Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Hálka, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem, se sídlem Brno, Metodějova 450/7, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. ledna 2024 č. j. 8 As 241/2022-25, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. října 2022 č. j. 30 A 28/2022-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práva a svobod ("Listina"), práva podle čl. 4 odst. 1 Listiny i na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel byl rozhodnutím Správy Krkonošského národního parku ze dne 16. 9. 2021 uznán vinným ze spáchání přestupku dle § 87 odst. 3 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny a byla mu uložena pokuta ve výši 20 000 Kč. Jednání se měl dopustit tím, že dne 8. 11. 2020 v době kolem 12:00 parkoval motorové vozidlo v lokalitě pod Petrovou boudou, u turistického rozcestníku Traumatologický bod TK 881, v k. ú. Špindlerův Mlýn. Toto místo se nachází v klidovém území Krkonošského národního parku, nejednalo se o silnici ani místní komunikaci ani místo vyhrazené orgánem ochrany přírody. Pohyb a setrvání motorových vozidel je na území národního parku mimo silnice a místní komunikace zakázán. Ministerstvo životního prostředí (žalovaný, vedlejší účastník) k odvolání stěžovatele pokutu snížilo na částku 19 000 Kč a ve zbytku prvoinstanční rozhodnutí správního orgánu potvrdilo.
3. Rozhodnutí žalovaného ministerstva žalobce napadl žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud ve svém rozhodnutí uvedl, že skutková zjištění se opírají o řetězec nepřímých důkazů, z nichž je možno dovodit pouze jediný závěr, a to že žalobce je vinen ze spáchání daného přestupku. Těmito důkazy jsou především přípisy společnosti A, která byla vlastníkem vozidla a společnosti B, která byla nájemcem vozidla a jejímž jednatelem je žalobce, a obsah oznámení přestupku Policií ČR. Oproti tomu ve shodě s ministerstvem jako žalovaným považoval tvrzení stěžovatele o tom, že vozidlo řídila osoba blízká, za nepravdivé a účelové, protože bylo v rozporu s dalšími skutečnostmi a bylo uvedeno až v závěru správního řízení. Ohledně použitelnosti přípisů jako důkazů krajský soud poukázal na to, že podle § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu je možné k provedení důkazu užít vše, co je vhodné ke zjištění stavu věci. Stěžovatel ani nevysvětlil, proč by obsah přípisů měl být nepravdivý nebo zavádějící. Přípisy zároveň obsahují informaci, že v době spáchání přestupku stěžovatel vozidlo přímo řídil.
4. Stěžovatel neuspěl ani s kasační stížností, protože Nejvyšší správní soud jeho podání odmítl pro nepřijatelnost. Bylo podle něj dostatečně prokázáno, že byl pachatelem stěžovatel. Namítané přípisy společností osvětlily skutkový stav a byly pro dokazování dostatečně vypovídající. Nejvyšší správní soud neshledal zásadní pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Námitku, že některé z přípisů směřují k jinému datu, než kdy měl být spáchán přestupek, označil soud jako nepřípustnou podle § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s. ř. s.), protože ji stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ačkoliv mohl.
5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti setrval na argumentaci, že přestupek nespáchal. Z dokazování provedeného v řízení nelze bez dalšího uzavřít, že by stěžovatel předmětné vozidlo v době spáchání přestupku řídil, navíc toto stěžovatel od samého počátku popíral a uváděl, že v daný den automobil zapůjčil rodinnému příslušníkovi, ve vztahu ke kterému využil svého práva nevypovídat. Neexistují kamerové záznamy z doby spáchání přestupku ani svědectví, že vozidlo řídil. Stěžovatel se navíc neztotožňuje ani s tím, že přípisy sice jsou formálně vyjádřením třetí osoby, avšak v případě přípisů společnosti B je možné jejich obsah považovat za vyjádření samotného stěžovatele, protože je sám jediným jednatelem (v případě druhé společnosti je jednatelkou jeho manželka).
Hodnocení těchto důkazů považuje stěžovatel minimálně za odporující zásadě zákazu sebeobviňování a za vnitřně rozporné. Na straně jedné obviněný z přestupku svou vinu za přestupek od samého počátku popírá a na straně druhé je vyjádření společnosti B a A považováno bez dalšího jako "doznání" obviněného z přestupku. Proto navrhl rozhodnutí soudů (případně správních rozhodnutí) zrušit.
6. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ústavní soud podotýká, že zpravidla není oprávněn rušit správní rozhodnutí (pouze rozhodnutí správních soudů), proto správní rozhodnutí ani do záhlaví neuváděl.
7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Kvalifikovanou vadou, jak plyne z judikatury Ústavního soudu, je taková vada, která má za následek porušení ústavnosti, které spočívá zejména v porušení ústavně zaručených práv a svobod (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3425/16 ze dne 23. 8 2017 a sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 či usnesení sp. zn. III. ÚS 1336/10 ze dne 10. 6. 2010). Kvalifikovanou vadou tak může být zejména nezohlednění některého ústavně zaručeného práva, či dopuštění se neakceptovatelné "libovůle" při zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (nález sp. zn. III.
ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016). Kvalifikovanou vadu může založit také skutečnost, že soudy dostatečně nerozvedly své závěry, musí však dosahovat intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv a svobod (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023).
8. Ústavnímu soudu také v obecné rovině nenáleží posuzovat, zda byl skutkový stav správně zjištěn, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zakotvených práv a svobod (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3425/20 ze dne 12. 1. 2021). Zjištění skutkového stavu je totiž úkolem obecných soudů (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2899/23 ze dne 13. 2. 2024, sp. zn. II. ÚS 3253/23 ze dne 8. 2. 2024 či sp. zn. IV. ÚS 3139/23 ze dne 7. 2. 2024). Ty by měly v rámci své činnosti obstarávat důkazy, a to na základě výběru konkrétních skutečností, které mají být prokázány.
Ústavnímu soudu ani nepřísluší přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. To však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
9. Stěžovatele, povinně v řízení o ústavní stížnosti zastoupeného advokátem, stíhá břemeno tvrzení a je tedy jen na něm, aby Ústavnímu soudu předložil přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou případně i relevantní judikaturou, na jejichž základě by teprve Ústavní soud mohl přezkoumat napadená rozhodnutí a následně pak případně ústavní stížnosti vyhovět. Z obsahu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel pouze rekapituluje argumentaci z kasační stížnosti. Námitkami, které stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti, se zevrubně zabýval již krajský soud, a závěry v odůvodnění napadeného rozsudku v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětlil.
10. Od počátku přestupkového řízení je zřejmé, že provozovatelem vozidla je společnost A, která sdělila, že je vůz na základě nájemní smlouvy pronajat pekárnou a jediným jednatelem B je stěžovatel. Na základě místního šetření poté policie zjistila, že v den spáchání přestupku neměla žádná osoba z pekáren v okolních horských boudách obchodní jednání, a nemohla zde ani být vzhledem k tehdy platným vládním protiepidemickým opatřením ani ubytována. Ze sdělení A poté krajský soud zjistil, že dne 8. 11.
2020 byl jednatel pekárny (stěžovatel) kvůli dodávání zboží v Moravské boudě, z toho důvodu zaparkoval auto na místě spáchání přestupku (údajně v přesvědčení, že se nachází v II. zóně KRNAP). Po návratu z horských bud zjistil, že má za stěračem upozornění na přestupek a následně byl na parkovišti u Dívčích lávek zastaven hlídkou Policie ČR. Hlídka vyměřila žalobci pokutu ve výši 300,- Kč, kterou žalobce na místě nezaplatil, a s ohledem na to se s příslušníkem Policie ČR domluvil na telefonickém kontaktu za účelem uhrazení pokuty.
11. Z rekapitulace skutkových zjištění zejména krajského soudu je zřejmé, že tvrzení stěžovatele nemohla ve světle právního posouzení správními soudy obstát. Ústavní soud považuje řetězec nepřímých důkazů za natolik přesvědčivý, že jej argumentace stěžovatele (jako fyzické osoby) nemohla zpochybnit. Nadto pokuta ve výši 19 000 Kč je na samé hranici bagatelenosti posouzení stížnosti, přičemž stěžovatel netvrdí a nedokládá, že i přes svou bagatelní povahu vyvolává v její právní sféře ústavněprávně významnou újmu (srov. např. usnesení sp. zn. III.
ÚS 1161/14 ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. I. ÚS 2393/19 ze dne 8. 12. 2020 nebo sp. zn. IV. ÚS 1129/23 ze dne 24. 10. 2023). Ústavní soud nicméně připouští, že se v uvedené věci jedná o správní trestání, proto bylo na místě se argumentací blíže zabývat. Stěžovatel pouze polemizuje s argumentací obecných soudů v rovině podústavního práva, nesouhlasí s jejich výkladem (případně nastiňuje vlastní verzi skutkového děje, která - jak je uvedeno výše - neobstála). Ani nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadených rozhodnutích však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Protože neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. června 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu