Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 236/2023-28 ze dne 1. 2. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Městského úřadu F., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se před Ústavním soudem domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 7/2023-30 ze dne 6. 9. 2023, a bylo rozhodnuto, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
2. Ústavní stížnost stěžovatelky nebylo možno považovat za řádnou, jelikož byla zatížena procesními i obsahovými nedostatky (§ 34 ve spojení s § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Stěžovatelka zejména nebyla zastoupena advokátem podle § 30 a 31 zákona o Ústavním soudu.
3. Stěžovatelka v podání výslovně uvedla, že si je vědoma povinnosti zastoupení advokátem jako podmínky řízení o ústavní stížnosti a že proto požádala dne 27. 3. 2024 Českou advokátní komoru o jeho určení. Zároveň Ústavní soud požádala o stanovení lhůty k odstranění vady chybějícího povinného zastoupení do doby, než bude o její žádosti o určení advokáta rozhodnuto.
4. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka si zjevně je vědoma povinnosti nechat se v řízení před Ústavním soudem zastoupit advokátem, shledal Ústavní soud, že je nadbytečné ji o tomto znovu poučovat. Stěžovatelce se takového poučení dostalo od Ústavního soudu opakovaně již v předchozích řízeních, a to poté, co podala ústavní stížnost bez zastoupení, nebo poté, co tuto vadu neodstranila a z toho důvodu byla její ústavní stížnost odmítnuta (viz např. usnesení
sp. zn. I. ÚS 413/23
ze dne 27. 2. 2023;
sp. zn. IV. ÚS 2898/22
ze dne 2. 11. 2022;
sp. zn. IV. ÚS 2217/22
ze dne 1. 9. 2022;
sp. zn. I. ÚS 777/23
ze dne 2. 5. 2023 a řada dalších). Před Ústavním soudem zahájila již přes stovku řízení. Ústavní soud ustáleně vychází z toho, že při opakovaném podávání vadných návrhů již není nutnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo téže osobě vždy v každém jednotlivém řízení, stalo-li se tak v předcházejících věcech opakovaně. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další zákonem stanovené náležitosti, pak je setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neúčelným a přepjatě formalistickým. Ostatně v několika případech již Ústavní soud konstatoval i to, že stěžovatelčin postup měl obstrukční charakter (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 3266/22
ze dne 14. 12. 2022 nebo
sp. zn. II. ÚS 3033/22
ze dne 14. 11. 2022), když stěžovatelka podala ústavní stížnost bez zastoupení a následně se obracela na Českou advokátní komoru, pročež žádala u ústavní stížnosti lhůtu k odstranění vad podání. Tento postup přitom stěžovatelka volí opakovaně, ačkoli tím ignoruje jí známé zákonné požadavky na podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto zvážil, zda je namístě vyčkat, jak Česká advokátní komora rozhodne o žádosti stěžovatelky na určení advokáta pro zastoupení v řízení před Ústavním soudem, a tím (v podstatě) umožnit odstranění vad podání v dodatečné lhůtě. V tomto případě však Ústavní soud dospěl k závěru, že takový postup není namístě a že je důvodné postupovat stejně jako v usnesení
sp. zn. IV. ÚS 794/24
ze dne 5. 4. 2024, vydaném v jiném stěžovatelkou zahájeném řízení.
5. Stěžovatelce byl rozsudek, který napadá ústavní stížností, doručen dne 1. 2. 2024 prostřednictvím jejího právního zástupce pro řízení před Nejvyšším správním soudem, což plyne z doručenky, kterou si Ústavní soud vyžádal ze spisu uvedeného soudu. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; tím bylo v tomto případě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti. Lhůta pro podání ústavní stížnosti tak uplynula dne 2. 4. 2024, jelikož 1. 4. 2024 byl dnem pracovního klidu (Velikonoční pondělí). Stěžovatelka podala ústavní stížnost k poštovní přepravě v poslední den lhůty, tedy dne 2. 4. 2024 (Ústavní soud ji obdržel dne 3. 4. 2024, což nemá za následek opožděnost ústavní stížnosti, neboť § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stanoví lhůtu procesní povahy). S žádostí o určení advokáta se na Českou advokátní komoru obrátila podle svého tvrzení a přiložené kopie podacího lístku až dne 27. 3. 2024.
6. Z toho plyne, že stěžovatelka učinila krok k zahájení řízení před Českou advokátní komorou jen tři pracovní dny před koncem dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ta je přitom natolik dlouhá právě proto, aby umožňovala stěžovateli zajistit si povinné zastoupení a jeho zástupci připravit kvalifikovaný návrh na zahájení řízení. I kdyby Česká advokátní komora stěžovatelčinu žádost obdržela hned následující pracovní den, tzn. 28. 3. 2024, bylo velmi nepravděpodobné, že by o ní rozhodla do konce lhůty pro podání ústavní stížnosti, tedy do 2. 4. 2024, a to už proto, že 29. 3. až 1. 4. 2024 byly dny pracovního klidu. Žádný důvod, proč vyčkávala se zasláním žádosti České advokátní komoře, přitom stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla. Ústavní soud znovu připomíná, že takto stěžovatelka postupovala přesto, že si byla vědoma povinnosti být zastoupena už při podání ústavní stížnosti. Ze svých předchozích žádostí k České advokátní komoře také věděla, že rozhodování o žádosti trvá obvykle několik týdnů, a z řízení o předchozích ústavních stížnostech jí také bylo známo, že jí Ústavní soud nemusí dodatečnou lhůtu poskytnout.
7. Tyto okolnosti věci vedou k závěru, že stanovení lhůty pro odstranění vad podání není důvodné, neboť stěžovatelka sama dostatečně nedbala nutnosti splnit procesní povinnosti pojící s uplatněním svých procesních práv. Určení lhůty by v tomto případě neplnilo účel umožnit účastníku řízení odstranit vady podání, o kterých nemusel vědět, a představovalo by jen nedůvodné prodloužení zákonem stanovené lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ostatně pokud je ústavní stížnost za podobné situace odmítnuta bez stanovení lhůty pro odstranění vad podání, ani podle Evropského soudu pro lidská práva nelze hovořit o odepření přístupu k Ústavnímu soudu a porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť je to účastník řízení, který dostatečně nedbal svých práv (viz rozhodnutí o nepřijatelnosti stížnosti ve věci Horyna proti České republice ze dne 14. 3. 2024, stížnost č. 6732/20).
8. Nad rámec věci lze doplnit, že podle sdělení České advokátní komory byla stěžovatelčina žádost o určení advokáta zamítnuta.
9. Proto soudkyně zpravodajka návrh odmítla pro vady za přiměřeného užití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2024
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka