Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky A. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Michalem Hledíkem, LL.M., advokátem, sídlem nám. 17. listopadu 1611, Kladno, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Praze č. j. 1 KZT 398/2024-28 ze dne 30. ledna 2025 a vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Mělníku č. j. ZT 68/2024-56 ze dne 11. prosince 2024, za účasti Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Mělníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval ústavností postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení v souvislosti s prověřováním sexuální trestné činnosti.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že policejní orgán Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, Územní odbor Mělník, Oddělení obecné kriminality usnesením ze dne 27. 3. 2024, č. j. KRPS-248492-57/TČ-2023-010671, zahájil trestní stíhání obviněného J. B. pro zločin týrání osoby ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník ("trestní zákoník"; srov. napadené rozhodnutí Krajského státního zastupitelství, s. 3). Usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. KRPS-248492-86/TČ-2023-010671, policejní orgán trestní stíhání obviněného rozšířilo pro zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
3. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Mělníku ("okresní státní zastupitelství") usnesením ze dne 2. 8. 2024, č. j. ZT 68/2024-36, usnesení o rozšíření trestního stíhání obviněného k jeho stížnosti ze dne 2. 7. 2024 podle § 149 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) zrušila pro nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění zejména proto, že policejní orgán vycházel pouze z vysvětlení stěžovatelky. Z něho přitom nevyplývá, že by stěžovatelka byla ve stavu, který by bylo možné považovat za bezbrannost ve smyslu shora uvedené skutkové podstaty, a policejnímu orgánu uložila, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
4. Přesvědčena, že policejní orgán závazný pokyn státní zástupkyně nerespektoval, přípisem ze dne 18. 10. 2024 podle § 157a odst. 1 trestního řádu stěžovatelka coby poškozená požádala, aby byly odstraněny závady v postupu policejního orgánu a aby bylo policejnímu orgánu závazně uloženo po provedeném prověřování rozhodnout ve věci podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Napadeným rozhodnutím ze dne 11. 12. 2024 okresní státní zastupitelství stěžovatelku prostřednictvím jejího zmocněnce vyrozumělo, že v postupu policejního orgánu neshledalo žádné pochybení. Státní zastupitelství uvedlo, že zločin znásilnění je jednáním v jednočinném souběhu s jednáním právně kvalifikovaným jako zločin podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Za této situace policejní orgán nemusel vydat o jednání kvalifikovaném jako zločin znásilnění žádné samostatné rozhodnutí a správně ve věci podal návrh na podání obžaloby směřující toliko proti zločinu týrání osoby ve společném obydlí.
5. Dne 9. 12. 2024 byla k Okresnímu soudu v Mělníku na obviněného podána obžaloba ze dne 5. 12. 2024, č. j. ZT 68/2027-46, pro zločin podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatelka postupem podle § 157a trestního řádu namítla podáním ze dne 26. 12. 2024 vady v postupu dozorového státního zastupitelství, které na jedné straně jednání obviněného kvalifikovalo jako zločin znásilnění spáchaný v jednočinném souběhu s jednáním právně kvalifikovaným jako zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, pro které byla podána obžaloba. Na druhé straně však tuto skutečnost, tj. spáchání v jednočinném souběhu, v popisu skutku v rámci podané obžaloby žádným způsobem nepromítlo. Dle poškozené dozorová státní zástupkyně porušila právo na účinné vyšetřování, a proto podle § 157a trestního řádu požádala, aby byly odstraněny vady v postupu státní zástupkyně a aby bylo policejnímu orgánu uloženo rozhodnout ve věci podezření ze spáchání trestného činu znásilnění.
6. Krajské státní zastupitelství v Praze ("krajské státní zastupitelství") vyhodnotilo podání stěžovatelky jako podnět k výkonu dohledu nad postupem okresního státního zastupitelství ve smyslu § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství ("zákon o státním zastupitelství"). Napadeným rozhodnutím označilo stěžovatelčin podnět za nedůvodný, neboť v namítaném postupu okresního státního zastupitelství neshledalo pochybení.
7. Stěžovatelka s těmito rozhodnutími nesouhlasí, navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 1, 2, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
8. Stěžovatelka opětovně zdůrazňuje, že policejní orgán nerespektoval závazný pokyn dozorující státní zástupkyně k tomu, aby znovu jednal a rozhodl o podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Má za to, že dozorující i dohledové státní zastupitelství porušilo její základní právo na účinné vyšetřování. Namítá, že orgány činné v trestním řízení porušily pozitivní závazek státu potírat veškeré nekonsensuální sexuální jednání. Uvádí, že v rámci svých výpovědí ze dne 6. 6. 2024 a 5. 9. 2024, jakož i v rámci podaného vysvětlení v předchozí fázi trestního řízení, vznesla tzv. hájitelné tvrzení ve vztahu ke spáchání zvlášť závažného zločinu znásilnění, jímž se však orgány činné v trestním řízení adekvátně nezabývaly. Stěžovatelka zdůrazňuje, že součástí práva na účinné vyšetřování, je i právo poškozeného (stěžovatelky) na zahájení trestního stíhání osoby podezřelé.
11. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s výsledkem šetření orgánů činných v trestním řízení ve věci podezření ze spáchání trestného činu znásilnění.
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
13. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp. aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda a kým byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nezakládá (srov. např. shora cit. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3246/21
, bod 14).
14. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit, že se stěžovatelka dovolává účinného šetření podnětu k rozšíření trestního stíhání, který podala na J. B. pro podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Problematikou účinného vyšetřování se Ústavní soud opakovaně zabýval, přičemž ve svých rozhodnutích vymezil, s odkazy na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, meze tohoto ústavního požadavku. Z nedávné doby lze odkázat např. na nález
sp. zn. II. ÚS 527/23
ze dne 30. 5. 2024, jehož se ostatně dovolává rovněž stěžovatelka, v němž se Ústavní soud zabýval právě otázkou vyšetřování sexuální trestné činnosti. Ústavní soud zde potvrdil z ústavního pořádku plynoucí povinnost státu trestat a účinně potírat všechny druhy nekonsenzuálního sexuálního jednání zasahujícího významně do fyzické nebo duševní integrity oběti včetně toho, jemuž se oběť fyzicky nebránila, přičemž zdůraznil, že z tohoto hlediska je třeba interpretovat rovněž § 185 trestního zákoníku.
15. V citovaném nálezu Ústavní dále soud dále zdůraznil, že povinnost účinného vyšetřování představuje procesní projev ochrany lidských práv v trestním řízení, jež nastupuje tehdy, vznese-li údajná oběť takového jednání tzv. hájitelné tvrzení, jehož obsah naznačuje nutnost užití prostředků trestního práva vůči potenciálnímu pachateli. Judikatura klade na účinné vyšetřování požadavek nezávislosti, nestrannosti, důkladnosti a dostatečnosti, rychlosti a možnosti jeho veřejné kontroly. Jde však o typické procesní právo, které jeho nositeli (hlavně oběti kriminálního jednání) nepropůjčuje nárok na konkrétní výsledné rozhodnutí, ale na řádný postup vedoucí k maximálnímu dostupnému zjištění relevantního skutkového stavu v rozsahu nezbytném pro určení dalšího postupu (obdobně první věta § 2 odst. 5 trestního řádu). Je-li skutkový stav v relevantním rozsahu zjištěn, je toto právo naplněno.
16. Potvrdí-li se tvrzené porušení práv v zákonem předvídané míře (podle § 160 odst. 1 trestního řádu zjištěné a odůvodněné okolnosti nasvědčují tomu, že byl zjištěnou osobou spáchán trestný čin), stát má povinnost na něj reagovat způsobem přiměřeným důležitosti porušeného statku a okolnostem daného případu. V případech závažných porušení lidských práv lze zásadně za jediný přiměřený postup považovat zahájení trestního stíhání tam, kde lze od pachatele spravedlivě požadovat, aby trestněprávní následky svého jednání strpěl [srov. např. § 11 odst. 1 písm. g) trestního řádu]. V souvislosti s tím musí stát poškozeným rovněž garantovat tzv. procesní participační práva, sloužící především k tomu, aby jejich legitimní zájmy nebyly při postupu státních orgánů (včetně soudů) opomíjeny.
17. Nadále však platí, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistupuje ke zrušení rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (vedle shora citovaného nálezu srov. judikaturu citovanou v usnesení
sp. zn. III. ÚS 3246/21
, bod 16). Jak již bylo uvedeno, požadavek účinného vyšetřování je pouze procesní povinnosti tzv. náležité péče a nikoliv povinnosti dosáhnout určitého výsledku.
18. K namítanému zásahu do základních práv stěžovatelky mělo dojít nedostatečným prošetřením podezření ze spáchání trestného činu znásilnění. Ústavní soud v tomto ohledu připomíná, že není a nemůže být jeho posláním, aby zasahoval do pravomoci orgánů činných v trestním řízení a aby vykonával dozor či dohled nad jejich jednotlivými dílčími úkony. Tyto úkoly plní v přípravném řízení státní zastupitelství, které v nyní posuzované věci na podkladě opravných prostředků předvídaných § 157a trestního řádu a § 12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství příslušnou kontrolu též uskutečnilo.
19. Upozorňuje-li stěžovatelka na tvrzené nedostatky ve vyšetřování, stejnou námitku uplatnila již v průběhu předchozího řízení. Krajské státní zastupitelství, navazující na závěry okresního státního zastupitelství, se touto námitkou v napadeném rozhodnutí zabývalo a neshledalo ji důvodnou. Pochybení, jež by navíc měla ústavněprávní rozměr, v těchto rozhodnutích nespatřuje ani Ústavní soud. Postačí zopakovat, že závěr o nemožnosti zahájení trestního stíhání, resp. nerozšíření trestního stíhání rovněž ve vztahu k trestnému činu znásilnění, policejní orgány i státní zastupitelství dostatečně odůvodnily a podložily, přičemž vysvětlily, že po doplnění šetření nebyly zjištěny skutečnosti, na základě kterých by bylo možné dojít k závěru i o spáchání trestného činu znásilnění. Policejní orgány reagovaly na zrušující rozhodnutí okresního státního zastupitelství (srov. výše, bod 3 tohoto usnesení), přistoupily k výslechu poškozené, nicméně z doplněné výpovědi nezjistily žádné nové skutečnosti, které by měly vliv na posouzení věci (srov. rozhodnutí krajského státního zastupitelství, s. 4). Následně provedly výslech J. B., který namítané nekonsensuální jednání popřel (srov. tamtéž). Policejní orgány tak potvrdily předchozí závěry okresního státního zastupitelství, že v dané věci nejsou dány dostatečné důvody pro zahájení trestního stíhání ve vztahu k trestnému činu znásilnění. Nelze než konstatovat, že se stěžovatelka mýlí, vychází-li z toho, že okresní státní zastupitelství mělo tvrzené znásilnění za prokázané. Podstatné je, že orgány činné v trestním řízení též stěžovatelce poskytly dostatečný prostor pro aktivní účast na prověřování trestné činnosti (srov. rozhodnutí okresního státního zastupitelství, s. 2). Za ústavně akceptovatelné považuje Ústavní soud i důvody, pro které orgány činné v trestním řízení samostatně nerozhodovaly o stíhání trestného činu znásilnění (srov. rozhodnutí krajského státního zastupitelství, s. 5).
20. Ústavní soud opakuje, že právo na účinné vyšetřování na ústavně právní úrovni neobsahuje prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 2042/17
ze dne 17. 4. 2018). Jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoliv dosažení výsledku. Ústavní soud tak nemůže z podnětu stěžovatelky přezkoumávat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání (srov. např. usnesení Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 264/06
ze dne 19. 2. 2007). Ústavnímu soudu však přísluší přezkoumávat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Jak vyplývá z vydaných rozhodnutí, této povinnosti orgány činné v trestním řízení dostály. Rozhodnutí nevykazují žádné známky svévole a z ústavního hlediska jsou akceptovatelná. Sama okolnost, že stěžovatelka vyslovuje názor opačný, nemůže věc posunout do ústavní roviny.
21. Za dané situace nelze než uzavřít, že postupem příslušných orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena žádná ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2025
Pavel Šámal v. r.
předseda senátu