Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelek 1. Z. K. a 2. M. P., obou zastoupených JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem Legerova 44, 120 00 Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 19 Co 569,570/2009-113, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Praze v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví usnesením ze dne 30. listopadu 2009, č. j. 19 Co 569,570/2009-113, k odvolání žalovaných (stěžovatelek) potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha - východ ze dne 11. září 2008, č. j. 4 C 33/2007-89, ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně rozhodl o nákladech řízení na základě principu procesní úspěšnosti [§ 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
s. ř.")] a jejich náhradu přiznal žalobci. Při vypořádání podílového spoluvlastnictví neposuzoval způsob vypořádání zrušeného podílového spoluvlastnictví, nýbrž procesní úspěšnost odvíjel od skutečnosti, zda žalobě na zrušení bylo vyhověno, či nikoliv. Vzhledem k tomu, že žalobě bylo v plném rozsahu vyhověno, a to přestože žalobce původně navrhoval vypořádání podílového spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalovaných, je třeba vycházet z toho, že žalobce byl v řízení procesně úspěšný.
Ze stejného pohledu bylo posouzeno i odvolání žalovaných proti výroku o nákladech řízení, které vznikly státu. Odvolací soud dále nezjistil žádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 150 o. s. ř.), pro které by náhradu nákladů úspěšnému žalobci nemusel zcela nebo zčásti přiznat.
5. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře sice reflektoval fakt, že rozhodování o nákladech soudního řízení je třeba chápat jako integrální součást soudního řízení jako celku (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03 , in: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, str. 189 a násl.), na straně druhé nicméně taktéž judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, jakkoli se může účastníků řízení citelně dotýkat, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na roveň postupu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 , in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 27, str. 307 a násl.).
6. Konkrétní rozhodnutí obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení může být - zcela výjimečně - věcně přezkoumáno Ústavním soudem, jsou-li zde - prima facie - zjevné indicie, že mohlo být dotčeno právo stěžovatelek na spravedlivý proces, dovozované z čl. 36 odst. 1 Listiny. V takovém případě se nejedná o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, respektive příslušných procesněprávních ustanovení, pročež se uplatňuje zásada, že o protiústavní výsledek jde toliko tehdy, je-li tento výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli.
Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity (zcela extrémní vybočení ze standardů procesu), aby bylo vůbec dosaženo ústavněprávní roviny problému. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
7. V dané věci stěžovatelky namítaly, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s jejich odvoláním, když pouze formálně odkázal na příslušná ustanovení občanského soudního řádu a tato navíc aplikoval nesprávně. Námitky stěžovatelek nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Odvolací soud se k argumentaci obsažené v odvolání stěžovatelek vyjádřil řádně a srozumitelně, přičemž zohlednil celkové okolnosti věci. Jeho odůvodnění není rozhodně postaveno pouze na citaci příslušných procesních ustanovení, jak namítají stěžovatelky.
Odvolací soud jasně vyložil, na základě jakých důvodů přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení, tedy to, v čem spatřuje procesní úspěch žalobce, i to proč v daném případě nepřichází do úvahy eventuální aplikace § 150 o. s. ř. Je přitom pouze věcí obecného soudu, projednávajícího konkrétní případ, uvážit, zda dané ustanovení, které je ustanovením použitelným pouze ve výjimečných případech, aplikuje či nikoliv. Je tak na obecných soudech, aby dané ustanovení uváděly v život jeho aplikací na jednotlivé individuální případy.
Vymezování obsahu tohoto relativně neurčitého právního pojmu je tedy úlohou soudů obecných, a to vždy v kontextu s posuzovanou konkrétní věcí. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele pro použití daného ustanovení (srov. kupř. I. ÚS 389/05 ,
I. ÚS 152/06 ). Jedná se o nezávislé diskreční oprávnění obecných soudů.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelek, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. června 2010
Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu