Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A, zastoupené Mgr. Andreou Staňkovou, advokátkou, sídlem Na Popí 1302/45, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024 sp. zn. 11 To 2/2024 a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur, ze dne 12. prosince 2023 č. j. NCOZ-6383-10/TČ-2023-411400-TR, za účasti Vrchního soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur, sídlem PO BOX 41/NCOZ, Praha 5 - Zbraslav, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru zahraničních zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán"), bylo podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků na bankovním účtu vedeném u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s., jehož majitelem je obchodní společnost B (dále jen "podezřelá obchodní společnost"), ve výši 400 000 EUR.
3. Policejní orgán zajistil uvedenou částku s odůvodněním, že mohl být spáchán trestný čin - zločin porušení mezinárodních sankcí, a to podezřelým D. A. P., který má být veden od 9. 3. 2022 na sankčním seznamu obsaženém v příloze nařízení Evropské unie č. 269/2014. Tento měl podle policejního orgánu sofistikovaným způsobem, prostřednictvím široké skupiny společností, do níž policejní orgán zařadil také stěžovatelku, činit jednání směřující ke zpřístupnění finančních prostředků pro sebe, v úmyslu získat pro sebe prospěch velkého rozsahu, kdy jedním z takových kroků mělo být i postoupení pohledávky společnosti C za společností D na stěžovatelku.
4. Stížnost stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozhodnutím podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl jako podanou osobou neoprávněnou.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že ji policejní orgán zahrnul v napadeném usnesení do sofistikovaného způsobu vytvořeného D. A. P. Poukazuje na to, že použila vlastní majetek na úhradu pohledávek, které odkoupila v rámci insolvenčního řízení (uzavřela smlouvu na odkup pohledávek společnosti C za společností D). Znovu upozorňuje na potenciální právní možnost, že byla-li by z jakéhokoliv důvodu smlouva o postoupení pohledávky neplatná, pak by nárok na vydání zadržených finančních prostředků vznikl právě jí. Napadené rozhodnutí je podle jejího mínění obecné, nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Tvrdí, že je standardně podnikající společností, popisuje, co ji vedlo ke koupi pohledávky za společností D, s tím, že nebyla ve spojení či v kontaktu s panem P., nikdy s ním nejednala, nezná ho a nemá ani žádný ruský subjekt ve svých vlastnických či řídících strukturách. Při nákupu pohledávky jednala legitimně, transparentně a s maximální obezřetností (včetně prověření sankčních seznamů). Má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k omezení jejího vlastnického práva, a to bez jakéhokoliv objektivního důvodu, neboť nemá nic společného se stíháním osob na sankčním seznamu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. nález ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 3647/14
(N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429), usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04 ].
9. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do zákonem vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, nedošlo-li jejich postupem k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ve své judikaturní praxi nicméně formuloval určité požadavky, jimž by měly orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů dostát. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl.
2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny), nemohou být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) a musí být přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Krom toho je vyžadováno, aby zajištění bylo přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem), kterým je nejen náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, ale i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou trestnou činností [srov. např. nález ze dne 2.
12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13
(N 206/71 SbNU 429)].
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádné pochybení ve vztahu ke stěžovatelce neshledal. Policejní orgán i vrchní soud na základě dosavadních zjištění shledaly, že je dáno důvodné podezření, že transakce spojené s pohledávkami vůči společnosti D (jejichž původním věřitelem byly společnosti spadající do skupiny E), jsou vymáhány ve prospěch podezřelé obchodní společnosti, která nadále skupinu E může fakticky ovládat. Nelze tak nic namítat proti jejich závěru, že za takové situace i převod pohledávek v celkové hodnotě 513 639 843,61 Kč za společností D, mezi společností C a stěžovatelkou, za které měla stěžovatelka podle smluvních ujednání zaplatit celkem 3 400 000 EUR (z nichž 400 000 EUR se podařilo včas napadeným usnesením zajistit), lze považovat za dílčí část transakce, která mohla umožnit úmyslné obejití a porušení sankčních opatření uplatňovaných Evropskou unií v souvislosti se situací na Ukrajině.
Zabývaly se přitom i otázkou přiměřenosti zásahu do dispozičních práv podezřelé obchodní společnosti.
11. Vrchní soud nepochybil ani v tom, že zamítl stížnost stěžovatelky podle § 148 odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podanou osobou neoprávněnou. Podle § 142 odst. 1 trestního řádu může stížnost podat (nestanoví-li zákon něco jiného) jen osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem. Kromě toho může stížnost podat též státní zástupce. Jak správně uvedl vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí, ze znění uvedeného ustanovení plyne, že stěžovatelem může být jen osoba, o jejichž právech nebo povinnostech se v konkrétním usnesení rozhoduje. Je zřejmé, že v posuzovaném případě nejde o práva a povinnosti stěžovatelky, přičemž možnost, že za určitých nastalých okolností (smluvně sjednaných) stěžovatelce může vzniknout nárok na vrácení předmětné částky ze strany schovatele, neznamená, že stěžovatelka je osobou napadeným rozhodnutím dotčenou "přímo", jak předpokládá § 142 odst. 1 trestního řádu.
12. Řádně odůvodněným závěrům nemá Ústavní soud co vytknout. Základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Příslušná rozhodnutí v žádném směru nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. května 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu