Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Z. K., zastoupené Mgr. Kateřinou Staňkovou, advokátkou, sídlem Komenského 939/21a, Jablonec nad Nisou, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci ze dne 19. 12. 2024, č. j. 36 Co 67/2023-717, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, 1) P. L. a nezletilých 2) Z. K. a 3) P. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou ("okresní soud") k návrhu stěžovatelky rozsudkem svěřil dvě nezletilé dcery do její péče a otci (nyní vystupuje v pozici vedlejšího účastníka) stanovil povinnost platit na jejich výživu stanovené částky. K odvolání otce Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ("krajský soud"), napadeným rozsudkem ze dne 19. 12. 2024 č. j. 36 Co 67/2023-717 rozsudek okresního soudu změnil tak, že nezletilé dcery svěřil do péče otce a stěžovatelce stanovil povinnost platit na ně výživné. Krajský soud zároveň určil styk stěžovatelky s nezletilými na každou neděli od 14:00 do 16:00 hodin v místě bydliště otce a bez přítomnosti I. M. - současného přítele stěžovatelky a otce jednoho z jejích synů. Nad nezletilými dětmi soud nařídil dohled.
3. Stěžovatelka se závěry krajského soudu nesouhlasí a namítá, že svým rozhodnutím porušil její základní práva zakotvená v čl. 10 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Tvrdí, že napadený rozsudek nerespektuje nejlepší zájem dětí a porušuje i jejich ústavně zaručená práva.
4. Stěžovatelka uvádí, že o děti od jejich narození do nařízení předchozího předběžného opatření převážně pečovala ona. Ani s předběžným opatřením, které vydání napadeného rozhodnutí předcházelo, stěžovatelka nesouhlasila. Ukládalo jí totiž po dobu 3 měsíců strpět péči otce o nezletilé. Stěžovatelka upozorňuje na fakt, že v době vydání předběžného opatření bylo nezletilým 2 a 4 roky a pro jejich zdravý vývoj zcela jistě nemohlo být žádoucí přerušení kontaktu s jedním z rodičů, byť na krátkou dobu.
5. Napadený rozsudek přistoupil k radikálnímu zásahu do jejích práv. Přestože k tomu nejsou splněny podmínky, soud jí prakticky znemožnil realizovat její rodičovská práva. Stěžovatelka má v současné době v péči tři další nezletilé, ohledně kterých žádné stížnosti ze strany orgánu sociálněprávní ochrany dětí ("OSPOD") nejsou. Rozhodnutí odvolacího soudu stojí pouze na závěrech znaleckého zkoumání, se kterými stěžovatelka nesouhlasí. Domnívá se, že její rodičovské kompetence nejsou v porovnání s těmi na straně otce o tolik horší, aby to mohlo odůvodnit její vyloučení z péče a výchovy. Stěžovatelka se přitom v poslední době snažila svou sociální situaci zlepšit tím, že pronajala byt o velikosti 2+1 a zařídila předškolní vzdělávání nezletilé Z. v mateřské škole, kam ji nyní otec neposílá. Nastavený rozsah styku nedává šanci na udržení vztahu nezletilých s dalšími nezletilými sourozenci.
6. Stěžovatelka požádala o úhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky a obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum petitem ústavní stížnosti napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy věnovat posouzení petitem nenapadených rozhodnutí o předběžných opatřeních, která časově předcházela vydání napadeného rozhodnutí, a nelze se v něm úspěšně domáhat ani prosazení vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé v předmětném řízení. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci.
10. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20 , U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19 , bod 5).
11. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že v nejlepším zájmu dítěte zpravidla je být v péči obou rodičů. Tento předpoklad lze vyvrátit, většinou opět s odkazem na ochranu nejlepšího zájmu dítěte (nálezy ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 , N 236/75 SbNU 629, či ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 , N 105/73 SbNU 683, jakož i mnoho dalších, jež tyto dva přehledně shrnují).
12. Napadené rozhodnutí z popsaných hledisek obstojí. Okresní soud ve věci provedl dokazování, které krajský soud vzhledem ke změně výchovných poměrů v průběhu roku 2024 a návrhům kolizního opatrovníka doplnil, zejména o znalecký posudek a výslech znalkyně k výchovným předpokladům a schopnostem otce i stěžovatelky i s ohledem na nízký věk dcer. Aktuální výchovné kompetence otce i stěžovatelky šetřil i OSPOD. Z jiných spisů vedených u okresního soudu krajský soud zjistil, že v průběhu roku 2024 byly tři z pěti dětí, které byly svěřeny do péče stěžovatelky, vzhledem ke změnám ve výchovných kompetencích dočasně předány do zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Odvolací soud z dokazování zjistil, že stěžovatelka v mezidobí z vlastního rozhodnutí nerespektovala vykonatelné předběžné opatření týkající se nezletilých dcer a při předáních vyvolávala i před nezletilými konflikty, což vyhodnotil jako okolnosti, které vyžadují nové rozhodnutí.
13. Na rozdíl od stěžovatelky Ústavní soud nehodnotí úpravu péče zvolenou obecnými soudy, resp. nastavenou krajským soudem coby soudem odvolacím, jako extrémní či jinak nedůvodně mimo zákonné limity zasahující do jejích ústavně zaručených práv. Krajský soud dostatečně vyložil důvody, které jej vedly k závěru o svěření nezletilých do péče otce se stanovením časového rozmezí jejich styku se stěžovatelkou. Uvedl i logické úvahy, které jej vedly k přesvědčení o vhodnosti nařídit nad dětmi dohled. Ústavní soud na odůvodnění jeho rozhodnutí odkazuje.
14. Žádné známky nepodloženého zvýhodňování prostředí na straně otce Ústavní soud nezjistil. Rozvíjení vztahů s polorodými sourozenci lze jistě považovat za jedno z hledisek, které by mohlo hrát roli v budoucích úvahách opatrovnických soudů. V tuto chvíli však při zkoumání nejlepšího zájmu dětí zcela jednoznačně převážila potřeba zajistit jim stabilní prostředí s ukotvenějšími výchovnými kompetencemi, které soud pečlivým vyhodnocením provedeného dokazování zjistil u otce.
15. Nelze pominout, že poměry ve věcech péče o nezletilé se mohou i v krátké době měnit, čímž vzniká prostor pro její novou úpravu. Ústavní soud proto připomíná, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě vztahů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, což vyplývá i z § 909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů" [např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683)].
16. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soud odmítl i návrh stěžovatelky na úhradu nákladů řízení ve smyslu § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu