Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Václava Voříška, advokáta, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2024 č. j. 30 Co 15/2024-40 a usnesení soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 147 EX 1051/23-35, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných usnesení. Tvrdí, že městský soud a soudní exekutor napadenými usneseními porušili jeho ústavně zaručená práva.
2. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž městský soud a soudní exekutor vydali napadená usnesení. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní soud ověřil, že je stěžovatel advokátem zapsaným u České advokátní komory, nevztahuje se na něj proto povinnost právního zastoupení (jiným) advokátem (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost se týká tzv. bagatelního nároku, neboť předmětem řízení je plnění v částce 2 100 Kč.
5. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnosti nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, kterými zákonodárce pro civilní řízení bagatelnost vymezuje. Nepřipouští-li občanský soudní řád v současné době podat dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč, nebylo jistě záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance plnil Ústavní soud. Částku 2 100 Kč, která je předmětem exekučního řízení, tak lze jednoznačně považovat za bagatelní. V bagatelních věcech Ústavní soud a priori shledává ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou (srov. usnesení
sp. zn. III. ÚS 405/04
ze dne 25. 8. 2004). Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci je totiž Ústavní soud veden úvahou, že bagatelní částky již s ohledem na svou výši zpravidla nemohou dosáhnout ústavněprávní roviny pro své obvykle nikoliv významné faktické dopady na osobu stěžovatele a jeho majetkové poměry. Výjimku tvoří situace, kdy by byla napadená rozhodnutí stižena elementárními vadami řízení jako např. úplnou absencí odůvodnění, svévolnou interpretací právních předpisů či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Takové zvláštní okolnosti však v projednávané věci stěžovatel netvrdí a Ústavní soud je sám neshledal.
6. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález ze dne 10. 4. 2014,
sp. zn. III. ÚS 3725/13
), právní hranice bagatelnosti (jak směrem nahoru, tak pod hranici stanovenou zákonodárcem) nemusí být určující s ohledem na kvalitativní stránku věci. Pokud se tedy věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou, je možné - za splnění níže uvedených judikatorních výjimek - připustit bagatelní věc k meritornímu přezkumu před Ústavním soudem. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec, viz výše). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Takový případ nastane zejména tehdy, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu. Znovu je ale třeba zdůraznit, že i takové sjednocování vyžaduje ústavněprávní rozměr. Může se odehrávat výlučně na podkladě ústavní stížnosti, která není zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel však žádné zvláštní okolnosti, které by byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci jeho případu, v ústavní stížnosti neuvádí. Ústavní soud tak posoudil ústavní stížnost v rámci kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu