Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. Š., zastoupené JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 21 Co 421/2011, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) A. J. a 2) nezl. M. Š., zastoupeného opatrovníkem Městským úřadem ve Znojmě, jako vedlejších účastníků řízení, o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Městský úřad Znojmo se ustanovuje opatrovníkem vedlejšího účastníka řízení, nezletilého M. Š., pro zastupování v řízení.
Vykonatelnost výroku usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 21 Co 421/2011, se do rozhodnutí Ústavního soudu o podané ústavní stížnosti odkládá.
Včas podaným návrhem vykazujícím veškeré náležitosti ústavní stížnosti dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatelka proti v záhlaví označenému rozhodnutí, jímž bylo v její neprospěch změněno usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 6. 12. 2011, č. j. 6 C 154/2011-20. Napadeným usnesením odvolací soud v rámci řízení o určení otcovství a o úpravu výchovy a výživy nezletilého dítěte nařídil předběžné opatření, jímž stěžovatelce uložil povinnost umožnit žalobci (nyní vedlejší účastník) A. J. styk s jejím synem, nezletilým M. Š.
Dle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanoveními § 192 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a § 37 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), nemůže-li dítě (z důvodů kolize zájmů v řízení) zastoupit žádný z rodičů, ustanoví soud dítěti opatrovníka, který bude dítě v řízení nebo při určitém právním úkonu zastupovat. Tímto opatrovníkem zpravidla ustanoví orgán vykonávající sociálněprávní ochranu dětí. V řízení o ústavní stížnosti má nezletilý postavení vedlejšího účastníka řízení a jeho zákonná zástupkyně - matka a muž, který tvrdí otcovství k němu, jsou účastníky řízení. Protože by mohlo dojít ke střetu jejich zájmů, je nutno ustanovit nezletilému kolizního opatrovníka ve smyslu § 37 zákona o rodině. Soud proto rozhodl usnesením tak, jak je ve výroku uvedeno.
Spolu s návrhem na zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil jeho vykonatelnost, a to s odůvodněním, že výkon je schopen přivodit stěžovatelce i nezletilému větší újmu, než jaká by vznikla jeho odložením navrhovateli.
Zásadně platí, že podaná ústavní stížnost nemá odkladný účinek (srov. ustanovení § 79 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V souladu s ustanovením § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu však může Ústavní soud na návrh účastníka řízení odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
Podmínky citovaného ustanovení jsou dle názoru Ústavního soudu splněny. Nejde sice o rozhodnutí meritorní, ale "pouze" o předběžné opatření, které poměry účastníků neuspořádává konečným způsobem. Nicméně i toto pravomocné a vykonatelné rozhodnutí odvolacího soudu může v daném případě a daných souvislostech být závažným a těžko reparovatelným zásahem do základních práv stěžovatelky, a to zejména vzhledem ke specifickým skutkovým okolnostem případu, kdy otcovství vedlejšího účastníka k nezletilému není postaveno na jisto a nezletilý je dosud velmi útlého věku, jakož i vzhledem k postupu odvolacího soudu (měnícího zamítavé usnesení o předběžném opatření). Jakkoliv bude Ústavní soud v řízení postupovat s maximálním možným urychlením, nelze vyloučit, že si rozhodnutí vyžádá čas, který bude předmětu řízení neúměrný. Proto Ústavní soud k odkladu vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí přistoupil. Výsledek řízení o ústavní stížnosti tím ovšem nijak předjímal.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 13. března 2012
Stanislav Balík, v. r.
