Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm o ústavní stížnosti stěžovatele M. A., zastoupeného Mgr. Markétou Petrovou, advokátkou, sídlem Za humny 667/4, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2024 č. j. 15 Co 191/2023-1397, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a nezletilého E. A. a E. J., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel (dále též "otec") se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho práva zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož že došlo i k porušení čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Prostějově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 6. 2023 č. j. 0 P 267/2022-1299 ve znění opravného usnesení ze dne 18. 8. 2023 č. j. 0 P 267/2022-1332 zamítl návrh otce na změnu péče a výživného k 1. vedlejšímu účastníkovi (dále též "nezletilý") a změnu úpravy styku rodiče s nezletilým, kterým otec navrhuje svěření nezletilého do střídavé péče rodičů (tj. jeho a 2. vedlejší účastnice) po týdnu a stanovení výživného oběma rodičům na nezletilého splatného měsíčně k rukám druhého z rodičů a úpravu styku obou rodičů s nezletilým (výrok I). Současně rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením, že se rozsudek okresního soudu zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Stěžovatel k přípustnosti ústavní stížnosti uvádí, že vyčerpal všechny zákonné prostředky, které mu zákon k ochraně práv poskytuje a napadené usnesení obsahuje poučení, že dovolání není přípustné.
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, neboť stěžovatel podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a které jsou vymezeny v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného soudnictví.
7. Na základě výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11
(N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], přičemž stejný závěr lze bezpochyby učinit i vůči kasačnímu rozhodnutí soudu odvolacího (tj. krajského soudu v nyní posuzované věci). Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
8. Stejně tak nelze postupovat cestou aplikace výjimky podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému výjimečnému postupu může dojít jen v případě, že všechny prostředky, které zákon k ochraně práv stěžovateli zákon poskytuje, nebyly vyčerpány a řízení je přitom pravomocně skončeno (popř. jde o jiný zásah orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí nebo opatření), takže jiný prostředek nápravy již neexistuje, věc však svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a ústavní stížnost byla podána ve stanovené lhůtě jednoho roku. O takový případ v posuzované věci nejde a stěžovatel to ani netvrdí.
9. Procesním důsledkem napadeného usnesení krajského soudu je, že věc se vrací zpět k okresnímu soudu, který bude o ní znovu rozhodovat (řízení proto není pravomocně skončeno), přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem krajského soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného usnesení. Nejde proto o věc pravomocně skončenou, ve které tvrzenou protiústavnost již nejde nijak napravit. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatele nepřípustná.
10. Ústavní soud pro úplnost dodává, že v dané věci nedošlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatele (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno a ohledně kterého budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09 ). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení.
Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána, včetně nynějšího kasačního usnesení krajského soudu, aniž by bylo podstatné, že přímo proti nim ústavní stížnost přípustná nebyla [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11
(N 159/66 SbNU 373)].
11. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. dubna 2024
Jan Svatoň soudce zpravodaj