Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jana Svatoně a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Josefa Horyny, zastoupeného Mgr. Pavlem Maršálkem, advokátem, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 25. 10. 2021 č. j. 76 Cm 1/2021-39, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 31. 10. 2022 č. j. 76 Cm 1/2021-113 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2023 č. j. 16 Cmo 1/2023-133, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho základní práva zaručená mj. v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, domáhal po insolvenčním správci zaplacení 4 100 Kč jako údajného přeplatku zaplaceného v rámci insolvenčního řízení. Den před konáním nařízeného jednání se z něj stěžovatel omluvil, aniž by doložil důvod omluvy, nenavrhl odročení jednání, naopak požadoval ustanovení právního zástupce. Nalézací soud se rozhodl jednat v nepřítomnosti stěžovatele, usnesením zamítl jeho žádost o advokáta a poté napadeným rozsudkem zamítl také samotnou žalobu, neboť stěžovatel neunesl břemeno tvrzení. Jelikož soud prvního stupně stěžovatele chybně poučil o možnosti napadnout rozsudek odvoláním, ten jej podal, nicméně Vrchní soud v Praze odvolání (logicky) odmítl pro nepřípustnost.
3. Stěžovatel všechna v předchozím bodě citovaná soudní rozhodnutí napadl žalobou pro zmatečnost. Odůvodnil to tím, že mu byl odepřen přístup k soudu a právo na soudní obranu (kvůli neustavení právního zástupce), namítal rovněž nepříslušnost soudu a jeho chybné obsazení. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, zmatečnostní žalobu zamítl, neboť neshledal v předcházejícím soudním řízení žádná zmatečnostní pochybení. Odvolací soud rozhodnutí nalézacího soudu jako věcné správné potvrdil.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatel s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Rozsáhle rozporuje věcný výsledek předchozího soudního řízení o "přeplatku", způsobený údajně chybným nerozlišením příjmů a mimořádných příjmů v insolvenčním řízení, vymezuje se rovněž proti v rozsudku stanovené výši nákladů řízení. Ve vztahu k usnesením zamítajícím jeho žalobu pro zmatečnost poukazuje na odepření realizace procesních práv. Upozorňuje dále, že se nemohl na zpracování žaloby pro zmatečnost řádně zaměřit, protože byl nucen své úsilí soustředit na obsah odvolání, o jehož přípustnosti byl nalézacím soudem nesprávně poučen.
6. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou.
7. Část ústavní stížnosti směřující proti rozsudku nalézacího soudu č. j. 76 Cm 1/2021-39 nesplňuje kritéria jejího projednání vymezené v zákoně č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jednou z takových podmínek je dodržení lhůty pro podání ústavní stížnosti. Podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Citovaný rozsudek byl přitom přijat 25. 10. 2021. Lhůta pro podání ústavní stížnosti jistě nebyla zachována ani při odvození od data přijetí usnesení Vrchního soudu v Praze odmítajícího nepřípustné odvolání (11. 1. 2022). Zachování lhůty nakonec netvrdí ani stěžovatel.
8. Část ústavní stížnosti napadající usnesení nalézacího a odvolacího soudu zamítající žalobu pro zmatečnost ale podmínky přípustnosti splňuje a k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný. Po posouzení obsahu předmětných argumentů stěžovatele nicméně zdejší soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost ve vztahu k oběma napadeným rozhodnutím představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko v obecné rovině tvrdí, že neměl šanci se před nalézacím soudem v původním řízení hájit. Napadená rozhodnutí však dostatečně vysvětlila, proč byly námitky stěžovatele v rámci žaloby pro zmatečnost nedůvodné, zejména z jakých důvodů nalézací soud oprávněně jednal a rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele. Ústavní soud nepokládá za potřebné zde relevantní obsah odůvodnění přepisovat (srov. bod 5 usnesení odvolacího soudu pro shrnutí závěrů nalézacího soudu, pro jejich přezkum srov. body 20-24 usnesení odvolacího soudu).
Stěžovatelova teze, že by obecné soudy měly při projednávání žaloby pro zmatečnost aplikovat vyšetřovací zásadu a samy aktivně vyhledávat možná pochybení v původním řízení, sice prokazuje originální způsob uvažování, nestřetává se ale s realitou. Na zamítnutí žaloby pro zmatečnost nemohlo mít dopad ani chybné poučení nalézacího soudu o přípustnosti podání opravného prostředku v původním řízení. I kdyby skutečně stěžovatel veškeré úsilí soustředil do zpracování (bezúspěšného) odvolání, těžko to mohlo negativně ovlivnit kvalitu obsahu o mnoho měsíců později podané žaloby pro zmatečnost.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že podaná ústavní stížnost byla v části směřující proti rozsudku nalézacího soudu odmítnuta podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, ve zbytku pak byla odmítnuta podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. srpna 2023
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu