Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Zdeňka Svobody a Simony Svobodové, obou zastoupených JUDr. Martinem Horčicem, advokátem se sídlem Politických vězňů 27, Kolín, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018 č. j. 21 Co 371/2018-406, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení a Jitky Tůmové a Pavla Čáslavy, obou zastoupených Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, jako vedlejších účastníků, o návrhu stěžovatelů na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, takto: Vykonatelnost usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2018 č. j. 21 Co 371/2018-406 se odkládá do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatelé spatřují v ústavně nekonformním postupu obecných soudů.
2. Stěžovatelé napadají v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení o jejich odvolání proti rozhodnutí o jejich povinnosti uhradit náklady řízení v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem. Namítají, že Krajský soud v Praze zásadně pochybil, když vyslovil názor, že bylo řízení po právu zastaveno a že je na účastnících řízení, aby zkoumali obsah usnesení (výzvy k úhradě soudních poplatků) a rozhodovali o tom, zda je výzva adresovaná straně žalující ve skutečnosti výzvou straně žalované. Pochybení soudu prvního stupně nelze zahladit či přehlédnout s odůvodněním, že soudu odvolacímu je v době jeho rozhodování záměna jasná. Soudní řízení bylo zastaveno a při odvolacím přezkumu odvolací soud vyšel buď z obsahu listiny nedoručené, nebo si povšiml jen záměny jména, nikoli však záměny strany.
3. V odůvodnění návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí stěžovatelé uvádějí, že by jim vznikla značná újma, neboť z prvostupňového rozhodnutí napadeného odvoláním vyplývá stěžovatelům povinnost úhrady nákladů řízení ve výši cca 100.000,- Kč, což by pro ně znamenalo velkou finanční zátěž a riziko vedení výkonu rozhodnutí.
4. Vedlejší účastníci naopak argumentují tím, že návrh na odklad vykonatelnosti znamená pouze další pokus stěžovatelů oddálit či vyhnout se povinnosti uhradit náklady řízení. Část náhrady nákladů přitom již stěžovatelé uhradili.
5. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že je přesvědčen, že svým rozhodnutím nezasáhl do základních práv stěžovatelů, avšak bližší argumenty neuvedl, neboť nemá k dispozici soudní spis.
6. Ústavní soud konstatuje, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno se suspenzivním účinkem a že rozhodnutí, jímž Ústavní soud vykonatelnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle uvedeného ustanovení, jež je nezbytné vykládat restriktivně, může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění přiznaného rozhodnutím třetí osobě znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
7. Ústavní soud posoudil návrh stěžovatelů, přičemž vzal v úvahu relevantní okolnosti případu vyplývající z ústavní stížnosti, vyžádaného soudního spisu i z přiložených rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že podmínky dle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou v posuzované věci naplněny.
8. Odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí nebrání žádný důležitý veřejný zájem. Jádrem věci posuzované obecnými soudy byl totiž ryze soukromoprávní spor. V tomto sporu nebyli stěžovatelé úspěšní, nadto jim byla uložena povinnost nahradit náklady řízení žalobcům (vedlejším účastníkům). Tyto náhrady dosahují značné výše. Exekuční vymáhání těchto náhrad by tudíž mělo pro stěžovatele velmi tíživé důsledky. Ústavní soud je tak toho názoru, že zastavení odvolacího řízení, v němž by mohly být příslušné náklady řízení znovu přezkoumány by pro stěžovatele znamenala nepoměrně větší újmu, než jaká odložením vykonatelnosti může vzniknout vedlejším účastníkům. Jinak řečeno, podle Ústavního soudu lze po vedlejších účastnících spravedlivě požadovat, aby po dobu řízení před Ústavním soudem (respektive do doby případného zrušení usnesení o odkladu vykonatelnosti) strpěli skutečnost, že soudní rozhodnutí o nákladech řízení nebude vykonáno.
9. Ze shora popsaných důvodů tedy Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, jak uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Tímto rozhodnutím Ústavní soud nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o podané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. dubna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu
5. Ústavní soud v průběhu řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů vydal dne 17. 4. 2019 usnesení o odkladu vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze do právní moci rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti, přičemž v tomto svém usnesení uvedl, že jím nikterak nepředjímá meritorní rozhodnutí o podané ústavní stížnosti. Ústavní soud si vyžádal soudní spis a vyjádření účastníků řízení, která však nepřinesla k věci nic nového.
6. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé.
7. Listina sice zaručuje právo na soudní ochranu, avšak výslovně stanoví, že se jí lze domáhat pouze "stanoveným postupem" (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny a usnesení sp. zn. II. ÚS 647/19 ze dne 10. 6. 2019). Podle § 2 odst. 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), je poplatníkem soudního poplatku odvolatel, přičemž soudní poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), která vzniká podáním odvolání (§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích).
8. Tuto zákonnou povinnost stěžovatelé nedodrželi. Stěžovatelé byli právně zastoupeni a usnesení o povinnosti zaplatit soudní poplatek bylo advokátovi stěžovatelů řádně doručeno (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1966/19 ze dne 2. 7. 2019). Stěžovatelé přitom mohli a podle zákona i měli soudní poplatek uhradit současně s podáním odvolání. Povinnost hradit soudní poplatky a dodržovat procesní lhůty je standardní podmínkou řádného vedení soudního řízení, a proto bylo na stěžovatelích, aby lhůty stanovené soudem v přiměřené délce dodrželi a své povinnosti splnili (srov. usnesení sp. zn. I.
ÚS 1286/16 ). Stěžovatelé nicméně namítají, že pochybením okresního soudu spočívajícím v nesprávném označení ve výzvě k uhrazení soudního poplatku bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Na povinnosti uhradit soudní poplatek však nic nemění ani nesprávné označení stěžovatelů ve výzvě k úhradě soudního poplatku. Právní zástupce stěžovatelů měl být se zákonnou povinností uhradit soudní poplatek seznámen, pochybení okresního soudu mu mělo být zřejmé a interpretace doručené výzvy k úhradě poplatků nebyla nijak složitá.
Popsaným pochybením ve formulaci výzvy k úhradě soudního poplatku nedošlo k takovému porušení práva, které by mělo ústavní rozměr. K tomu Ústavní soud dodává, že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a odvolateli v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání odvolání. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srov. usnesení sp. zn. I.
ÚS 855/19 ze dne 14. 5. 2019), a to navzdory administrativní chybě v textu výzvy k úhradě soudního poplatku (nesprávnému označení stěžovatelů). Řízení o odvolání bylo v souladu se zákonem zastaveno, neboť soudní poplatek nebyl uhrazen (což stěžovatelé ostatně ani nepopírají) ani poté, co je okresní soud k uhrazení soudního poplatku vyzval, byť s výše popsaným pochybením.
9. Ústavní soud dospěl k závěru, že tato ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Pochybení okresního soudu spočívající v nesprávném označení stěžovatelů ve výzvě k úhradě soudního poplatku nedosáhlo ústavněprávního rozměru. Proto ani ve vztahu k navazujícímu napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Kolíně o zastavení řízení, neshledal Ústavní soud důvod k jeho meritornímu přezkumu.
10. Ústavní soud z důvodů výše uvedených ústavní stížnost stěžovatelů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 13. srpna 2019
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu