Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Duháně, právně zastoupeného Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, sídlem Národní 973/41, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2023 č. j. 30 Cdo 3388/2022-154, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2022 č. j. 28 Co 136/2022-91 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2022 č. j. 47 C 208/2021-68, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním údajů o jeho osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny (právo na informační sebeurčení) a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatel se v řízení před civilními soudy domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti omluvy a odčinění nemajetkové újmy ve výši 30 000 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Tato újma mu měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích. Předmětné informace žalovaná zveřejňovala v centrálním registru oznámení podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., jehož ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. Pl. ÚS 38/17 ze dne 11. 2. 2020 (N 22/98 SbNU 257; č. 149/2020 Sb.), a to s odkladem vykonatelnosti uplynutím dne 31. 12. 2020.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 žalobě stěžovatele nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že v postupu žalované nebylo možné spatřovat nesprávný úřední postup. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný. Nejvyšší soud následně dovolání, jímž stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu, odmítl pro nepřípustnost.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na závěry nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , který zrušil právní úpravu vycházející ze zákona o střetu zájmů novelizovaného zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jež umožnila plošný anonymní přístup k povinně oznamovaným údajům citlivé osobní povahy (informace o soukromí a majetkových poměrech nejen povinných osob, ale například i jejich rodinných příslušníků v rámci společného jmění). Odloženou vykonatelnost citovaného nálezu nepovažuje stěžovatel z hlediska poškození svých práv za relevantní; mělo jít o lhůtu určenou Parlamentu k nápravě neústavní právní úpravy, nikoli státu, aby mohl podle zrušené úpravy nadále porušovat ústavně zaručená práva až do posledního dne odložené vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu.
Stěžovatel upozorňuje, že Ministerstvo spravedlnosti přijalo opatření za účelem znemožnění "automatického" a anonymního přístupu k oznámením až 6. 11. 2020 "po obdržení předžalobní výzvy". Podle něj se tak mělo stát dříve, v jeho postupu proto spatřuje porušení svých výše uvedených základních práv.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil.
7. Ústavní soud již o nastíněné problematice rozhodoval. Nejprve vydal čtvrtý senát k 27 ústavním stížnostem vyhovující nález sp. zn. IV. ÚS 579/22
(k němuž bylo připojeno odlišné stanovisko), jenž byl následně překonán postupem podle § 23 zákona o Ústavním soudu, tj. přijetím stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, které Ústavní soud při rozhodování dané věci respektuje.
8. Závěry stanoviska lze ve stručnosti rekapitulovat zaprvé tak, že několikrát zmíněný nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17 , od něhož stěžovatelé své nároky odvozují, neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle § 13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném zrušeným ustanovením.
9. Navazujícím výrokem II stanoviska pak plénum uvádí, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v § 2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 v předchozím odstavci uvedeným způsobem, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v § 14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemateriální újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny (a zákona č. 82/1998 Sb.).
10. S těmito závěry není posouzení v napadeném usnesení Nejvyššího soudu co do výsledku rozporné; napadené rozhodnutí proto z ústavního hlediska zjevně obstojí (viz obdobné usnesení sp. zn. II. ÚS 25/23 ze dne 24. 1. 2023, či usnesení sp. zn. I. ÚS 2280/22 ze dne 13. 12. 2022). Ústavní soud tedy v podrobnostech plně odkazuje na odůvodnění shora citovaného stanoviska.
11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu