Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti A. Ř., zastoupené JUDr. Mariem Hanákem, advokátem, se sídlem Matiční 730/3, Moravská Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 12. 2013 č. j. 13 Co 279/2013-557, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 3. 2013 č. j. 42 P a Nc 176/2010, OP 960/2007-482, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 3. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno její základní ústavní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. P 960/2007, se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě byl nezletilý M. odňat z výchovy otce a svěřen do výchovy matky (dále jen "stěžovatelka"), stěžovatelka byla s účinností od 1. 8. 2011 zproštěna povinnosti platit na nezletilého výživné v částce 1 000 Kč měsíčně, a od 1. 9. 2012 byla otci uložena povinnost platit na výživu nezletilého 3 000 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky. Návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro nezl. M. byl zamítnut, dále byl otec s účinností od 1.
1. 2013 zproštěn povinnosti hradit pro nezl. M. v plné výši školné s tím, že od tohoto data je povinen hradit polovinu školného, a to po celou dobu docházky nezletilého do soukromé základní školy, řízení o novou úpravu styku otce s nezletilým M. bylo zastaveno, stejně jako řízení o zákazu styku stěžovatelky s nezl. M. a řízení o novou úpravu výkonu rodičovské zodpovědnosti k nezl. M. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. O odvolání stěžovatelky ve vztahu k výživnému na obě nezletilé děti rozhodl Krajský soud v Ostravě dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že otci uložil povinnost platit na výživu nezl.
M. s účinností od 1. 8. 2011 částku 3 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2013 částku 3 500 Kč měsíčně, přičemž dlužné výživné za dobu od 1. 8. 2011 do 31. 12. 2013 ve výši 47 050 Kč i výživné splatné od 1. 1. 2014 do konce měsíce, v němž bude rozsudek doručen, otci uložil zaplatit do tří dnů od jeho doručení, stěžovatelku s účinností od 1. 8. 2011 zprostil povinnosti platit pro nezl. M. výživné 1 000 Kč, stanovené rozsudkem okresního soudu v Ostravě ze dne 10. 9. 2009 č. j. OP 960/2007-141, výživné stanovené otci pro nezl.
M. stejným rozsudkem ve výši 2 000 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2013 zvýšil na částku 3 000 Kč měsíčně a dlužné výživné vzniklé tímto zvýšením ve výši 4 000 Kč i výživné splatné od 1. 1. 2014 uložil otci zaplatit do 3 dnů od doručení rozsudku, a konečně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě poukazuje na to, že otec nezletilých žije na velmi vysoké životní úrovni, přičemž není schopen prokázat zdroj svých příjmů. Má proto za to, že je na místě aplikovat ustanovení § 85a zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), což však obecné soudy neakceptovaly. Úvahy odvolacího soudu o výši příjmů otce jsou dle jejího názoru mimo realitu a nekorespondují s jeho výdaji. Upozorňuje na výši svého příjmu a na potřeby nezletilých, přičemž je přesvědčena, že děti rozhodně nežijí na stejné úrovni jako jejich otec. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Těžiště stěžovatelčiny polemiky s rozhodnutími obecných soudů je v oblasti provádění a hodnocení důkazů o příjmových a majetkových poměrech otce nezletilých. Předmětem ústavního přezkumu však nemůže být správnost skutkových a následně právních závěrů obecných soudů, s výjimkou extrémních případů. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není jejich pravidelnou přezkumnou instancí. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jestliže právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Nic takového Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Obecné soudy vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, na který aplikovaly příslušná zákonná ustanovení, která v uspokojivé míře vyložily, přičemž svůj postup dostatečně vysvětlily. Odvolací soud ve smyslu ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování a po jeho vyhodnocení i ve spojení s důkazy provedenými před soudem prvního stupně poněkud korigoval ve prospěch nezletilých některé závěry soudu prvního stupně. Neopomněl se přitom vyjádřit k návrhu stěžovatelky na aplikaci ustanovení § 85a zákona o rodině při hodnocení možností a schopností otce platit výživné, přičemž vysvětlil, proč použití uvedeného ustanovení nebylo v jeho případě možné.
Z obsahu spisového materiálu skutečně neplyne, že by některý z účastníků tvrdil či prokazoval, že by otec nezletilých měl příjem z jiné než ze závislé činnosti podléhající dani z příjmů, jak předpokládá ustanovení § 85a zákona o rodině. Odvolací soud proto nepochybil, pokud při posuzování schopností, možností a majetkových poměrů otce vycházel z jeho výdělečné potenciality ve smyslu ustanovení § 96 odst. 1 věty druhé zákona o rodině.
Rozhodnutí obecných soudů tak nelze označit za svévolná, nadmíru formalistická či zakládající extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, což by jedině mohlo přivodit závěr o jejich protiústavnosti. Jinými slovy řečeno, námitky uplatněné stěžovatelkou nenaznačují porušení jejího základního práva na spravedlivý proces. Toto právo, zakotvené v části páté Listiny, resp. v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nezaručuje jakékoli materiální subjektivní právo. Z toho plyne, že ani případná nesprávná interpretace zákona o rodině (k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo) by sama o sobě nemohla založit porušení základního práva na spravedlivý proces.
V ústavněprávním kontextu přitom nelze pominout, že rozhodná ustanovení § 96 odst. 1 a § 99 odst. 1 zákona o rodině vybízejí k uplatnění tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitých pojmů, v němž je obecným soudům k dispozici široký interpretační prostor, omezený až limity excesu. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o výši výživného pro nezletilé dítě aplikovaly kritéria vymezená v ustanovení § 96 odst. 1 zákona o rodině (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 98/05 , sp. zn. I. ÚS 32/06 , příp. sp. zn. II. ÚS 1934/07 ). Ani v projednávaném případě se necítí povolán k tomu, aby detailně přezkoumával relevanci konkrétně uplatněných hledisek "schopností a možností a majetkových poměrů" otce, zvláště za situace, kdy stěžovatelce zůstává zachována možnost požádat soud s ohledem na aktuální poměry otce o zvýšení výživného.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné. V Brně dne 7. října 2014
Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu