu užívaného stěžovatelkou atp. S ohledem na to okresní soud rozhodl, že žalovaný dluží stěžovatelce na výživném částku 131 041 Kč.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala odvolání stěžovatelka i žalovaný. Krajský soud o něm rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek prvostupňového soudu ve výrocích I. a II. změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit stěžovatelce na dlužném výživném za dobu od 4. 9. 2019 do 18. 9. 2020 (den rozvodu manželství) částku 57 344 Kč; v částce 567 644 Kč se stěžovatelčina žaloba zamítá (výrok I.), změnil usnesení okresního soudu č. j. 8 C 31/2019-171 a nově rozhodl o tom, že žalovanému se povinnost zaplatit soudní poplatek ze žaloby neukládá (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.
a IV.). V odůvodnění poukázal na to, že návrh stěžovatelky posuzoval podle § 697 občanského zákoníku, dle něhož mají manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, kterým oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň. Odvolací soud nicméně zohlednil, že od rozhodnutí soudu prvního stupně došlo k zásadní změně poměrů účastníků, zejm. došlo k rozvodu manželství a zániku vyživovací povinnosti mezi manželi, výživné otce na nezletilé dítě bylo změněno z částky 17 000 Kč měsíčně na částku 30 000 Kč měsíčně a výrazně se změnily i příjmové poměry žalovaného (příjmy žalovaného na počátku roku 2020 byly přibližně poloviční oproti roku 2019).
S ohledem na tuto změnu poměrů dospěl odvolací soud k závěru, že spravedlivému uspořádání vztahů odpovídá výše výživného na stěžovatelku coby nerozvedenou manželku ve výši 30 000 Kč měsíčně. Od dluhu žalovaného na výživném manželky soud odečetl platby žalobce na hypotéku a náklady bydlení v rodinném domě užívaném výlučně stěžovatelkou, leasing a servis automobilů ve společném jmění manželů a na výživném určeném dle předběžně vykonatelného rozsudku okresního soudu. S ohledem na to okresní soud rozhodl, že žalovaný dluží stěžovatelce na výživném částku 57 344 Kč. Jelikož v mezidobí došlo k rozvodu manželství a zániku vyživovací povinnosti mezi manžely, krajský soud již nerozhodoval o určení výše výživného pro stěžovatelku do budoucna.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud pochybil, když přistoupil ke snížení výše výživného z částky 50 000 Kč na 30 000 Kč. Stěžovatelka má za to, že výživné v této výši neodpovídalo jejím potřebám a nezajišťovalo jí zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň jako měl její (již bývalý) manžel. Má za to, že rozhodnutí krajského soudu uráží obyčejné lidské cítění a nereflektuje dlouhodobě nadstandardní výdělky jejího (již bývalého) manžela. V této souvislosti poukazuje na to, že výživné otce na jejich společné, bezmála dvouleté dítě bylo rovněž stanoveno ve výši (tj. 30 000 Kč měsíčně), přičemž považuje za nespravedlivé a iracionální, aby soudy stanovily výživné v totožné výši jak na hrazení potřeb ani ne dvouletého dítěte, tak i na hrazení potřeb dospělé ženy. Uvádí, že jejím potřebám na udržení totožné životní úrovně, jakou měl její (již bývalý) manžel, by odpovídalo spíš výživné ve výši 50 000 Kč měsíčně, jak navrhovala, a to i po zohlednění jeho úhrad hypotéky na rodinný dům, nákladů bydlení a leasingu auta, jež jsou v užívání stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž namítá, že krajský soud při výpočtu dlužného výživného přistoupil ke zcela nelogickým a nespravedlivým zápočtům rozličných úhrad žalovaného na hypotéku, leasing auta atp. S ohledem na výše řečené stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí a stanovil judikaturní vodítka, kterými by nastavil mantinely výkladu těch ustanovení občanského zákoníku, jež zakotvují pravidla pro určení výše výživného manžela/ manželky.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Jeho pravomoc je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu napadených rozhodnutí z hlediska dodržení základních práv a svobod stěžovatelky, ústavních principů a obecných zásad spravedlnosti.
8. Ústavní soud zastává obecně velmi rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Do rozhodování obecných soudů Ústavní soud zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutích obecných soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí.
9. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je pouhou polemikou se skutkovými zjištěními krajského soudu i s jeho právním názorem. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že rozhodnutí krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky jimi zasaženo nebylo. Uvedené rozhodnutí vychází z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry jsou v něm dostatečně jasně a srozumitelně vyloženy, a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování, zabývaly se podstatnými kritérii pro rozhodnutí v otázce výživného na stěžovatelku jako nerozvedenou manželku. Krajský soud při rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu stran aktuálních majetkových a osobních poměrů na straně obou účastníků, aktuálních výdělkových možností a schopností žalovaného a jeho pořád nadstandardních příjmů. Na druhé straně však reflektoval také skutečnost, že výdělkové příjmy žalovaného se v čase měnily (zejm. s ohledem na zasažení odvětví, v němž pracuje, pandemií Covid-19) a od rozhodnutí také nezanedbatelným způsobem vzrostla výše závazků žalovaného vůči nezletilému synovi, jenž by svěřen do péče stěžovatelky. Ústavní soud nepovažuje závěry krajského soudu za extrémní vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Závěry krajského soudu jsou řádně odůvodněné, jasné, rozumné a logické [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)].
10. Závěrem ve vztahu ke skutkovým námitkám stěžovatelky lze uvést, že se stěžovatelka ve skutečnosti domáhá opětovného přehodnocení provedených důkazů a nahrazení skutkových zjištění obecných soudů svým vlastním hodnocením. K takovému postupu však není Ústavní soud povolán s výjimkou zjištění extrémních rozporů ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených závěrech v napadených rozhodnutích. V posuzované věci žádný takový neústavní exces neshledal.
11. Ve vztahu k nákladovým výrokům, proti nimž ústavní stížnost také formálně směřuje, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka v této oblasti neuplatňuje žádné námitky svědčící o jejich protiústavnosti a k tomuto závěru nelze dospět ani na základě obsahu napadených rozhodnutí a stěžovatelkou předložených listin.
1. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud nyní posuzovanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. května 2021
Ludvík David, v. r. předseda senátu