Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Vondráka, zastoupeného JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 26 Cdo 3591/2018-343, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Městské části Praha 6, sídlem Čs. armády 601/23, Praha 6, jako vedlejší účastnice, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas učiněným podáním splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu.
Stěžovatel se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení, resp. jeho část, Nejvyššího soudu porušuje jeho základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně uvádí porušení práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí a dalších dokumentů (odvolaní a dovolání stěžovatele) zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2017 č. j. 10 C 162/2016-144 zamítl žalobu stěžovatele na určení, že trvá jeho nájemní vztah k bytu a současně mu uložil zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení. Podle obvodního soudu nájem stěžovatele k bytu zanikl v roce 1997, kdy trvale opustil společnou domácnost se svou bývalou manželkou, přičemž k obnovení společné domácnosti nedošlo. Nájemní vztah mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí k bytu tedy netrvá. Rozsudek obvodního soudu nebyl ústavní stížností napaden.
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 1. 3. 2018 č. j. 70 Co 26/2018-243 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud po doplnění dokazování a potom, co poskytnul stěžovateli prostor pro doplnění jeho tvrzení a doplnění návrhů na provedení důkazů, uzavřel, že závěr obvodního soudu o tom, že stěžovateli zaniklo nájemní právo, resp. právo společného nájmu k bytu, opuštěním společné domácnosti, a že výlučnou nájemkyní bytu se stala jeho bývalá manželka, je správný. Proto ani podle názoru městského soudu nelze žalobě o určení trvání stěžovatelova nájemního práva vyhovět. Proto rozsudek obvodního soudu potvrdil. Rozsudek městského soudu také nebyl ústavní stížností napaden.
Nejvyšší soud, na základě stěžovatelova dovolání, řízení o dovolání proti rozsudku obvodního soudu zastavil (výrok I), dovolání proti rozsudku městského soudu odmítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). Ústavní stížností je napaden pouze výrok II. K němu Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil přípustnost, která je jeho obligatorní náležitostí, neboť neuvedl žádnou právní otázku, na které rozhodnutí městského soudu spočívá a kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že v dovolání opakovaně a podrobně uvedl, v jakém konkrétním ohledu se odvolací soud při výkladu právní normy odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. K tomu mělo dojít především při aplikaci ustanovení § 118a o. s. ř., přičemž městský soud měl toto ustanovení vyložit nesprávně a vyhnout se tím uložené povinnosti. Rozpor s blíže, a to ani obsahově, neurčenou judikaturou Nejvyššího soudu, jakožto soudu dovolacího, stěžovatel také spatřuje v nesprávné interpretaci a aplikaci ustanovení § 213 o.
s. ř., podle které městský soud nad rámec daný zákonem prováděl dokazování a pominul dominantní roli obvodního soudu při dokazování. Stěžovatel je tedy přesvědčen, že existují odchylky mezi rozhodnutími městského soudu a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu (dovolacího soudu). K tomu doplňuje, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné i v případě, kdy se jedná o odchylku v řešení otázky procesního práva. Stěžovatel je toho názoru, že otázka přípustnosti dovolání závisí výlučně na uvážení dovolacího soudu, a proto - aby se mohl obrátit na Ústavní soud - dovolání podat musel.
Stěžovatel svou ústavní stížnost uzavírá s tím, že dostatečně určitě vymezil procesněprávní otázku jakožto požadovanou podmínku přípustnosti dovolání. Postup Nejvyššího soudu považuje za přepjatě formalistický, přičemž se odvolává na nález sp. zn. I. ÚS 354/15
ze dne 19. 11. 2015 (N 198/79 SbNU 251) -všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná na http://nalus.usoud.cz. Tímto postupem měl Nejvyšší soud stěžovateli odepřít spravedlnost (denegatio iustitiae) a zasáhnout tím do jeho ústavně zaručených subjektivních práv.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadenou část usnesení Nejvyššího soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Otázky přípustnosti dovolání a jeho vazby k ochraně základních práv a svobod stěžovatelů Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel, v tomto případě stěžovatel, spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel ve svém dovolání uvádí, že se městský soud ve svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tím sice stěžovatel formalisticky doslovně splňuje literu ustanovení § 237 o. s. ř., avšak bez materiální podstaty.
Jak Ústavní soud konstatoval ve shora citovaném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, požadavek uvést, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (viz § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). Vymezení důvodu dovolání obvykle směřuje k právní argumentaci a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Obligatorním požadavkem je však také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s nezbytností vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva. Ten ovšem nelze splnit pouhým konstatováním, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Byť by toto konstatování bylo v dovolání několikrát zopakováno.
Bylo by v rozporu s principem soudní ochrany základních práv a svobod stěžovatele, pokud by Nejvyšší soud odmítl dovolání, které by sice neobsahovalo výslovnou formulaci, v čem dovolatel shledává splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., avšak tyto předpoklady by z obsahu dovolání bylo možné dovodit [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2288/16
ze dne 26. 4. 2017 (N 67/85 SbNU 173)]. V posuzovaném případě je však dovolání zcela prosto věcného vymezení, s jakou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se rozsudek městského soudu rozchází. To také ve svém usnesení konstatoval i Nejvyšší soud. Stěžovatelem předkládaná teze, že Nejvyšší soud dovolání zamítl, protože se týkala otázek práva procesního, nemá podklad v odůvodnění tohoto usnesení. Ve shora citovaném nálezu
sp. zn. I. ÚS 354/15
, na který se stěžovatel odvolává, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř., pokud z něj tato informace fakticky vyplývá. Nyní posuzovaný případ je opačný - dovolání obsahuje výslovnou formulaci, avšak nijak nepodloženou, přičemž z dovolání nijak nevyplývá, v čem stěžovatel spatřuje žádané vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejde o to, aby dovolání přesně a vyčerpávajícím způsobem vyjmenovávalo všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu, která tvoří ustálenou rozhodovací praxi.
Nezbytné je však alespoň obsahové vymezení této praxe a ne jen formalistické konstatování, jak je tomu v dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud proto nijak nezasáhl do základních práv a svobod stěžovatele, když jeho dovolání omítl jako nepřípustné. Neobstojí ani námitka stěžovatele, že dovolání podat musel, aby mohl namítaný zásah do svých základních práv předložit Ústavnímu soudu. V prvé řadě je nutno poznamenat, že Ústavní soud [např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3324/15
ze dne 14. 6. 2016 (N 113/81 SbNU 771)] konstatoval, že podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci. Proto se ani dovolací řízení nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv a svobod, včetně ochrany přístupu k soudům a férového soudního řízení. V tomto nálezu Ústavní soud dále konstatoval, že Nejvyšší soud má povinnost posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Nelze tedy - a contrario - s otázkou ústavnosti čekat až na řízení vedené před Ústavním soudem. Zákonem vyžadovanou podmínkou takového postupu je podat dovolání, včetně všech jeho náležitostí předvídaných občanským soudním řádem. V tomto případě tak však stěžovatel neučinil, a proto ani Nejvyšší soud nemohl přikročit ke zjištění, zda je nezbytné základní práva svobody stěžovatele chránit nad rámec proběhlého řízení před obvodním soudem a městským soudem.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2019
Ludvík David v. r.
předseda senátu