Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2024 č. j. 16 C 16/2023-59, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadeného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel taktéž navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
2. Z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel se na vedlejší účastnici domáhal uhrazení majetkové škody ve výši 8 712 Kč. Tato škoda měla stěžovateli vzniknout v souvislosti s trestní věcí vedenou Policií ČR, v níž byl stěžovatel prověřován jako podezřelý z provinění těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 trestního zákoníku, a to jako účastník dopravní nehody, při níž se jako řidič motocyklu srazil s cyklistkou. Věc byla následně usnesením policejního orgánu pravomocně odložena, neboť bylo zjištěno, že ve věci nejde o podezření z trestného činu.
Vzhledem k tomu, že řízení bylo vedeno proti stěžovateli jako mladistvému, byly zde dány důvody nutné obhajoby již od okamžiku, kdy proti němu byla použita opatření ve smyslu zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže). Škodu nárokovanou stěžovatelem měla představovat částka ve výši 8 712 Kč, kterou stěžovatel uhradil zvolenému obhájci. Stěžovatel uplatnil svůj nárok u vedlejší účastnice podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
Vedlejší účastnice nárok stěžovatele odmítla s odůvodněním, že v dané věci není dán odpovědnostní titul. Stěžovatel proto podal žalobu, kterou Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru, že v posuzované věci není dána odpovědnost státu za škodu, neboť nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, případně k vydání nezákonného rozhodnutí.
3. Stěžovatel nejprve rozebírá judikaturu Ústavního soudu v tzv. bagatelních věcech a dovozuje důvodnost své ústavní stížnosti především ve vztahu k jeho věku blízkému věku mladistvých a skutečnosti, že studuje. V ústavní stížnosti dále argumentuje obdobně jako v žalobě, kdy především tvrdí, že nesprávný úřední postup orgánů činných v trestním řízení spočívá v tom, že s ním započaly jednat jako s podezřelým ze spáchání provinění, ačkoliv k tomuto nebyly dány předpoklady a tento postup nebyl primárně nutný. Orgány činné v trestním řízení tím podle stěžovatele porušily zásadu vyplývající z § 3 odst. 4 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, tj. maximální respektování věkových a osobnostních specifik stěžovatele v zájmu zamezení rizika ohrožení jeho dalšího vývoje. Stěžovatel dále uvádí, že pokud by si obhájce nezvolil, byl by mu ustanoven ex offo a při stejném výsledku řízení odložením věci by mu byla náhrada nákladů za právní pomoc proplacena státem.
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
5. Stěžovatel podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci, kde zákon vylučuje možnost podání odvolání (§ 202 odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud opakovaně uvedl, že často již bagatelní výše částky, která byla předmětem řízení, svědčí o tom, že věc postrádá ústavněprávní rozměr. Zásah Ústavního soudu proto bude namístě jen ve výjimečných případech (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 157/16 , bod 11).
6. Lze souhlasit se stěžovatelem, že bagatelnost sporu nelze hodnotit jen podle částky, které se spor týkal. Vedle kvantitativního hlediska se totiž při posuzování bagatelnosti uplatňuje i hledisko kvalitativní. V rámci tohoto posuzování Ústavní soud hodnotí kromě intenzity porušení základních práv i to, nakolik má ústavněprávní otázka, která v daném případě vyvstala, relevanci pro další rozhodovací činnost obecných soudů. Obrazně to lze vyjádřit i tak, že se zkoumá "hodnota ústavního principu, který byl v řízení před obecným soudem narušen" (nálezy sp. zn. III. ÚS 2018/15 , bod 20, či sp. zn. II. ÚS 4029/19 , bod 19).
7. V nynější věci však žádné nedostatky ústavněprávní povahy v postupu obvodního soudu nejsou. Obvodní soud svůj rozsudek pečlivě odůvodnil, z odůvodnění jsou patrné jak skutkové, tak právní závěry soudu (srov. zejména body 25-30 rozsudku). Zdůraznil, že policejní orgán má povinnost prověřovat situace, které by mohly být vyhodnoceny jako trestné činy, a v tomto tedy nelze shledávat jakýkoliv nesprávný postup policejního orgánu. Z pohledu zákona č. 82/1998 Sb., nelze napadenému řízení nic vytknout, neboť jednání policejního orgánu probíhalo podle zákona, stěžovatel byl správně poučen o nutné obhajobě, na základě čehož vyhledal právní zastoupení.
Policejní orgán při poučení stěžovatele o jeho právech a povinnostech, včetně povinnosti nutné obhajoby, postupoval v souladu se zákonem o soudnictví ve věcech mladistvých. Pokud jde o nárok z hlediska nezákonného rozhodnutí, obvodní soud poukázal na to, že nedošlo k naplnění podmínek podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., neboť žádné rozhodnutí policejního orgánu nebylo zrušeno nebo změněno příslušnými orgány, a nelze tedy nárokovat odpovědnost státu za škodu z tohoto titulu. Ústavní soud současně neshledal výjimečnost posuzovaného případu, která by otevírala prostor pro jeho zásah v tzv. bagatelních věcech.
8. Napadené rozhodnutí tedy nijak neporušilo základní práva stěžovatele. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
9. K návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem k faktu, že ústavní stížnost stěžovatele byla shledána zjevně neopodstatněnou, není žádného důvodu mu přiznávat náhradu nákladů tohoto řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Svatoň, v. r. předseda senátu