Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky J. B., zastoupené Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem Vídeňská 546/55, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1621/2020-138 ze dne 9. 12. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 8 Co 191/2018-117 ze dne 1. 10. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 9 C 168/2016-96 ze dne 26. 2. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se domáhala na statutárním městu Teplice zaplacení částky 163 667,20 Kč jako náhrady újmy vzniklé v důsledku úrazu, který utrpěla po uklouznutí a upadnutí na chodníku. Obecné soudy její žalobu zamítly.
2. Podle zjištění obecných soudů stěžovatelka dne 23. 1. 2014 ve večerních hodinách v Teplicích přecházela šikmo silnici a poté, co vstoupila ze zálivu na parkování na kluzký chodník v místech odstavených kontejnerů na odpad, upadla a utrpěla zlomeninu pravého kotníku. Ulice byla v danou dobu vzhledem k panujícím povětrnostním podmínkám celá namrzlá a chodník byl v místě pádu žalobkyně kluzký. Zimní údržba chodníku probíhala podle schváleného plánu a napadaný sníh byl v danou dobu z chodníků odstraněn, avšak v místě vstupu stěžovatelky na chodník, tedy v okolí odstavených kontejnerů na odpad, se na něm vyskytovaly viditelné sněhové zmrazky. Stěžovatelka podle obecných soudů nevyužila možnosti jít po chodníku a na druhou stranu přejít po přechodu pro chodce, potažmo vstoupit na chodník v místě bez odstavených kontejnerů a mimo záliv pro parkování.
3. Okresní soud v Teplicích napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky. Podle okresního soudu se na chodníku nevyskytovala závada ve schůdnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, za kterou by vlastník komunikace nesl objektivní odpovědnost dle § 27 odst. 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Okresní soud věc posoudil i z hlediska nosných důvodů nálezu
sp. zn. I. ÚS 2315/15
ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99) a dovodil, že vlastník komunikace splnil svou povinnost ošetřovat chodníky pravidelným pluhováním a solením. Chodník v místě u kontejnerů "nebyl neodklizený, byť přímo u kontejnerů se zmrazky sněhu mohly vyskytovat". Lhůty pro ošetřování přitom okresní soud označil za přiměřené. Naopak stěžovatelka svou chůzi nepřizpůsobila povětrnostním podmínkám a nevybrala z možných cest tu, která byla nejméně nebezpečná. Vstoupila totiž na chodník v místech, kde stály kontejnery, okolo nichž byly rozpoznatelné zmrazky sněhu. K jejímu úrazu došlo bezprostředně po vstupu z vozovky na chodník, přičemž kluzkost stěžovatelka mohla předpokládat. Stěžovatelka přitom mohla zvolit jinou trasu, tedy pokračovat v cestě po druhé straně ulice a vozovku přejít v místě přechodu. Podle okresního soudu tak stěžovatelka "převažující měrou" přispěla ke svému úrazu, když "neuváženě zvolila svoji cestu", zatímco vlastník komunikace své povinnosti dodržel, a proto nenese odpovědnost za úraz a újmu takto vzniklou.
4. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem potvrdil rozhodnutí okresního soudu. Uvedl, že věc byla již okresním soudem náležitě posouzena z hlediska principů vyložených v nálezu
sp. zn. I. ÚS 2315/15
, podle něhož je třeba zabývat se mimo jiné i tím, zda chodec zvolil z více možných cest tu nejbezpečnější. Krajský soud se ztotožnil se závěrem, že stěžovatelka nepřizpůsobila svou chůzi podmínkám a nezvolila z možných cest tu, která byla nejméně nebezpečná.
5. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem, který přijal velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia, zamítl dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud v návaznosti na nález
sp. zn. I. ÚS 2315/15
sjednotil svou judikaturu a dovodil, že vedle odpovědnosti za závady ve schůdnosti podle zákona o pozemních komunikacích se lze domáhat náhrady újmy i na základě obecné úpravy odpovědnosti v občanském zákoníku. Setrval ovšem na výkladu, že závada ve schůdnosti se týká toliko nepředvídatelných změn stavu komunikace. Ve věci stěžovatelky byla celá ulice i s chodníkem namrzlá, byť nebyla pokrytá sněhem, a navíc se v místě pádu nacházely viditelné zmrazky. Nešlo tedy o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti, která by představovala závadu ve schůdnosti, a vlastník komunikace tak nenese za újmu vzniklou stěžovatele odpovědnost dle § 27 odst. 3 zákona o pozemních komunikacích. Dle Nejvyššího soudu bylo věc dále třeba posoudit podle obecné úpravy v občanském zákoníku, zejména z toho pohledu, zda vlastník komunikace ve smyslu § 2910 občanského zákoníku neporušil povinnost řádné péče o stav chodníku. Vlastník komunikace ovšem v místě prováděl pravidelnou údržbu v přiměřených lhůtách, přičemž napadaný sníh byl z chodníků odstraněn. Ani v tomto případě tedy nelze odpovědnost vlastníka komunikace dovodit.
6. Podle stěžovatelky bylo napadenými rozhodnutími porušeno její základní právo na nedotknutelnost osoby dle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a z něj plynoucí právo na ochranu tělesné a duševní integrity, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny a právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny.
7. Podle stěžovatelky kladly obecné soudy bez jakéhokoliv opodstatnění důraz na podmínku předvídatelnosti závad ve schůdnosti. Stěžovatelka rozporuje tento výklad, z něhož by plynulo, že čím horší je stav komunikace, tím víc je předvídatelné riziko úrazu a tím nižší je šance na náhradu újmy v důsledku tohoto stavu vzniklé. Tento výklad podle ní zakládá nerovnost mezi povinnostmi chodce a vlastníka komunikace a je v rozporu se smyslem a účelem zákona o pozemních komunikacích.
8. Údržba chodníku ze strany vlastníka komunikací nebyla dle stěžovatelky řádná, neboť se na chodníku vyskytovala námraza a led. Stěžovatelka poukazuje na objektivní charakter odpovědnosti za závady ve schůdnosti a s odkazem na nález
sp. zn. I. ÚS 2315/15
dovozuje, že náhrada újmy má být poskytována i tam, kde by pro obce bylo značně náročné chodník včas ošetřit a úrazu předejít. Konečně stěžovatelka uvádí, že obecné soudy nereflektovaly závěry nálezu
sp. zn. I. ÚS 2315/15
, respektive že interpretovaly jeho nosné důvody nesprávně. Protože v citovaném nálezu byly dosavadní dvě linie judikatury Nejvyššího soudu označeny za ústavně nekonformní, neměla tato judikatura, spojující pojem závada ve schůdnosti s nepředvídatelností změny ve schůdnosti chodníku, být vůbec použita.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
10. Napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu nejsou založena na tom, že vlastník komunikace nese odpovědnosti jen za "nepředvídatelné" závady ve schůdnosti. V obou rozhodnutích byly naopak aplikovány nosné důvody již citovaného nálezu
sp. zn. I. ÚS 2315/15
, jehož se stěžovatelka dovolává, a tyto závěry nebyly ze strany okresního ani krajského soudu dezinterpretovány. Jak Ústavní soud vyložil v citovaném nálezu, bodech 96 a 102, při posuzování případů, v nichž se chodec domáhá náhrady újmy za úraz vzniklý na chodníku, je třeba zabývat se tím, nakolik chodec jednal tak, aby vzniku újmy předešel, přičemž lze zkoumat i to, zda zvolil z možných cest tu nejbezpečnější. Okresní a krajský soud dospěly k závěru, že stěžovatelka takto nejednala, a současně vlastník komunikace prováděl údržbu chodníku v odpovídající míře. Hodnocení okresního ani krajského soudu tak z ústavních mezí nevybočuje.
11. Nejvyšší soud v napadeném rozsudku sice setrval na názoru, že odpovědnost za závady ve schůdnosti se vztahuje pouze k "nepředvídatelným" závadám ve schůdnosti, věc stěžovatelky ovšem posoudil i z hlediska obecných ustanovení o odpovědnosti v občanském zákoníku. Ačkoliv Ústavní soud nesdílí ve všech ohledech názor Nejvyššího soudu, jak podrobně vyložil v nálezu
sp. zn. II. ÚS 1991/20
ze dne 1. 12. 2021, z ústavněprávního hlediska je podstatné, zda stěžovatelce nebyla upřena náhrada újmy jen proto, že mohla stav komunikace předvídat. Není přitom rozhodné, v jakém odpovědnostním režimu z hlediska podústavního práva posouzení věci proběhne. Nejvyšší soud v posuzované věci při přezkumu z hlediska obecné odpovědnosti v občanském zákoníku provedl ústavněprávně dostatečné posouzení věci. Pro konečný procesní neúspěch stěžovatelky bylo klíčové, že vlastníkem komunikace byla prováděna údržba komunikace, kterou obecné soudy vyhodnotily v okolnostech věci jako dostatečnou, zatímco stěžovatelka nezvolila bezpečnější cestu a nepočínala si tak dostatečně opatrně.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2021
Ludvík David, v. r.
předseda senátu