Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Davida Kňazovčíka, právně zastoupeného JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou, sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2024 č. j. 23 Cdo 3585/2023-282 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2023 č. j. 74 Co 90/2022-216, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Capital ABK s. r. o., sídlem Santražiny 575, Zlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 4. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva, konkrétně právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícího rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud" nebo "odvolací soud") vyplývá, že vedlejší účastnice se podanou žalobou domáhala po stěžovateli zaplacení částky 2 690 751,08 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o hypotečním úvěru, kterou dne 14. 11. 2006 uzavřela její právní předchůdkyně (Komerční banka, a. s.) se stěžovatelem a dalšími dvěma spoludlužníky. Právní předchůdkyně vedlejší účastnice na ni převedla své pohledávky z dané smlouvy smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 19. 7. 2018. Okresní soud v Blansku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2021 č. j. 702 C 10/2021-119 uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici částku 2 688 931,08 Kč s úrokem kapitalizovaným ke dni 19. 7. 2018 částkou 1 069 743,89 Kč, úrokem ve výši 5,8 % p. a. z částky 2 688 931,08 Kč za dobu od 20. 7. 2018 do zaplacení, s úrokem z prodlení kapitalizovaným ke dni 19. 7. 2018 částkou 309 479,52 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 2 688 931,08 Kč ode dne 20. 7. 2018 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu v části, jíž se domáhala zaplacení částky 1 820 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele krajský soud napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., jímž soud prvního stupně uložil stěžovateli zaplatit úrok kapitalizovaný ke dni 19. 7. 2018 ve výši 35 650,69 Kč, a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.), potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž soud prvního stupně uložil stěžovateli zaplatit částku 2 688 931,08 Kč, úrok za období ode dne 18. 5. 2017 do 19. 7. 2018 kapitalizovaný částkou 179 796,12 Kč, úrok z částky 2 688 931,08 Kč ve výši 5,8 % ročně za období od 20. 7. 2018 do zaplacení, úrok z prodlení za období od 18. 5. 2017 do 19. 7. 2018 kapitalizovaný částkou 245 910,78 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 688 931,08 Kč od 20. 7. 2018 do zaplacení (výrok III.), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývajícím rozsahu výroku I. tak, že žaloba o zaplacení úroku kapitalizovaného ke dni 17. 5. 2017 částkou 854 297,08 Kč a úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni 17. 5. 2017 částkou 63 568,74 Kč se zamítá (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky V. a VI.).
4. Proti tomuto rozsudku (v rozsahu výroku III.) podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
5. Skutkově se má věc tak, že stěžovatel podepsal jako třetí spoludlužník dne 14. 11. 2006 smlouvu o hypotečním úvěru s právní předchůdkyní vedlejší účastnice - Komerční bankou, a. s., na poskytnutí hypotečního úvěru v částce 4 500 000 Kč. Prvním spoludlužníkem byl dle úvěrové smlouvy Dalimil Skoupý (švagr stěžovatele), druhým spoludlužníkem byla Kateřina Skoupá (sestra stěžovatele). V čl. 2 úvěrové smlouvy v bodě 2.2 bylo uvedeno, že klient je povinen použít hypoteční úvěr výhradně na koupi domu č. p.
X1 na pozemku p. č. X2, včetně pozemků v k. ú. P., obec P. Kupní smlouvou ze dne 15. 11. 2006, uzavřenou na straně prodávající Zdeňkou Mrtkovou a Antonínem Mrtkou a na straně kupující Dalimilem Skoupým, byly nemovitosti převedeny do vlastnictví Dalimila Skoupého za kupní cenu 4 700 000 Kč. Současně s kupní smlouvou byla uzavřena zástavní smlouva, jejímž předmětem byly uvedené nemovité věci. Úvěr byl čerpán výhradně prvním spoludlužníkem, tedy Dalimilem Skoupým, jako kupujícím. Stěžovatel se nestal spoluvlastníkem předmětných nemovitých věcí, na jejichž koupi byl sjednán předmětný hypotéční úvěr a také hypoteční úvěr nečerpal ani zčásti a z jeho poskytnutí neměl žádný majetkový prospěch.
Mezi spoludlužníky bylo dohodnuto, že čerpání úvěru a jeho úhrada bude od samého počátku ryze záležitostí Dalimila Skoupého a posléze manželů Skoupých, jejichž souhlasným prohlášením o nabytí nemovitostí do společného jmění manželů ze dne 26. 11. 2013 se staly uvedené nemovité věci předmětem společného jmění manželů. Důvodem, proč stěžovatel podepsal jako spoludlužník úvěrovou smlouvu, byla podle jeho tvrzení výpomoc v rodině; stěžovatel zastával roli tzv. doložce platu k platu ostatních spoludlužníků, bez čehož by úvěr nebyl schválen ani poskytnut.
Z toho důvodu též stěžovatel podle svých slov věřil, že dlužníci Dalimil a Kateřina Skoupí úvěr řádně splatí.
6. V nemovitostech byl provozován spoludlužníky penzion, z jehož příjmů měli úvěr splácet. Úvěr měl být splacen do 25. 12. 2035. Řádně byl však splácen jen do 25. 6. 2013, kdy byla zaplacena poslední splátka. Dne 16. 4. 2014 podali manželé Dalimil Skoupý a Kateřina Skoupá u Krajského soudu v Brně insolvenční návrh na povolení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Dne 26. 5. 2014 bylo krajským soudem rozhodnuto o úpadku dlužníků Dalimila Skoupého a Kateřiny Skoupé. Usnesením ze dne 4. 9. 2014 schválil krajský soud jejich oddlužení zpeněžením majetkové podstaty, kterou tvořily nemovitosti v k.
ú. P., na jejichž pořízení byl čerpán hypotéční úvěr. Předchůdkyně vedlejší účastnice Komerční banka, a. s., přihlásila dne 16. 4. 2014 do insolvenčního řízení jako zajištěný věřitel pohledávku ve výši 4 252 449,44 Kč. Její pohledávka byla zčásti uspokojena z prodeje zajištěných nemovitých věcí, avšak pouze v částce 1 370 372,54 Kč (po odečtení nákladů). Dlužníci v insolvenčním návrhu uvedli, že kupní cena nemovitostí, zjištěná znaleckým posudkem, činí 6 500 000 Kč, takže musí postačit na uspokojení zajištěného věřitele i dalších věřitelů.
Komerční banka, a. s., jako zajištěný věřitel souhlasila s prodejem nemovitostí mimo dražbu. Usnesením soudu ze dne 12. 1. 2018 byli dlužníci Dalimil Skoupý a Kateřina Skoupá zcela oddluženi a osvobozeni od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly dosud uspokojeny. Dopisem ze dne 15. 2. 2018 byl stěžovatel vyzván k zaplacení dlužné částky ve výši 3 904 714,12 Kč do 10 dnů ode dne doručení.
7. Dne 19. 5. 2021 podala vedlejší účastnice u Okresního soudu v Blansku žalobu na zaplacení částky 2 690 751,08 Kč s příslušenstvím (celkem 4 069 974,49 Kč). Stěžovatel se žalobě bránil námitkou, že není dlužníkem vedlejší účastnice, ale původního věřitele Komerční banky, a. s. Ze smlouvy o úvěru byli zavázáni tři spoludlužníci, kteří mají postavení samostatných a nikoliv nerozlučných společníků. Stěžovatel namítal, že zůstal dlužníkem ve vztahu k původnímu věřiteli, v důsledku čehož namítl promlčení nároku, neboť Komerční banka, a.
s., vůči němu nepodala v promlčecí lhůtě žalobu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka za stěžovatelem byla vedlejší účastnici postoupena platně a že postupitel postoupil pohledávku za všemi spoludlužníky. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. V něm opět tvrdil, že není vůbec dlužníkem vedlejší účastnice, neboť ta nabyla neuhrazenou pohledávku ze smlouvy o úvěru za dlužníkem Dalimilem Skoupým, nikoliv za stěžovatelem. Argumentoval rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1162/2006, podle kterého má-li více dlužníků splnit dluh témuž věřiteli společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn postoupit pohledávku i jen vůči některému z těchto dlužníků.
Postupník se v takovém případě stane věřitelem pohledávky pouze ve vztahu k tomuto dlužníku a ostatní spoludlužníci jsou k témuž plnění i nadále zavázáni postupiteli. Stěžovatel dále namítal, že mu postoupení pohledávky nebylo Komerční bankou, a. s., vůbec oznámeno. Odvolával se na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2276/08
(N 25 SbNU 261), v němž Ústavní soud dovodil, že "Nebude-li oznámení o postoupení pohledávky (např. pro neurčitost vyvolanou tím, že z něj není zřejmé, jaké pohledávky se vlastně týká) platným právním úkonem, nemůže ani vyvolat účinky předvídané v § 526 odst. 1 a 2 o. z." Z toho stěžovatel vyvodil, že pokud neplatné oznámení o postoupení pohledávky nemá za následek změnu v osobě věřitele pohledávky, tak tím spíš nedojde k této změně, pokud k notifikaci postoupení pohledávky dlužníku nedojde vůbec, jako v tomto případě. Stěžovatel tvrdil, že z tohoto důvodu zůstal dlužníkem ze smlouvy o úvěru vůči Komerční bance, a. s., která však nepodala k soudu žádnou žalobu, tudíž je nárok již promlčen. Dále stěžovatel namítal prolomení koncentrace řízení a porušení dobrých mravů. Krajský soud a následně soud dovolací rozhodly ve věci tak, jak je uvedeno shora (body 2-4).
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se dovolával a dovolává, s ohledem na právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, uplatnění korektivu dobrých mravů a zamítnutí žaloby. Podle stěžovatele je uplatnění nároku vedlejší účastnice na zaplacení částky, která nyní činí již cca 5 733 527,93 Kč, tedy částku podstatně převyšující původní výši úvěru, ačkoliv ten byl již zčásti splacen, nepřijatelným výkonem práva podle § 6 a 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.
z."). Stěžovatel nebyl ani zčásti příjemcem předmětného úvěru, příjemcem byl výlučně Dalibor Skoupý, který se stal též vlastníkem nemovitostí nabytých z prostředků úvěru. Stěžovatele využil ve svůj prospěch, aby úvěr získal. Poté, když úvěr přestal splácet, stěžovatele neinformoval a nevyvolal společné jednání v bance o prodeji zástavy, aby se oddlužili společně všichni spoludlužníci, a nejen manželé Skoupí. Pohledávka vyplývající z úvěrové smlouvy byla zajištěna zástavním právem a bylo tak povinností věřitele se primárně uspokojit prodejem zástavy za tržní cenu, a nikoliv za cenu zcela bagatelní, pokud by ovšem původní zajištěný věřitel jednal s péčí řádného hospodáře.
Porušení povinnosti péče řádného hospodáře stěžovatel v řízení prokázal tím, že doložil, že za 2,5 roku po zpeněžení nemovitostí v insolvenčním řízení za 1 639 500 Kč, byla jen část těchto nemovitostí bez rozsáhlých pozemků prodána za kupní cenu 3 250 000 Kč, tedy v podstatě za dvojnásobek kupní ceny, která by zcela pokryla dlužnou jistinu a drtivou část úroků. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se otázkou porušení dobrých mravů a zneužitím práva náležitě nezabývaly. Zabývaly se výhradně argumenty, zda je nárok věřitele po právu, nikoliv tím, zda je vymáhání tohoto nároku též v souladu s dobrými mravy.
Stěžovatel je přesvědčen, že vymáhání nároku v souladu s dobrými mravy není, a proto by mu neměla být poskytnuta ochrana.
9. Stěžovatel s ohledem na svoje reálné příjmy a celkové majetkové poměry není schopen do konce života dluh, který se blíží k 6 milionům Kč a stále narůstá, splatit. Pohledávka ze smlouvy o úvěru byla jištěna zástavním právem; její uspokojení v plném rozsahu z prodeje této zástavy však bylo toliko vinou zástavního věřitele zmařeno.
10. Ústavní soud nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 a 31 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
13. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce [srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02
(N 126/28 SbNU 85)]. Je tomu tak tehdy, postihuje-li rozhodování obecných soudů nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva).
14. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska shora naznačených kritérií musel ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou, i když si je vědom neutěšitelné, dá se i říci neřešitelné situace stěžovatele, do níž se, bohužel i vlastním přičiněním, dostal. Stěžovatel namítá v ústavní stížnosti, kromě námitky rozporu s dobrými mravy, též vady řízení a další námitky, jež souvisejí s obsahem postupní smlouvy. Po jejich posouzení však Ústavní soud neshledal, že by k nim vůbec došlo, natož že by měly být důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Obecné soudy se těmito námitkami řádně zabývaly a v napadených rozhodnutích všechny dostatečným způsobem vypořádaly, takže postačí na odůvodnění těchto rozhodnutí odkázat. Úkolem Ústavního soudu není opětovně jednotlivé námitky, které se prolínají celým soudním řízením, podrobně vypořádávat.
15. Proto se Ústavní soud soustředil na hlavní námitku stěžovatele, tedy že vymáhání dluhu vedlejší účastnicí je v rozporu s dobrými mravy.
16. Ústavní soud ustáleně považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález sp. zn. II. ÚS 544/2000
(N 41/21 SbNU 363) či bod 32 nálezu sp. zn. I. ÚS 3391/15
(N 209/87 SbNU 413)]. Přitom § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či § 6 a 8 o. z., mohou vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle [srov. bod 29 nálezu sp. zn. II. ÚS 3101/18
(N 75/94 SbNU 10)]. Souhrnně lze odkázat na bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2108/14
(N 160/78 SbNU 409), podle kterého je úlohou soudů, zvláště posuzují-li ve své rozhodovací praxi spory mající základ v závazkovém právu, nalézt v konkrétním ekonomicko-právním vztahu jeho těžiště tak, aby byl nalezen nejen optimální užitek pro smluvní strany, ale aby bylo dosaženo - je-li to možné - jistého rovnovážného stavu. Rovněž v nálezu sp. zn. IV. ÚS 702/20
(N 205/203 SbNU 57), Ústavní soud vyslovil, že "uplatnění korektivu dobrých mravů jako krajního prostředku korekce zásady autonomie vůle připadá v úvahu i v situacích, kdy se výkon práva projevuje nepřípustně v postavení některého ze subjektů závazkového vztahu." V nálezu sp. zn. I. ÚS 528/99
(N 126/23 SbNU 217) pak Ústavní soud uvedl, že "úvaha soudu při použití korektivu dobrých mravů musí vycházet z okolností konkrétní věci a musí být podepřena konkrétními zjištěními. Pojem "dobré mravy" totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou".
17. Nejvyšší soud v napadeném usnesení k námitce stěžovatele ohledně porušení dobrých mravů uvedl, že úvahu odvolacího soudu, podle něhož dovolatelem vytýkaná nečinnost právní předchůdkyně vedlejší účastnice nedosáhla natolik výjimečné intenzity, aby odůvodnila tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva požadovat zaplacení příslušenství pohledávky, nepovažuje za zjevně nepřiměřenou. Odvolací soud v napadeném rozsudku uvedl, že nesouhlasí s odvolací námitkou, že požadavek vedlejší účastnice je v rozporu s dobrými mravy proto, že pohledávka se navyšovala proto, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně) po nezaplacení druhé splátky neupozornila na tuto skutečnost stěžovatele a neodstoupila od smlouvy.
Podle ustálené soudní praxe se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Požadavek na dohodnuté úroky či zákonné úroky z prodlení by se podle judikatury Nejvyššího soudu příčil dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který vznik těchto nároků nezavinil a vůči kterému by za takové situace byl vznik nároku na takové plnění v důsledku nezaplacení pohledávky nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro něž pohledávku nezaplatil.
Ve vztahu ke stěžovateli krajský soud v této souvislosti připomenul zásadu vigilantibus iura scripta sunt, která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici.
18. Ústavní soud tak v daném případě dospěl k závěru, že posouzení věci s ohledem na námitku porušení dobrých mravů bylo obecnými soudy učiněno v souladu se shora nastíněnou judikaturou.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 702/20 , z něhož také cituje. Ústavní soud však musí konstatovat, že se sice jedná o skutkově obdobnou věc (úvěrová smlouva, spoludlužníci, nesplácení úvěru), v podstatných okolnostech se však obě věci liší (vztah mezi spoludlužníky, okolnosti poskytnutí úvěru, zdravotní stav spoludlužnice atd.). V uvedeném nálezu byli spoludlužníci vyzváni k zaplacení celého úvěru poté, co třetí spoludlužník, jež úvěr použil na zhodnocení nemovitosti ve svém vlastnictví, přestal splácet. Významná odchylka od věci nyní projednávané tedy kromě jiného tkví v časové ose, neboť na rozdíl od ní byl dluh zesplatněn a pohledávka vymáhána na spoludlužnících před prodejem zástavy.
20. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu