Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PUMAS, s.r.o., sídlem Dykova 1156/19, Praha 10, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1333/2023-184 ze dne 28. února 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 22 Co 206/2021-127 ze dne 18. ledna 2022, spojené s návrhem na zrušení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 531 190 Kč s úrokem z prodlení jako náhrady škody, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 10 C 108/92. Tohoto řízení se neúčastnila sama stěžovatelka, ale její právní předchůdci (restituenti areálu bývalého pivovaru v k. ú. Unhošť). Nesprávný úřední postup měl podle ní spočívat v tom, že Okresní soud v Kladně ve výroku svého rozsudku ve znění doplňujícího usnesení, kterým byl nahrazen projev vůle povinné osoby k uzavření dohody o vydání věci v rámci restitučního sporu, výslovně neuvedl budovu trafostanice. Stěžovatelka se tak nestala vlastnicí této trafostanice a v následném sporu se zapsaným vlastníkem trafostanice byla neúspěšná.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 18/2020-104 ze dne 10. 8. 2021 stěžovatelčinu žalobu na náhradu škody odpovídající částce nezbytné na vybudování stejné trafostanice zamítl. Podle obvodního soudu je nárok promlčen, neboť uplynula objektivní desetiletá promlčecí lhůta. Uzavřel navíc, že v posuzované věci nemohlo jít o nesprávný úřední postup, ale pouze o nezákonné rozhodnutí; rozhodnutí však nikdy nebylo zrušeno, nebo změněno. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu. Vyšel z toho, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby, že nárok je promlčen v objektivní lhůtě deseti let od doručení rozhodnutí, že případnou škodu způsobenou neuvedením trafostanice v rozsudku lze přičítat tehdejším účastníkům restitučního řízení, kteří se měli tehdy brát za svá práva, a námitku promlčení neshledal jako rozpornou s dobrými mravy.
3. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka podala dovolání, které Nejvyšší soud usnesením č. j. 30 Cdo 1333/2022-152 odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Toto usnesení však bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2719/22 ze dne 6. 4. 2023. Nejvyšší soud totiž podle názoru zdejšího soudu porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), a to tím, že neshledal důvody pro to, aby bylo dovolání v rozsahu jedné z námitek odmítnuto jako vadné; ve zbylém rozsahu její ústavní stížnost odmítl.
4. Nejvyšší soud proto rozhodoval znovu a napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání opět odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost. Uvedl mimo jiné, že otázka aktivní legitimace stěžovatelky pro podání žaloby přípustnost dovolání podle § 237 občanského soudního řádu založit nemůže. Při jejím řešení se totiž městský soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Vymezil, že v této věci se nemůže jednat o nesprávný úřední postup, neboť se přímo projevil v obsahu rozsudku. Náhrady škody nezákonným rozsudkem se ovšem může domáhat toliko účastník řízení, ze kterého vzešlo nezákonné rozhodnutí [§ 7 odst. 1 zákona č. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád); dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."], kterým ovšem stěžovatelka nebyla.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod). Nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud rozhodl, že škoda způsobená v této věci je výsledkem nezákonného rozhodnutí, nikoli nesprávného úředního postupu. Tvrdí, že se musí jednat o nesprávný úřední postup. Pokud by se však musela stěžovatelka ztotožnit s právním závěrem, že se jedná o nezákonné rozhodnutí, nemůže souhlasit již s tím, že není aktivně legitimována k podání žaloby. Podle jejího názoru vstoupila do práv a povinností původních vlastníků zrestituovaného majetku. Měla by být proto k podání žaloby na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím aktivně legitimována, neboť právě jí vznikla škoda, nikoliv účastníkům původního řízení. K této škodě totiž došlo až v době, kdy byla vlastníkem trafostanice stěžovatelka.
6. Shledá-li Ústavní soud právní názor Nejvyššího soudu za správný, podává stěžovatelka společně s ústavní stížností návrh na zrušení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Namítá, že toto ustanovení je v rozporu s právem na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) a právem na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny).
7. Nesouhlasí ani s tím, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání zčásti jako vadné a tvrdí, že je v rozporu s již citovaným nálezem sp. zn. II. ÚS 2719/22 . K napadenému rozsudku městského soudu uvádí, že toto rozhodnutí nemůže v přezkumu zdejším soudem obstát. Městský soud totiž nerespektoval judikaturu Nejvyššího soudu, a otázku počátku běhu promlčecí lhůty, jakož i otázku akceptace námitky promlčení proto posoudil nesprávně.
8. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
9. Ústavní soud nesouhlasí s námitkou stěžovatelky, že škoda v posuzované věci vznikla nesprávným úředním postupem a ne nezákonným rozhodnutím. Nejvyšší soud jasně a srozumitelně vymezil, že v nyní posuzované věci jako odpovědnostní titul připadá v úvahu nezákonné rozhodnutí (srov. bod 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Z odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97 ze dne 29. 6. 1999 totiž vyplývá, že pokud k pochybení dojde v "činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí" a "případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí", tak tato pochybení "mohou být [zvažována] jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím" [shodně též např. z poslední doby rozsudek téhož soudu sp. zn. 31 Cdo 1511/2020 ze dne 9.
9. 2020, tytéž závěry sdílí i odborná literatura, viz např. Vojtek, P. § 13 Nesprávný úřední postup státu. In: Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 146-147]. V tomto směru tak stěžovatelka očekává, že Ústavní soud bude přehodnocovat závěry obecných soudů, ale to není jeho rolí ochránce ústavnosti. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná.
10. Obdobný závěr přitom platí i k námitce, že stěžovatelka je aktivně legitimována domáhat se náhrady škody způsobené chybnou formulací výroku v rozsudku vydaném v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 108/92. Nejvyšší soud své závěry, že ani tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxi, vysvětlil s odkazy na relevantní judikaturu (srov. též bod 8 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Městský soud vhodně poukazuje na to, že stěžovatelka se nestala univerzálním nástupcem původních restituentů, ale došlo pouze k převodu konkrétního majetku (singulární sukcesi).
Na stěžovatelku proto přešla pouze majetková práva v podobě nemovitého majetku, nikoli však tvrzené nároky účastníků restitučního řízení na náhradu škody vůči státu (viz bod 9 napadeného rozsudku městského soudu). Nejvyšší soud správně podotýká, že původní restituenti by museli toto právo na stěžovatelku postoupit, k čemuž ale nedošlo a ona sama to ani netvrdí (viz bod 8 napadeního usnesení Nejvyššího soudu).
11. Stěžovatelka rovněž v tomto směru nesouhlasí s tím, že obecné soudy ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. vycházely z toho, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mohou požadovat pouze účastníci řízení, a to v řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož vznikla škoda. Navrhuje, aby Ústavní soud toto ustanovení zrušil. K tomu Ústavní soud uvádí, že ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny má sice každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podle § 36 odst. 4 Listiny však podmínky a podrobnosti stanoví zákon. Je proto na zákonodárci, jakým způsobem vymezí, kdo se může této náhrady škody domáhat. Skutečnost, že zákonodárce vymezil jako poškozeného právě jen účastníka, se nejeví jako nelogická, pokud je účelem odpovědnosti odstranění škodlivých následků porušení povinností ze strany státu. Ústavní soud proto souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že nárok na náhradu škody mohl vzniknout leda účastníkům řízení nebo jejich právním nástupcům.
Ani v tomto směru proto Ústavní soud důvody pro svůj kasační zásah neshledal a tuto námitku posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále vymezuje, že Nejvyšší soud (znovu) chybně označil část jejího dovolání jako vadnou, a to v rozsahu námitky, která se týká právních závěrů o promlčení. Ústavní soud přitom ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 2719/22
(viz bod 42) jasně vymezil, že právní závěry týkající se promlčení stěžovatelka zpochybnila nikoli vadným způsobem a je tak úkolem dovolacího soudu opětovně posoudit v této části přípustnost dovolání. Podle Ústavního soudu ovšem z nyní napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud této povinnosti dostál, otázkou promlčení se zabýval a v jejím rozsahu dovolání neposoudil jako vadné, ale jako nepřípustné (srov. bod 9 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). K namítaným vadám dovolání, jak je vymezil Nejvyšší soud v bodě 6 napadeného usnesení stěžovatelka ničeho netvrdí. Ani v tomto rozsahu proto není dán důvod pro kasační zásah Ústavního soudu.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
14. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaného ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. pak Ústavní soud odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. Tento návrh, jak vyplývá z § 74 téhož zákona, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu. Není-li totiž možné věcně projednat samotnou ústavní stížnost, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995 nebo z nedávné doby usnesení sp. zn. III. ÚS 2092/20 ze dne 18. 8. 2020).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. října 2024
Kateřina Ronovská v. r. předsedkyně senátu