předseda senátu
Stanovisko k návrhu tedy taktéž nesdělil. Od Okresního soudu ve Znojmě Ústavní soud vyžádal spisový materiál. Ústavní soud poté, co shledal ústavní stížnost přípustnou, neboť i když jde pouze o zatímní úpravu poměrů, náprava předběžného opatření, kterým se předává dítě dočasně do péče jiné osoby než rodiče, konečným rozhodnutím ve věci již může být nemožná či obtížná, dospěl k závěru, že argumenty stěžovatelky jsou správné a návrh podala důvodně. Úkolem Ústavního soudu je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv kontrola "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů veřejné moci porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře týkající se předběžných opatření [srov. zejm. nálezy
sp. zn. II. ÚS 221/98
ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) nebo
sp. zn. IV. ÚS 189/01
ze dne 21. 11. 2001 (N 178/24 SbNU 327) či např. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3195/10
,
,
či
II. ÚS 3061/07
, dostupná na http://nalus.usoud.cz] vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu. Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků zasahují nikoli konečným způsobem. I když Ústavní soud v judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny stanovují, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) tak, aby byl minimalizován zásah do základních práv dotčeného, která jsou ve hře. Pokud se tomu tak neděje, představuje jednání či akt státní moci svévoli. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem jednoduchého práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. např. nález
sp. zn. III. ÚS 346/01
ze dne 14. 3. 2002 (N 30/25 SbNU 237)]. Ústavní soud zasáhne vždy, zjistí-li v postupu obecných soudů prvek libovůle. V nálezu
sp. zn. I. ÚS 534/03
ze dne 13. 9. 2004 (N 126/34 SbNU 285) např. uvedl: "[o] takové porušení stěžovatelových základních práv a svobod jde také tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam zákazu libovůle, východiska, z jehož pohledu je třeba přistupovat k výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem. Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů i za situace, pokud zjistí, že interpretace předpisů obecnými soudy je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Tak je tomu i v případě, interpretují-li obecné soudy určité zákonné ustanovení natolik extenzivně, že tím založí povinnost jednotlivci jednat nad rozsah zákona, čímž dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Listiny. Bylo již Ústavním soudem judikováno [např. nález
sp. zn. I. ÚS 512/02
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ... svazek 28, nález č. 143], že ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny má dvě dimenze, přičemž ta první zpřesňuje dopad ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny na individuální osoby a ta druhá představuje strukturální princip demokratického státu, podle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Stejně tak stanovování povinností soudem je limitováno zákonem při současném zachování základních práv a svobod."
Stejný nedostatek, totiž extrémní, z mezí ústavnosti vybočující interpretace zákona o rodině, zatěžuje i napadené rozhodnutí.
Podle ustanovení § 102 odst. 1 občanského soudního řádu je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení následně vydaného mohl být ohrožen, může soud nařídit předběžné opatření. V řízení o úpravě výchovy a výživy nezletilého má takové opatření za cíl zabránit ohrožení poměrů dítěte, pokud úprava nesnese odklad do rozhodnutí ve věci samé. Pro rozhodnutí o návrhu je z pohledu Ústavního soudu klíčem řešení odpověď na otázku, zda lze upravovat styk nezletilého s mužem, jehož otcovství je sporné, neboť se teprve domáhá jeho určení, a respektive tedy zda odvolací soud ke kladné odpovědi dospěl na základě ústavně konformního výkladu. Zákon o rodině v § 31 odst. 1 definuje rodičovskou zodpovědnost jako souhrn práv a povinností při péči o nezletilé dítě, zahrnující zejména péči o jeho zdraví, jeho tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj, při zastupování nezletilého dítěte a při správě jeho jmění. Péče o dítě v sobě zahrnuje právo rodiče mít nezletilé dítě u sebe a rozhodovat, kterým dalším osobám umožní se s ním stýkat. Pozastavení, omezení či zbavení rodičovské zodpovědnosti je možné leda rozhodnutím soudu při splnění podmínek daných zákonem o rodině (zejm. § 42 a násl. zákona o rodině). Podle ustanovení § 50 zákona o rodině nežijí-li rodiče nezletilého dítěte spolu a nedohodnou-li se o úpravě výchovy a výživy dítěte, může soud i bez návrhu rozhodnout, komu bude dítě svěřeno do výchovy a jak má každý z rodičů přispívat na jeho výživu (odst. 1). Ustanovení § 26 až 28 platí tu obdobně (odst. 2). Podle § 27 zákona o rodině nepotřebuje dohoda o styku rodičů s dítětem schválení soudu (odst. 1), soud však styk rodičů s dítětem upraví, vyžaduje-li to zájem na jeho výchově a poměry v rodině (odst. 2 věta prvá). Jestliže je to nutné v zájmu dítěte, soud styk dítěte s rodičem omezí nebo jej i zakáže (odst. 3). Vyžaduje-li to zájem dítěte a poměry v rodině, může soud upravit styk dítěte s prarodiči a sourozenci (odst. 4). Zákon o rodině tedy umožňuje soudu - až na výjimečný případ prarodičů a sourozenců - upravovat styk nezletilého dítěte leda s rodiči. Kdo je rodičem dítěte, stanoví § 50a a násl. zákona o rodině; otcem je muž, pro jehož otcovství svědčí některá ze zákonných domněnek. Ani rozšiřujícím výkladem nelze dovodit, že by se styku s nezletilým mohl (úspěšně) domáhat muž, který se o určení svého otcovství teprve pře. V posuzovaném případě je otcovství žalobce předmětem zahájeného a dosud pravomocně neskončeného řízení. Při hodnocení návrhu na vydání předběžného opatření tedy odvolací soud musel vycházet jako z nesporné skutečnosti z toho, že žalobce otcem nezletilého není. K návrhu připojený přepis SMS zpráv mezi žalobcem a stěžovatelkou na téma otcovství či jejich společné fotografie s nezletilým nemohou zápis v rodném listě, jakožto relevantním dokladu rodičovství, v řízení o úpravě styku s nezletilým suplovat.
Úvaha krajského soudu porovnávající možné následky vyhovujícího a zamítavého rozhodnutí o návrhu na předběžné opatření, která ústí v závěr, že možné zpřetrhání vazeb mezi rodičem a dítětem je závažnější než upravení styku dítěte s osobou, o které bude následně zjištěno, že jeho otcem není, je chybná. Nezbytným předpokladem svěření nezletilého proti vůli jeho matky - stěžovatelky - žalobci, byť na relativně krátkou dobu, je najisto postavená existence biologické vazby mezi nezletilým a žalobcem. Ani tvrzení (dokonce matkou potvrzené) žalobce o tom, že po narození nezletilého spolu žili ve společné domácnosti, na tom nic nemění. Lze v tomto směru odkázat na nález
sp. zn. II. ÚS 568/06
ze dne 20. 2. 2007 (N 33/44 SbNU 399), kde se Ústavní soud vyjádřil k relaci biologických a sociálních vazeb. V rámci výkladu pojmu rodinný život, obsaženého v čl. 10 odst. 2 Listiny, zde uvedl, že: "Je třeba vycházet z faktu, že rodina představuje primárně biologickou vazbu, pak sociální institut, který je teprve následně anticipován právní úpravou ... Rodina představuje společenství blízkých osob, mezi nimiž existují úzké vazby příbuzenské, psychosociální, emoční, ekonomické a další. Ačkoliv tedy v rovině sociální reality je pojem rodiny velmi proměnlivý (sociální realita rodiny prochází postupnými změnami a pod jejich vlivem se stále znatelněji rozmělňuje i tradiční evropské pojetí rodiny a těmto proměnám nutně podléhá také právní regulace rodiny a rodinného života), nelze přesto přehlížet, že základem rodinných vazeb je tradičně právě biologické pouto pokrevního příbuzenství mezi členy rodiny (rodina jako institucionální zajištění rodové reprodukce, srov. Možný, I.: Sociologie rodiny. SLON, Praha 1999, str. 99 a 115)." Navíc by v reáliích posuzovaného případu neměl být pominut ještě ten zvláštní fakt, že nezletilý, o jehož péči jde, teprve překročil prvý rok života. Je proto přirozeně fixován na matku a o zpřetrhání vazeb s otcem (či mužem, který se za něj prohlašuje) se zatím nedá hovořit. Je pravda, že v nálezu
sp. zn. I. ÚS 618/05
ze dne 7. 11. 2006 (N 204/43 SbNU 279) Ústavní soud uvedl, že ve věcech péče o nezletilé je nutné "... použití takové interpretace účelu předběžného opatření v souladu s čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jejímž výsledkem rozhodně nemůže být minimální míra ochrany základních práv jako určitého standardu. Jinými slovy, předběžné opatření upravující styk rodičů s dětmi musí být použito s ohledem na charakter a význam jím chráněného zájmu, kterým je umožnit i rodiči, který s dítětem trvale nežije, pravidelný a co nejširší kontakt, protože je to právě množství času, ve kterém je možno realizovat i neverbální výchovné působení rodiče, tzv. výchova přítomností či příkladem, která je, jak je obecně známo, tou nejúčinnější výchovnou metodou. Je nutno mít na zřeteli, že jakákoliv deformace vztahu rodič-dítě v důsledku odcizení je v pozdější době jen těžko napravitelná." Ale nutným předpokladem aplikace těchto závěrů je i zde nesporné rodičovství toho, kdo se o péči a styk s nezletilým uchází.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí určilo styk nezletilého se žalobcem, stanovilo povinnost stěžovatelky mu nezletilého předávat po stanovené časové intervaly, a strpět tak po danou dobu omezení spočívající v nemožnosti soužití se svým synem, dospěl Ústavní soud k závěru, že Krajský soud v Brně jím porušil práva stěžovatelky na ochranu rodinného života, resp. na respekt k rodinnému životu požívající ústavní ochrany podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy, jakož i právo na ochranu rodičovské výchovy a péče garantované čl. 32 odst. 4 Listiny. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že je ve svém rozhodování vázán petitem návrhu, nikoliv jeho odůvodněním a je oprávněn zkoumat porušení jiných ústavně zaručených základních práv než těch, na něž stěžovatelka v ústavní stížnosti odkazovala [srov. např. nález
sp. zn. II. ÚS 259/05
ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Ústavní soud shledal další pochybení krajského soudu, pro které je potřeba napadené usnesení zrušit, byť tak stěžovatelka ve svém podání neargumentuje. Napadeným usnesením bylo změněno prvoinstanční rozhodnutí, jímž byl návrh na vydání předběžného opatření zamítnut. Ústavní soud v nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 16/09
ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) dospěl k závěru, že ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu je v části, která umožňuje změnu usnesení, jímž byl soudem prvního stupně odmítnut nebo zamítnut návrh na vydání předběžného opatření nebo jímž bylo řízení o tomto návrhu zastaveno, v kontextu platného a účinného občanského soudního řádu v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Toto ustanovení tedy dnem 1. 4. 2011 zrušil. Postupu krajského soudu ve věci nyní přezkoumávané tedy pro změnu předmětného usnesení Okresního soudu ve Znojmě chyběla potřebná opora v procesním předpise. Svým postupem tak krajský soud stěžovatelce znemožnil se proti rozhodnutí, jímž jí založil povinnost, bránit v obdobném rozsahu, jako mohl svá práva před soudem chránit žalobce. Založil tím rozpor s ústavní zásadou rovnosti účastníků řízení, což zde vedlo k porušení základního, z uvedené zásady plynoucího práva stěžovatelky. Od ústního jednání Ústavní soud upustil, neboť se od něj nedalo očekávat další objasnění věci, přičemž stěžovatelka, účastník i vedlejší účastník řízení s tímto postupem souhlasili (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud s ohledem na shora uvedené podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadené rozhodnutí zrušil.