Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Barona, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2024 č. j. 14 C 259/2023-63, za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, a právnické osoby Česká kancelář pojistitelů, sídlem Milevská 2095/5, Praha 4 - Krč, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí pro tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice se po stěžovateli domáhala žalobou zaplacení 4 436 Kč s příslušenstvím jako příspěvku vlastníka či provozovatele vozidla provozovaného bez sjednaného tzv. povinného ručení. Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") žalobě napadeným rozsudkem vyhověl. Okresní soud rozhodl na jednání v nepřítomnosti účastníků řízení; vedlejší účastnice se řádně omluvila a u stěžovatele omluvu okresní soud nepovažoval za důvodnou.
Stěžovatel dříve nereagoval na výzvu k prokázání, že v rozhodné době nebyl vlastníkem vozidla, a své zdravotní indispozice, kterými odůvodnil absenci na jednání, nijak nedoložil. Nic nadto nebránilo přítomnosti jeho právního zástupce. Nárok vedlejší účastnice podle okresního soudu byl důvodný, protože prokázala zejména výpisy z registru vozidel a přehledem pojištění, že stěžovatel byl v rozhodné době vlastníkem a provozovatelem vozidla, u kterého nebylo sjednáno tzv. povinné ručení. Zákonem požadovaný tzv. garanční příspěvek stěžovatel dosud neuhradil.
Stěžovatelem navrhovaný důkaz jeho účastnickou výpovědí by byl nadbytečný, protože tvrzení stěžovatele, že vozidlo již prodal, vyvrací obsah listinných důkazů.
3. Stěžovatel tvrdí, že okresní soud rozhodl nesprávně v jeho nepřítomnosti, ačkoli se řádně a včas omluvil. Den před jednáním okresnímu soudu sdělil, že po návratu ze zahraničí trpí zažívacími obtížemi. Následující den, tedy v den jednání, okresnímu soudu sdělil, že týž den jeho ošetřující lékař neordinuje, s žalobou nadále nesouhlasí a požaduje prodloužit lhůtu k vyjádření a označení důkazů. Den po jednání stěžovatel doložil okresnímu soudu potvrzení o pracovní neschopnosti a požádal o odročení jednání. Okresní soud měl informace o důvodu nepřítomnosti stěžovatele na jednání. Neprovedení navrhované účastnické výpovědi stěžovatele nadto okresní soud chybně odmítl, protože jí ve skutečnosti jako důkaz hodnotil, aniž jí předtím provedl, což je nepřípustné.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem jako účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je zčásti nepřípustná, protože stěžovatel namítá mimo jiné, že mu okresní soud odňal možnost jednat před soudem. Tato tvrzená vada přitom představuje důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 3 o. s. ř., což platí podle věty druhé téhož ustanovení i pro rozsudek soudu prvního stupně, není-li u něj odvolání přípustné pro tzv. bagatelnost, tedy jako zde. Žaloba pro zmatečnost proto v této části představuje prostředek k ochraně práv, který stěžovatel byl povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ve zbylé části je ústavní stížnost přípustná, protože stěžovatel dalšími prostředky ochrany práv nedisponoval.
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud rovněž akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních věcí, je proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
6. Jedinou projednatelnou námitkou je zde tvrzení nepřípustného neprovedení důkazu. Odůvodnění napadeného rozsudku je přitom založeno na nadbytečnosti účastnické výpovědi, což podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu představuje legitimní důvod pro neprovedení důkazu [srov. kupříkladu nálezy ze dne 16. 6. 2005 sp. zn. II. ÚS 418/03
(N 125/37 SbNU 573) či ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 2568/07
(N 20/48 SbNU 213)]. Odůvodnění napadeného rozsudku je srozumitelné a logické, a tedy z ústavněprávního hlediska obhajitelné. Sám stěžovatel ostatně nezpochybňuje, že důkaz měl prokázat jiná tvrzení, než která zmiňuje okresní soud, tedy že stěžovatel vozidlo v rozhodné době nevlastnil. Stěžovatel nepoukazuje ani na jiné skutečnosti, které by měly zpochybnit prokázaná rozhodná žalobní tvrzení vedlejší účastnice.
7. Tvrdí-li stěžovatel, že okresní soud v rozporu s doktrínou důkaz účastnickou výpovědí předem hodnotil, aniž ji provedl, nepovažuje to zde Ústavní soud z ústavněprávního hlediska za relevantní. Okresní soud se zaměřil na to, co měl navrhovaný důkaz prokázat, a z toho důvodu jej neprovedl jako nadbytečný, což řádně odůvodnil. Pro Ústavní soud jsou zde rozhodné též skutečnosti jako při hodnocení odůvodněnosti neprovedení důkazu, tedy zejména že stěžovatel nadále nepředkládá nic, co by svědčilo jeho skutkové verzi, že v rozhodné době již vozidlo nevlastnil. Nic proto nenasvědčuje tomu, že okresní soud svým postupem upřel stěžovateli jeho právo vyjádřit se k rozhodným skutečnostem (obdobně viz usnesení ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. III. ÚS 33/05 či ze dne 7. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 40/11 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Argumentace stěžovatele ve srovnání s odůvodněním napadeného rozsudku postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný, a protože dospěl též k závěru, že ústavní stížnost je v části návrhem nepřípustným (sub 4), ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a dílem podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2024
Jan Svatoň předseda senátu