Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky S. D., t. č. Věznice Opava, zastoupené Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Velké nám. 29/39, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové čj. 11 To 315/2023-301 ze dne 16. 1. 2024 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 16 T 11/2023-263 ze dne 26. 9. 2023, za účasti Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Jičíně a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně byla stěžovatelka shledána vinnou trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, dílem spáchaný ve stadiu pokusu, a byl jí uložen trest odnětí svobody v délce dvou let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu jí byla dále stanovena povinnost zaplatit dědicům poškozené náhradu škody.
3. Napadeným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu zrušil a nově rozhodl tak, že podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v délce jednoho roku. V ostatních výrocích zůstal rozsudek okresního soudu nezměněn.
4. Stěžovatelka namítá, že napadenými rozsudky došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces, neboť byl zpřísněn trest uložený trestním příkazem, kdy oproti původnímu podmíněně odloženém trestu v délce trvání jednoho roku jí byl nakonec uložen roční nepodmíněný trest odnětí svobody. Stěžovatelka podotýká, že v průběhu trestního řízení po vydání trestního příkazu nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by mohly být důvodem pro uložení přísnějšího trestu proti trestu uloženého trestním příkazem. Stěžovatelka se závěry soudů obou stupňů nesouhlasí. Konstatuje, že již v přípravném řízení uvedla, že nesouhlasí s výší způsobené škody uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl k závěru, že tyto podmínky splněny nejsou.
6. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení § 72 odst. 1, 3, 4 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. jen tam, kde ostatní prostředky ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. V daném případě z výše uvedeného vyplývá, že proti nyní napadenému usnesení krajského soudu bylo dovolání přípustné a o této možnosti byla stěžovatelka také řádně poučena, leč neuvádí, že by tohoto mimořádného opravného prostředku využila (podání dovolání ze strany stěžovatelky neplyne ani z příslušné elektronické databáze Infosoud.justice.cz.).
8. Za dané situace Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat i dovolání [srov. k tomu též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz].
9. Pro úplnost možno dodat, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti nedovolává ani postupu dle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, který představuje výjimku z povinnosti vyčerpat před podáním ústavní stížnosti všechny procesní prostředky k ochraně jejích práv. V tomto případě by totiž musela tvrdit a argumentovat podstatným přesahem vlastních zájmů její ústavní stížnosti, což však neučinila, a ani Ústavní soud nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. dubna 2024
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka