Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Štursy, zastoupeného JUDr. Vladimírem Focko, advokátem, se sídlem Pellicova 2c, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 14. prosince 2015, č. j. 5 C 144/2014-96, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 14. prosince 2015, č. j. 5 C 144/2014-96, částečně (co do částky 980 Kč s příslušenstvím) vyhověl žalobě, jíž se žalobce (Česká kancelář pojistitelů) domáhal po žalovaném (stěžovateli) zaplacení částky v celkové výši 1.512 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Ve zbytku (co do částky 532 Kč s příslušenstvím) žalobu zamítl. Výrokem III. uložil žalovanému nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3.379,93 Kč. Žalovaná částka představovala neuhrazené pojistné z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, jehož byl žalovaný v rozhodné době (13. října - 26. října 2009) vlastníkem. Soud považoval obranu žalovaného za účelovou a rovněž neakceptoval jím vznesenou námitku promlčení.
5. Úvodem si Ústavní soud nedovolí nepřipomenout skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 980 Kč s příslušenstvím). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu je v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (viz § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 , ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04
(U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
6. V dané věci stěžovatel jednak zpochybňuje právní závěry vycházející z dle jeho názoru nesprávného hodnocení důkazů, jednak namítá, že mu nebylo umožněno zúčastnit se soudního jednání. Ve vztahu k prvnímu okruhu námitek je třeba uvést, že stěžovatel svojí argumentací v podstatě staví Ústavní soud do pozice další rozhodující instance, která mu však v žádném případě nepřísluší. Jakkoliv může mít stěžovatel odlišný názor na právní závěry obecného soudu vyplývající z určitého hodnocení důkazů, není toto důvodem pro zásah ze strany Ústavního soudu.
Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
Ve stávající věci soud jasně vyjádřil, na základě čeho (jakých skutkových zjištění a provedených důkazů) rozhodoval a proč nepovažuje obranu stěžovatele za důvodnou. Z tohoto pohledu nelze v jeho rozhodnutí spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
7. Ústavní soud neshledává jako důvodnou ani další námitku stěžovatele, která spočívá v tom, že mu byla znemožněna jeho obrana tím, že soud neakceptoval omluvu z nařízeného jednání. Ústavní soud si je samozřejmě vědom, že právo na přítomnost u soudního jednání vyplývající s čl. 38 odst. 2 Listiny je jednou ze základních záruk spravedlivého procesu. Je však třeba vždy přihlížet ke konkrétním okolnostem sporu. V dané věci soud skutečně věc projednal a rozhodl bez účasti stěžovatele či jeho právního zástupce, přestože se z jednání omluvili a požádali o jeho odročení.
Nicméně jednalo se v pořadí již o druhou žádost o odročení jednání, přičemž soud zjišťoval relevantní informace o schopnosti právního zástupce dostavit se k soudnímu jednání u jeho ošetřujícího lékaře. Soud posléze jednal bez přítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, což odůvodnil tím, že se právní zástupce neinformoval, zda bylo jeho žádosti vyhověno. Ačkoliv lze polemizovat s tímto postupem soudu, nelze současně přehlédnout, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, měl dostatek příležitostí vyjádřit se k podstatě sporu a navrhovat důkazy, což také v průběhu předchozího řízení využil.
Ústavní soud si v této souvislosti dovoluje připomenout zásadu, vyslovenou např. v usnesení ze dne 6. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 679/05 , že i v těch případech, kdy je shledáno porušení norem podústavního práva, Ústavní soud zvažuje míru relevance pochybení, vytýkaného ústavní stížností, pro celkovou správnost napadeného rozhodnutí. Soudní řízení, v jehož průběhu mělo údajně dojít k namítanému pochybení, je totiž třeba pojímat jako celek (in globo). Řečeno poněkud jiným způsobem, ne vždy musí každý procesní nedostatek vést ke kasaci ústavní stížností napadeného rozhodnutí, nedosahuje-li, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny.
Napadené rozhodnutí může v intencích kautel spravedlivého procesu někdy obstát navzdory tomu, že došlo k málo významnému porušení procesního práva [srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2007 sp. zn. III. ÚS 191/06
(N 14/44 SbNU 183)].
8. V dané věci tedy nelze uzavřít, že by soud rozhodoval, aniž by mu nebyly známy stanoviska, názory a postoje obou účastníků řízení k předmětu sporu. Tento fakt spolu s bagatelním charakterem sporu a z toho vyplývajícím zdrženlivým postojem Ústavního soudu k takovým případům, vede Ústavní soud k závěru, že ve stávající věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu