Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ladislavem Kozlem, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2023 č. j. 67 To 35/2023-163 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 29. prosince 2022 č. j. 2 PP 42/2022-147, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí shledal, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") výše citovaným usnesením zamítl podle § 88 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
3. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") výše citovaným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil tzv. třetí podmínku podmíněného propuštění, kterou je prognóza vedení řádného života v budoucnu. Stěžovatel podle městského soudu nevyvinul dostatečné úsilí, aby bylo možné jeho přístup k výkonu trestu odnětí svobody označit za nadstandardní, tj. nejsou zde příznivé okolnosti, které by ve výsledku převážily nad negativními zjištěními soudu. Městský soud k tomuto doplnil, že stěžovatel již v minulosti důvěru ze strany soudu opakovaně dostal, když byl třikrát podmíněně propuštěn, vždy se však k páchání trestné činnosti vrátil. Stěžovatel je také speciálním recidivistou trestného činu dle § 205 trestního zákoníku i dalších majetkových trestných činů a jeho trestná činnost má zjevnou spojitost se zneužíváním návykových látek, ani tyto okolnosti nemohl Městský soud i při respektování zákazu tzv. dvojího přičítání přehlédnout.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že splnil všechny podmínky nutné pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Má za to, že soudy nesprávně vyložily podmínku podmíněného propuštění spočívající v prognóze řádného života na svobodě, neboť jeho chování v průběhu vykonávaného trestu dávalo přesvědčivé záruky pro vedení řádného života v budoucnu. Postupem obecných soudů došlo k porušení zásad spravedlivého procesu a k popření tzv. zákazu dvojího přičítání, neboť soudy vyvodily svůj závěr o nesplnění podmínky pouze na základě mechanického odkazu na skutková zjištění týkajících se trestní v minulosti stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy dostatečně nevysvětlily, proč jej skutečnost, že byl v minulosti opakovaně podmíněně propuštěn, ovlivňuje nadále natolik, že je pro něj tento institut zapovězen.
5. Stěžovatel také poukázal na rozpor napadených rozhodnutí s judikaturou Ústavního soudu (nález ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2393/21 a ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 ) ze které vyplývá, že zamítnutí žádosti o podmíněné propuštění nemůže být založeno na pouhém poukazu na minulou trestnou činnost žadatele bez toho, že se v odůvodnění rozhodnutí rozvedou podmínky a okolnosti, za kterých žadatel trestnou činnost páchal a zda jsou či nejsou tyto podmínky nyní odlišné.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Do postupu orgánů činných v trestním řízení, včetně soudů, Ústavní soud zasahuje pouze tehdy, jsou-li znatelně zasažena ústavně zaručená základní práva nebo svobody účastníka řízení. Výše uvedené platí rovněž pro rozhodování Ústavního soudu ve věcech přezkumu soudních rozhodnutí o návrzích na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, proto se Ústavní soud zaměřil na posouzení ústavní konformity interpretace podmínek podmíněného propuštění provedené obecnými soudy a odůvodnění napadených rozhodnutí.
8. Ústavní soud předesílá, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Mimořádnost tohoto institutu spočívá v tom, že soud má možnost, nikoli však povinnost odsouzeného podmíněně propustit [(srovnej například nález ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12
(N 97/73 SbNU 589)]. Je na obecných soudech a jejich uvážení, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány zákonné podmínky pro propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily a měly na paměti principy spravedlivého procesu [srov. nález ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 599/14
(N 194/79 SbNU 207), nález ze dne 15. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 4851/12
(N 97/73 SbNU 589), nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04
(N 219/39 SbNU 323), nebo nález ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 ].
9. Ustanovení § 88 odst. 1 trestního zákoníku obsahuje z pohledu posuzované věci tři obligatorní podmínky, při jejichž splnění může obecný soud odsouzeného podmíněně propustit na svobodu. První je, že odsouzený vykonal alespoň polovinu uloženého trestu, další spočívají v tom, že odsouzený má prokázat své polepšení v důsledku výkonu trestu odnětí svobody (druhá podmínka) a to, že je na místě od něj očekávat, že v budoucnu povede řádný život nebo soud přijme záruku za dovršení nápravy odsouzeného (třetí podmínka).
10. Ústavní soud poté, co se zabýval podrobně a věcně výstižně odůvodněným napadeným usnesením městského soudu, zjistil, že městský soud žádosti stěžovatele nevyhověl, neboť u něj není za současných podmínek dán předpoklad vedení řádného života v budoucnu. Městský soud svůj závěr odůvodnil tak, že stěžovatel neprojevil dostatečnou snahu a nedošlo u něj k tak zásadní proměně (i přes patrné známky polepšení), která by znamenala, že již bylo dosaženo účelu trestu a další výkon trestu odnětí svobody je již zcela nadbytečný, a že bude i přes předchozí poklesky žít řádným životem. Rovněž uvedl, že trestní minulost stěžovatele možnost opětovného podmíněného propuštění výslovně nevylučuje, soud ji však nemohl zcela přehlédnout při hodnocení míry rizika spočívajícího v nebezpečí páchání další činnosti.
11. Ústavní soud tedy námitkám stěžovatele nepřisvědčil, neboť dospěl k závěru, že městský soud hodnotil jeho trestní minulost komplexně a pouze jako jednu z rozhodných skutečností. Naopak závěr soudů, že stěžovatel neprokázal dostatek snahy, aby soudy ujistil, že se jeho dřívější poklesky již nebudou na svobodě opakovat, se jeví jako zcela legitimní a nelze jej hodnotit jako porušení zákazu dvojího přičítání ani porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud považuje závěry obecných soudů za logické a přesvědčivé a nemá, co by jim vytkl.
12. Konečně Ústavní soud neshledal ani tvrzený rozpor mezi napadenými rozhodnutími a ustálenou judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel odkazuje ( sp. zn. I. ÚS 2201/16 a sp. zn. IV. ÚS 2393/21 ), neboť se jednalo o odlišné skutečnosti svědčící ve prospěch tehdejšího stěžovatele (srov. také bod. 7. napadeného usnesení Městského soudu v Praze) a navíc Ústavní soud již výše vyložil, že trestní minulost stěžovatele nebyla jedinou a podstatnou rozhodnou skutečností, na které obecné soudy svá rozhodnutí založily. Také z tohoto důvodu nepovažuje jejich závěry za výsledek "mechanického" odkazování či snad formálního přístupu k žádosti stěžovatele.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2023
Tomáš Lichovník, v. r. předseda senátu