Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky ČKD ASSET, a. s., se sídlem Kolbenova 609/38, Praha 9, právně zastoupené JUDr. Pavlem Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 230/66, Praha 8, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2018 č. j. 1 Afs 393/2017-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2017 č. j. 29 A 69/2017-58, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 3. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu s tím, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Finanční úřad pro Kraj Vysočina, územní pracoviště v Havlíčkově Brodě (dále jen "finanční úřad") zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu na dani z příjmů právnických osob a na dani z přidané hodnoty podle § 85 a násl. zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"). Finanční úřad měl za to, že v souladu s § 8 odst. 2 větou druhou ve spojení s § 10 odst. 4 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o finanční správě") je místně příslušným k provedení daňové kontroly.
Stěžovatelka proti tomu od začátku brojila a následně podala ke krajskému soudu správní žalobu na ochranu před nezákonným zásahem finančního úřadu dle § 82 s. ř. s. Krajský soud však stěžovatelčinu žalobu zamítl (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III). V odůvodnění napadeného rozsudku poukázal na rozdíl mezi místní příslušností podle daňového řádu a působností finančních úřadů podle zákona o finanční správě a zdůraznil, že samotná územní působnost finančního úřadu se rozpadá na dvě složky.
V otázkách upravených v ustanoveních § 10 odst. 1 až odst. 3 zákona o finanční správě vykonává finanční úřad svou působnost na území vyššího územního samosprávného celku a jednotlivá jeho pracoviště se určují podle pravidel místní příslušnosti v ustanovení § 13 daňového řádu. Avšak tzv. vybranou působnost definovanou v ustanovení § 10 odst. 4 zákona o finanční správě vykonává finanční úřad na celém území České republiky. Příslušná právní úprava měla v případě stěžovatelky mj. za následek, že daňová kontrola zahájená jedním finančním úřadem (správcem daně A) ex lege vedla i k zahájení doměřovacího řízení, které však již vedl finanční úřad místně příslušný podle § 13 odst. 1 písm. d) daňového řádu (správce daně B).
Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelčinu kasační stížnost (výrok I) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výroky II a III). Stejně jako v obdobné věci s identickými kasačními námitkami, o níž rozhodl rozsudkem ze dne 20. 12. 2017 č. j. 10 Afs 269/2017-34, se ztotožnil s názorem prvostupňového soudu a uzavřel, že daňovou kontrolu může u daňového subjektu zahájit v rámci vybrané působnosti podle ustanovení § 10 odst. 4 ve spojení s § 8 odst. 2 zákona o finanční správě kterýkoliv finanční úřad.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka opakuje své dříve uplatněné námitky, že ze strany finančního úřadu došlo k nezákonnému zásahu, protože provedl daňovou kontrolu, aniž by k tomu byl místně příslušný (v podrobnostech viz výše). Navíc má stěžovatelka za to, že obecné soudy se nevypořádaly se všemi jejími tvrzeními, pročež považuje napadené rozsudky - zejména rozsudek Nejvyššího správního soudu - za nepřezkoumatelné. V důsledku toho mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
4. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že znění nyní posuzované ústavní stížnosti je - s výjimkou narace a relativně malé části jednoho odstavce - zcela identické jako znění ústavní stížnosti, o níž bylo rozhodnuto usnesením sp. zn. II. ÚS 928/18 ze dne 20. 3. 2018. Obě ústavní stížnosti se týkaly typově stejné věci, byly v nich uplatněny stejné námitky, s těmito námitkami se obecné soudy vypořádaly stejným způsobem a odůvodnění předmětných rozhodnutí je rovněž srovnatelné.
5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je proto přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud opakovaně připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutími v něm vydanými nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Tímto prizmatem posuzoval Ústavní soud stěžovatelčinu ústavní stížnost, přičemž zohlednil také skutečnost, že k identickým námitkám se v minulosti již jednou vyjádřil [viz bod 4 tohoto usnesení]. Po důkladném prostudování ústavní stížností napadených rozhodnutí a po opakovaném zvážení stěžovatelkou uplatněných argumentů Ústavní soud konstatuje, že neshledal důvod k tomu, aby se odchýlil od svých dřívějších závěrů, pročež lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění výše citovaného usnesení sp. zn. II.
ÚS 928/18 , zejména body 7 až 11. Na tomto místě Ústavní soud pouze stručně uzavírá, že napadena rozhodnutí nevykazují známky svévole, obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními zákona (především soudním řádem správním, daňovým řádem a zákonem o finanční správě) a interpretovaly je způsobem, který se nevymyká z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů ani z ústavněprávních limitů. Napadená rozhodnutí jsou řádně, logicky a srozumitelně odůvodněna a jejich obsah i rozsah odpovídá tomu, že stěžovatelka opakovaně uplatňuje v rozličných soudních řízeních stejné argumenty.
Ústavní soud proto neshledal porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. března 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu