Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., právně zastoupeného Mgr. Miloslavem Čejkou, advokátem sídlem Vránova 39, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 7 As 38/2023-21 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. prosince 2022 č. j. 29 A 60/2020-70, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Zeměměřičského a katastrálního inspektorátu, sídlem Moravské nám. 1/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně vyplývá, že rozhodnutím ze dne 2. 3. 2020 č. j. ZKI BR-O-5/26/2020-25, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2020 č. j. ZKI BR-O-5/26/2020-25, vedlejší účastník zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště Břeclav (dále jen "katastrální úřad") ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. OR-53/2018-704/55, o opravě chyby v katastrálním operátu, kterým nevyhověl nesouhlasu stěžovatele s neprovedením opravy. Nejednalo se totiž o chybu v katastrálním operátu podle § 36 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "katastrální zákon"). Chyba v operátu měla dle stěžovatele spočívat v nesprávném zákresu hranic pozemku parc. č. st. X v k. ú. V. a v evidenci výměry pozemku parc. č. st. X v k. ú. V. a měla vzniknout zřejmým omylem při vedení a obnově katastru dle § 36 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona a rovněž v nepřesnosti vzniklé při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě, při kterém byly překročeny mezní odchylky stanovené prováděcím právním předpisem, a to vyhláškou č. 357/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška).
3. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále též "krajský soud"), který ji v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Krajský soud konstatoval, že oprava chyby v katastrálním operátu slouží zejména k odstranění rozporu mezi stavem zápisů v katastrálním operátu a obsahem listin, jež byly podkladem pro jejich zápis, založených ve sbírce listin katastrálního úřadu. Postupem podle § 36 odst. 1 katastrálního zákona lze opravit pouze takový chybný údaj katastru, který vznikl některým ze zákonem stanovených způsobů, tj. mimo jiné zřejmým omylem při vedení a obnově katastru. Zřejmým omylem při vedení katastru lze rozumět takový omyl, který je naprosto evidentní již při povrchním zkoumání. Uvedl, že při zápisu do katastru nemovitostí mohou v zásadě vznikat dva typy nesouladů - technický a právní. Katastrální úřad nemůže vybočit ze své evidenční role. Krajský soud dospěl k závěru, že se v daném případě nejedná o zřejmý omyl. Nepřisvědčil ani námitce, že evidence výměry pozemku vykazuje chybu vzniklou nepřesností při podrobném měření. Dodal, že správní orgány nemohly využít ani opravy geometrického a polohového určení nemovitosti dle § 44 odst. 3 katastrální vyhlášky, jelikož na umístění hranice mezi pozemky parc. č. st. X a parc. č. st. Y nepanuje shoda jejich vlastníků.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož ani průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, není třeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak tato rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména to, že krajský soud dostatečným způsobem nepřizpůsobil své jednání jeho zdravotnímu postižení. Stěžovatel u jednání soudu uvedl, že trpí obouušní nedoslýchavostí a generalizovanou úzkostnou poruchou, která je charakteristická nadměrnými nekontrolovatelnými obavami a úzkostí, které se většinou týkají běžných denních záležitostí. Frekvence, trvání a intenzita je nepřiměřená zdroji obav a mívá vliv na každodenní život. Hlavními příznaky jsou anxiosita - nepříjemný emoční stav, provázený obdobnými psychickými i somatickými znaky jako je strach, s tím rozdílem, že příčina je neznámá. Oproti strachu se jedná o dlouhodobější až chronický stav a depresivitu (patologický smutek), na této bázi pak perseveraci (ulpívání či ulpívavé myšlení). Výše uvedené postižení stěžovatele velmi ovlivňuje v celém jeho životě a notně mu jej komplikuje. Stěžovatel dále namítá, že krajský soud neprovedl jím navržené důkazy. V den jednání zaslal krajskému soudu prostřednictvím e-mailu návrhy na doplnění dokazování. Originál podání pak před jednáním předal podatelně a soud měl dle jeho názoru dostatek času se s ním seznámit.
7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a § 31 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Námitky uvedené v ústavní stížnosti směřují proti procesnímu postupu krajského soudu. Stejnými námitkami se již zabýval Nejvyšší správní soud v rámci jednání o kasační stížnosti. Ten dospěl k závěru, že krajský soud nepochybil, pokud stěžovatelem navržené důkazy nijak nereflektoval, neboť s nimi nebyl seznámen a o jejich existenci nevěděl. Ze soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel předal v den jednání ve 14:20 hodin na podatelně originál sdělení, jehož obsahem bylo navržení důkazů. Z úředního záznamu (na čl.
67 soudního spisu) je zřejmé, že stěžovatel soudu při ústním jednání nesdělil, že před jeho zahájením předal na podatelnu jakoukoliv písemnost k založení do spisu. Tuto písemnost soudu ani při jednání nepředal. Krajský soud ji proto neměl při jednání dne 14. 12. 2022 ve 14:35 hodin k dispozici. Za včasný proto nelze považovat návrh dalších důkazů doručený soudu na podatelnu pouhých 15 minut před nařízeným jednáním. Nejvyšší soud uvedl, že mu není jasné, z jakého důvodu stěžovatel neučinil sdělení dříve či proč na učiněné podání při jednání krajský soud neupozornil, případně jej nepřinesl přímo na jednání.
Krajský soud by tak měl možnost se s listinou seznámit.
11. Ústavní soud neshledal, že by namítané nedostatky, v nichž stěžovatel spatřuje porušení svých procesních práv, měli potenciál zasáhnou do jeho práv ústavních. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že jak správní soudy, tak před nimi také správní orgány, se věcí stěžovatele po věcné stránce podrobně zabývaly a své závěry logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nelze chápat jako univerzální přezkumnou instanci, ale pouze jako orgán ochrany ústavnosti, nelze po něm ani vyžadovat podrobný přezkum všech možných procesních nedostatků. Ústavní soud je povolán posoudit soudní řízení jako celek, a pokud je z jeho výsledku zřejmé, že se jednalo o spravedlivé soudní řízení, není ani důvod pro kasaci napadených rozhodnutí. Navíc v dané věci nelze ani porušení procesních práv stěžovatele konstatovat (viz odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu).
12. Lze tak uzavřít, že jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud, rozhodovaly nestranně a s námitkami stěžovatele se řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s aplikovanými právními předpisy posoudily.
13. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu