Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o ústavní stížnosti Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora se sídlem v Hodoníně, Sadová 15, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Velkomoravská 378/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 ve věci sp. zn. 25 Cdo 3078/2009, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 1. 2009 ve věci sp. zn. 44 Co 155/2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 16. 12. 2005 ve věci sp. zn. 16 C 1203/2004, takto: Návrh se odmítá.
Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 4 Ústavy, ustanovení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Shora uvedeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně zavázal stěžovatele zaplatit žalobkyni částku 37 292,- Kč z titulu odpovědnosti soudního exekutora za škodu ve smyslu ustanovení § 32 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekučního řádu), spočívající v tom, že stěžovatel nesprávně exekučním příkazem postihl mzdu manželky povinného v daném exekučním řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě polemizuje se závěrem obecných soudů, že je dána paralelní odpovědnost státu a soudního exekutora pověřeného státem k výkonu exekuční činnosti za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem v takovém exekučním řízení. Tento závěr, vycházející z gramatického a teleologického výkladu ustanovení § 32 exekučního řádu provedeného Nejvyšším soudem, je dle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (stěžovatel odkazuje na odůvodnění nálezu sp. zn. IV. ÚS 630/03
) a rovněž v rozporu s ustanoveními § 1 odst. 1, § 3 a § 4 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, neboť tato ustanovení výslovně uvádějí, že za nesprávný úřední postup exekutora odpovídá stát. Dle názoru stěžovatele je zřejmé, že soudní exekutor odpovídá (objektivně s možností liberace) pouze za škodu, jež vznikla při činnosti, která nevyplývá z nesprávného úředního postupu. V dané věci navíc dle stěžovatele odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů neobsahují pojem "nesprávný úřední postup", z čehož vyplývá, že se tyto soudy vůbec nezabývaly otázkou, zda stěžovatelovy úkony byly nesprávným úředním postupem, nebo ne.
Stěžovatel současně v ústavní stížnosti zpochybňuje rovněž správnost závěru, že již samotným postižením mzdy manželky povinného, aniž byla tato otázka řešena v řízení o excindační žalobě, jí vznikla škoda, za kterou má stěžovatel odpovídat. Takový postup považuje stěžovatel za rozporný s ustanoveními § 135 a § 159a občanského soudního řádu. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti. V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je toliko nadán kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěrem obecných soudů, že ustanovení § 32 exekučního řádu zakládá paralelní odpovědnost soudního exekutora a státu za škodu způsobenou při výkonu jeho činnosti. Stěžovatel se totiž v argumentačně poněkud kontradiktorní ústavní stížnosti domnívá, že v projednávané věci jeho odpovědnost dána nebyla; odvolává se přitom na závěry judikatury Ústavního soudu, stanoviska doktríny a obsah důvodové zprávy k exekučnímu řádu.
Pokud jde o judikaturu Ústavního soudu, stěžovatel odkazuje pouze na jediný nález, navíc cituje z odlišného stanoviska JUDr. Elišky Wagnerové, ve kterém disentující soudkyně konstatuje, že "stát odpovídá vedle exekutora za škodu jím způsobenou". Stěžovateli příznivé závěry neobsahuje ani důvodová zpráva k exekučnímu řádu. Stěžovatelem výslovně (a současně neurčitě) odkazovaný komentář k exekučnímu řádu (Kasíková, M. a kol.: Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář.
2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2010) potom na str. 95 uvádí: Odpovědnost exekutora i státu tak stojí vedle sebe a je jen na poškozeném, které z odpovědností se dovolá, a není vyloučeno, že uplatní svůj nárok nezávisle u obou odpovědných subjektů. Podmínky odpovědnosti exekutora pak budou posuzovány podle § 32 odst. 1 a 2 exekučního řádu a podmínky odpovědnosti státu budou posuzovány podle zákona č. 82/1998 Sb. Bude-li poškozený úspěšný u obou odpovědných osob, plněním jedné zanikne nárok vymáhat škodu po druhé z odpovědných osob, neboť plněním bude reparována škoda, tedy újma v majetkové sféře poškozeného a tím odpadne jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu a právo poškozeného vůči druhé odpovědné osobě zanikne.
Plnil-li poškozenému stát podle zákona č. 82/1998 Sb., má proti exekutorovi nárok na regresní náhradu podle podmínek stanovených v § 16 - 18 zákona č. 82/1998 Sb., avšak pouze tehdy, byla-li škoda způsobena zaviněným porušením právní povinnosti (subjektivní princip), ačkoliv samotná odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. je odpovědností objektivní bez možnosti liberace (§ 2 zákona č. 82/1998 Sb.).
Je tak zřejmé, že stěžovatelem v ústavní stížnosti koncipovanému pojetí odpovědnosti soudního exekutora judikatura Ústavního soudu, důvodová zpráva k exekučnímu řádu ani závěry jím odkazované komentářové literatury jednoznačně nesvědčí.
Zpochybňuje-li stěžovatel rovněž věcnou správnost závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 970/2006 a 20 Cdo 1642/2004, ze kterých napadená rozhodnutí vycházejí, postačí připomenout, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož úkolem je mj. sjednocování judikatury obecných soudů. Namítá-li přitom stěžovatel v ústavní stížnosti, že Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 970/2006 použil pouze gramatický a teleologický výklad, není z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, který v dané věci relevantní výklad dovolací soud pominul (za situace, kdy se stěžovatel odvolává na "jasně deklarovaný" úmysl zákonodárce). Odvolává-li se potom stěžovatel na názory "řady renomovaných právníků", není možno na tuto námitku věcně reagovat, neboť ji stěžovatel nikterak nekonkretizuje.
Přisvědčit není konečně možno stěžovateli ani v případě jím tvrzeného porušení ustanovení § 135 a § 159a občanského soudního řádu. Z ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu vyplývá možnost posoudit v řízení relevantní otázku jako otázku předběžnou. Pochyb není ani o tom, že materiální stránka právní moci v podobě závaznosti soudních rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 159a odst. 1 - 4 občanského soudního řádu současně nevylučuje možnost použití judikatury vyšších soudních instancí jako tzv. pomocného (formálně nezávazného) pramene práva (soft law).
Vzhledem ke shora uvedenému Ústavní soud uzavírá, že právní názor vyjádřený obecnými soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí nevybočuje z mezí zákona a z ústavního hlediska je plně akceptovatelný. Okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost jeho ústavní stížnosti. Právní závěry, které Okresní soud v Hodoníně, Krajský soud v Brně a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází zcela v mezích ústavnosti. Ústavní soud proto návrh stěžovatele dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Jiří Nykodým
předseda senátu