Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké, soudců Jiřího Nykodýma a Pavla Rychetského ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. L. H., zastoupeného JUDr. Pavlem Alfery Hrdinou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 40, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. září 2006, č. j. 19 Co 211/2005-300, takto: V řízení se pokračuje.
Usnesením ze dne 6. února 2007 přerušil Ústavní soud řízení v této věci do rozhodnutí Nejvyššího soudu o stěžovatelem podaném dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku. Usnesením ze dne 28. března 2007, č. j. 28 Cdo 236/2007-329, jehož kopii doručil stěžovatel Ústavnímu soudu dne 14. května 2007, bylo řízení o podaném dovolání ukončeno; tím důvod pro klid řízení odpadl, pročež bylo rozhodnuto, jak ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2007
Dagmar Lastovecka v. r. předsedkyně senátu
2006 rovněž rozhodoval o určovací žalobě žalobce, jež svým obsahem vyjadřovala souvislost navrhovaného určení s nárokem podle zákona č. 229/1991 Sb. (srov. § 6 a § 7 odst. 2 tohoto zákona i ustanovení zákona č. 243/1992 Sb.), přičemž žalobce sám ve své žalobě uvedl, že usiluje o zjištění a určení, zda bylo možné, aby tu "na základě dekretu č. 12/1945 Sb. vzniklo vlastnické právo tehdejšímu Čs. státu k ležící pozůstalosti po J. H.". Nemohl tu proto dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 21.
9. 2006 řešil některou právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením k i právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány), popřípadě že by v tomto svém rozsudku řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II.
ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel svou ústavní stížností usiloval. Jeho zásah do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly. Obecné soudy (Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Trutnově) dospěly k právnímu závěru, který má oporu ve skutkových zjištěních, a to, že dle své povahy nebyla žaloba stěžovatele určovací žalobou, ale žalobou, která nemá oporu v žádném ustanovení platného práva.
Lze v tomto ohledu, stejně jako to učinily soudy všech tří stupňů, poukázat na skutečnost, že žalobní nárok prostřednictvím určení právní skutečnosti vychází ze zpochybnění skutečností nastalých hluboko v minulosti a jeho formulace, i přes odlišnost od "klasického" určovacího výroku ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř., vyjadřuje snahu o znovuzískání majetku po předku stěžovatele, tato snaha však není zákonem - ani příslušnými restitučními předpisy, ani obecnou úpravou - z hlediska dnešního právního řádu aprobována.
Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb.), dle nějž "I. Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele není naplněna preventivní funkce žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání.
II. Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy." se tak uplatní ve svých principech i nyní. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že o tom, zda majetek určité osoby podléhá konfiskaci, rozhodovaly dle dekretu č.
12/1945 Sb. tehdejší správní orgány (podle § 1 odst. 3 cit. dekretu o výjimkách z konfiskace majetku osob národnosti německé a maďarské rozhodovaly okresní národní výbory, o tom, zda lze osobu považovat za zrádce nebo nepřátele československé republiky, jíž byl rovněž majetek konfiskován podle § 3 téhož dekretu, rozhodovaly zemské národní výbory, konečné rozhodnutí pak náleželo v obou případech ministerstvu zemědělství, tedy orgánu, jehož rozhodnutí mohl případně přezkoumat pouze správní soud, nikoliv soud civilní.
Tento princip musí být zachován i nadále. Žaloba stěžovatele však tento princip popírá a snaží se vytvořit nový opravný prostředek proti procesu, v němž došlo ke konfiskaci majetku jeho předka. Takový postup je však z pohledu dnešního (ostatně i tehdejšího práva) nepřípustný a skutečnost, že obecný soud neprojednal meritorně jeho žalobu, nemůže být považována za odepření spravedlnosti. Proto i odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu je v souladu se zákonem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), a není tedy možné odvolacímu soudu pod aspektem ochrany ústavnosti (čl.
83 Ústavy ČR) nic vytknout. Z takto rozvedených důvodů Ústavní soud neshledal, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost byla proto posouzena jako zjevně neopodstatněná. Její zjevná neopodstatněnost je pak dána povahou vývodů ústavní stížnosti a konstantní judikaturou Ústavního soudu, jak na ni bylo příkladmo poukázáno. Zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], jak je z výroku tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2007
Dagmar Lastovecká v. r. předsedkyně senátu