Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího K. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem, sídlem Vinohradská 2134/126, Praha 3 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. listopadu 2023 č. j. 96 Co 153/2023-1066, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a nezletilé Evy K., nezletilého Tomáše K. a Jitky B. (jedná se o pseudonymy), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 31. 3. 2023 č. j. 0 P 126/2019-850 Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") ve výroku I. zamítl návrh stěžovatele - otce (dále též jen "otec") na změnu péče, výživy a úpravy styku první vedlejší účastnice - nezletilé (dále jen "nezletilá") a druhého vedlejšího účastníka - nezletilého (dále jen "nezletilý") se třetí vedlejší účastnicí - matkou (dále jen "matka"). Výroky II. až V. rozhodl o výživném. Výrokem VI. rozhodl o oprávnění otce stýkat se s nezletilými, počínaje dnem 24. 4. 2023 každé pondělí, a to první dva realizované kontakty v čase od 16:00 do 16:45 hodin, od třetího do desátého realizovaného kontaktu v čase od 16:00 do 17:00 hodin a od jedenáctého realizovaného kontaktu každé pondělí v sudém kalendářním týdnu v čase od 16:00 do 17:30 hodin, a to vždy v sídle spolku X, za přítomnosti pověřeného pracovníka či pověřené pracovnice uvedeného spolku. Výrokem VII. stanovil nad výchovou nezletilých soudní dohled. Výrokem VIII. rozhodl o předběžné vykonatelnosti tohoto rozsudku. Výrokem IX. změnil rozsudek okresního soudu ze dne 31. 1. 2019 č. j. 14 Nc 6/2018-132 a výrokem X. rozhodl o nákladech řízení.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali matka i otec odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I., VIII. a IX. potvrzen. Ve výrocích II. a III. ohledně výše výživného a jeho nedoplatku na nezletilou byl rozsudek okresního soudu změněn, jinak byl ve výrocích II. a III. potvrzen (výrok II.) a ve výrocích IV. a V. ohledně výše výživného na nezletilého byl rozsudek okresního soudu potvrzen, ohledně výše nedoplatku na výživném na nezletilého byl rozsudek změněn (výrok III.). Ve výroku VI. ohledně styku s nezletilými byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilými v příspěvkové organizaci Sociální služby Y. ,v prostorách sociální poradny K., každé pondělí od 16:00 do 17:30 hodin za přítomnosti pověřeného pracovníka této poradny (výrok IV.). Výrokem V. krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že asistovaný styk s nezletilým nebyl realizován, neboť spolek X, asistovaný styk odmítl uskutečnit. Na námitky stěžovatele krajský soud nereagoval a asistovaný styk upravil v Sociálních službách Y. Výrok IV. rozsudku krajského soudu o styku s nezletilými dětmi však není vykonatelný. Krajský soud tak stěžovateli znemožnil své děti vídat. Tím bylo zasaženo do práva stěžovatele na soukromý život podle čl. 8 Úmluvy a dále byl porušen čl. 36 Listiny. Stěžovatel poukazuje na to, že matka na něj v únoru 2020 podala trestní oznámení pro spáchání zločinu znásilnění nezletilé dcery formou pokračování. Krajský soud na jednání dne 17. 10. 2023 konstatoval, že usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 7. 11. 2022 sp. zn. 1 KVZ 104/2021 bylo stěžovatelovo trestní stíhání zastaveno. Takto důležitý závěr však krajský soud v napadeném rozsudku nezmínil. Trestní stíhání bylo zastaveno nikoli proto, že se nepodařilo prokázat skutek, ale proto, že se skutek nestal. Stěžovatel tak byl dva a půl roku stíhán za něco, co neprovedl. Skutečnost, že se skutek nestal, zavdává důvodné podezření, že matka spáchala trestný čin křivého obvinění, přičemž jedinou její motivací bylo získat procesní výhodu v opatrovnickém řízení a zpřetrhat pokrevní vazby mezi stěžovatelem a dětmi. Stěžovatel poukazuje na to, že jednou ze základních zásad civilního práva (rodinné právo je jeho součástí) je zásada, že nikdo nemůže těžit ze svého protiprávního chování či jednání. V ústním odůvodnění svého rozhodnutí krajský soud konstatoval, že matka nese svůj podíl viny na zpřetrhání rodinných vazeb v důsledku trestního oznámení, v písemném odůvodnění se však tento závěr již neobjevuje. Stěžovatel ve vazbě na čl. 8 Úmluvy dovozuje, že opatrovnické řízení trvalo téměř pět let a během něho syna viděl pouze pár okamžiků, čímž bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Stěžovatel uvádí, že ačkoli primárně napadá výrok IV. rozsudku pro svoji nevykonatelnost, kdy se před obecnými soudy domáhal "normálního" styku, výroky o výživném jsou s výrokem o styku propojeny, a proto z opatrnosti požaduje i jejich zrušení.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku nezletilého s druhým z rodičů, jak vysoké má být výživné, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 ).
9. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141; č. 244/2010 Sb.), bod 29; nález ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3305/13 , nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739), nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59), či nález ze dne 31. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 2344/18 (N 205/91 SbNU 611) a další].
10. Proto primárním úkolem Ústavního soudu při přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Jeho přezkum se soustředí zejména na posouzení otázek, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení řádně a dostatečně odůvodněna.
11. V posuzované věci se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu, že v poměrech nezletilých nenastala taková změna, která by odůvodnila změnu jejich dosavadní péče. Proto krajský soud neshledal důvod pro vyhovění návrhu otce na svěření nezletilých do jeho výlučné péče. Krajský soud výstižně poukázal na to, že na současné situaci a vztahu dětí k němu má vliv i ta skutečnost, že se s dětmi od 19. 2. 2020 nestýkal a došlo tak k jejich vzájemnému odcizení, kdy v případě nezletilého ani jejich vztah nemohl být vybudován, neboť v době ukončení soužití rodičů nebyl nezletilý ještě ani narozen.
12. Ve vztahu k námitce stěžovatele, že v průběhu opatrovnického řízení, které trvalo téměř pět let, bez svého zavinění nemohl syna vídat, Ústavní soud poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že styk stěžovatele s nezletilými neprobíhal i z důvodů na straně stěžovatele. To vyplynulo i z tvrzení samotného stěžovatele v jeho návrhu ze dne 18. 4. 2019, kdy uvedl, že z důvodů na jeho straně se kontakt ve třech případech nerealizoval (jednou byl otec na horách se staršími děti, dvakrát z pracovních důvodů). Od počátku prověřování trestné činnosti stěžovatele sám stěžovatel styk nerealizoval s poukazem na doporučení policie, v řízení však bylo prokázáno, že žádné rozhodnutí o styku otce s nezletilou nebylo orgány činnými v trestním řízení vydáno a sám stěžovatel u jednání dne 23. 3. 2023 uvedl, že se státního zástupce ani vyšetřovatele nedotazoval, zda může soudem nařízené předběžné opatření realizovat. Krajský soud poukázal na to, že spatřovala-li matka problémy u nezletilé s realizací styku, vyhledala odbornou pomoc a nabízela otci možnost odstranění vzájemných neshod společnou mediací či terapií. Otec, ačkoli soud rozhodl o nařízení rodinné terapie, se této neúčastnil. Trestní stíhání stěžovatele bylo pravomocně zastaveno dne 15. 11. 2022.
13. Vzhledem k tomu, že v předmětném řízení nebyly zjištěny závady v péči matky o nezletilé, neshledal krajský soud v napadeném rozhodnutí důvod pro změnu dosavadní péče o ně. Krajský soud dospěl k závěru, že péče matky o děti je řádná. Proto není v zájmu dětí, aby za situace, kdy děti nemají navázán vztah k otci a on sám v tomto směru v popsaném rozsahu ani neposkytuje potřebnou součinnost, byla tato péče změněna a děti byly svěřeny do výlučné péče otce. Krajský soud současně přiléhavě poukázal na to, že žádný z nezletilých si výlučnou péči otce nepřeje, jak děti uvedly při pohovoru v průběhu odvolacího řízení. K tomu Ústavní soud připomíná, že při hledání nejlepšího zájmu nezletilých je soud povinen vzít v úvahu i jejich názor, což v předmětné věci krajský soud učinil. Při respektování práva dětí na péči obou rodičů však krajský soud za současné situace viděl jako prioritu nutnost navázat vztah dětí k otci a tento dále rozvíjet, a to ještě před tím, než bude rozhodovat o jakékoliv změně formy péče u nezletilých. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
14. Podle názoru Ústavního soudu se v předmětné věci stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva, stejně jako ústavně zaručená práva nezletilých dětí. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu ohledně styku otce s nezletilými včetně místa uskutečnění styku částečně změnil. Stěžovatel se však přesto se závěry krajského soudu neztotožňuje. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soudy přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospěje soud k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele či nezletilých. Soudy v odůvodnění svých rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily. Této své povinnosti krajský soud v napadeném rozhodnutí dostál.
15. V posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud hodnotil především nejlepší zájem nezletilých dětí způsobem, jemuž není co vytknout. Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele či nezletilých. V závěrech krajského soudu Ústavní soud nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
16. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu