Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. F., zastoupeného Mgr. et Mgr. Barborou Čechurovou, advokátkou, sídlem Kamenická 2378/1, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2025 č. j. 9 To 365/2024-202 a usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 27. listopadu 2024 sp. zn. 2 T 71/2021, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Rokycanech, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni a Okresního státního zastupitelství v Rokycanech, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že Okresní soud v Rokycanech (dále jen "okresní soud") v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl podle § 91 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, že stěžovatel vykoná zbytek trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v celkovém trvání dvou roků, který mu byl uložen trestním příkazem okresního soudu ze dne 20. 7. 2021 sp. zn. 2 T 71/2021, který nabyl právní moci dne 11. 8. 2021, od jehož výkonu bylo podmíněně upuštěno na zkušební dobu šestnácti měsíců usnesením okresního soudu ze dne 20. 7. 2022 sp. zn. 2 T 71/2021, kdy tato zkušební doba byla ještě prodloužena o osm měsíců, a to usnesením okresního soudu ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 2 T 71/2021, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 3. 2024 sp. zn. 6 To 54/2024.
3. Stížnost stěžovatele proti v záhlaví označenému usnesení okresního soudu krajský soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí se podává, že ačkoli stěžovatel získal řidičské oprávnění v červenci roku 2018, tak od roku 2019 má v evidenční kartě řidiče celkem devět záznamů, z nichž čtyři se týkají překročení rychlosti. Krajský soud mimo jiné konstatoval, že stěžovatel prokazatelně není disciplinovaným řidičem a nevážil si ani dobrodiní v podobě prodloužení zkušební doby.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení namítá, že byť v jeho případě již jednou došlo k prodloužení zkušební doby, tak mimo dvou přestupků, které přiznal a lituje jich, vedl řádný život (má stálé zaměstnání, přispívá na charitu, stará se o zdravotně indisponovanou babičku), proto podle něj není třeba, aby zbytek uloženého trestu zákazu řízení motorových vozidel vykonal. Je toho mínění, že dostačujícím by bylo prodloužení zkušební doby (byť opětovné), a to za případného uložení povinnosti vykonat terapeutický program pro řidiče, kterému je ochoten se podrobit i dobrovolně. Má za to, že soudy přihlédly jen ke skutečnostem v jeho neprospěch, tj. k přestupkům relativně méně závažného charakteru, ač se ve zkušební době snažil vést řádný život a své pochybení uznal. Po celou dobu běhu zkušební doby nezkoumaly, zda dodržuje pravidla a povinnosti na něj kladené, a vyčkávaly až do rozhodnutí o osvědčení se, byť je jejich zákonnou povinností sledovat, zda v průběhu zkušební doby vedl řádný život. Přestože projevil snahu o nápravu, bylo přistoupeno k výkonu celého zbytku trestu zákazu činnosti, což podle něj přestavuje nepřiměřený zásah do jeho práv.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není ani rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva
7. Ústavní soud se po přezkoumání nyní posuzované věci plně ztotožnil s právním názorem rozhodujících obecných soudů. Z učiněných skutkových zjištění vyplynulo, že stěžovatel opakovaně porušuje základní povinnosti vyplývající ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Ač okresní soud rozhodl usnesením ze dne 20. 7. 2022 sp. zn. 2 T 71/2021 o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti se stanovením zkušební doby na šestnáct měsíců, stěžovatel se v této zkušební době znovu dopustil přestupku v dopravě.
Ani tehdy okresní soud nenařídil výkon zbytku trestu, ale usnesením ze dne 31. 1. 2024 sp. zn. 2 T 71/2021, ve spojení s usnesením krajského soudu ze dne 4. 3. 2024 sp. zn. 6 To 54/2024, prodloužil stěžovateli zkušební dobu o osm měsíců. U veřejného zasedání okresního soudu, kde okresní soud rozhodl o prodloužení zkušební doby, byl stěžovatel osobně přítomen a také důkladně poučen, přesto se hned v únoru 2024 opakovaně dopustil dalších dvou přestupků v dopravě, které se týkaly nepřiměřené rychlosti.
8. Na základě uvedených skutečností nelze nic namítat proti rozhodnutí obecných soudů, že stěžovatel zbytek trestu zákazu činnosti vykoná. Je zřejmé, že ani rozhodnutí okresního soudu o prodloužení zkušební doby nemělo na stěžovatele žádný zásadní vliv, neboť i v této době selhal. Ač měl dostatek prostoru k tomu, aby prokázal, že v jeho případě není nutné trvat na vykonání zbytku trestu zákazu činnosti, opětovně rezignoval na plnění zákonných povinností vyplývajících ze zákona o provozu na pozemních komunikacích. Je to přitom právě stěžovatel, kdo odpovídá za své jednání, a když ani ve zkušební době nezměnil svůj způsob života tak, aby se přestupků v dopravě napříště vyvaroval, nelze než uzavřít, že si nevážil dobrodiní v podobě zkušební doby (resp. jejího prodloužení).
9. Za dané situace je tvrzení stěžovatele, že se snažil vést řádný život a své pochybení uznal, irelevantní, stejně jako jeho mínění, že zkušební doba měla být ponechána v platnosti a vedle toho mu měla být uložena povinnost podrobit se terapeutickému programu pro řidiče, příp. že by se tohoto programu zúčastnil dobrovolně.
10. K tomu Ústavní soud podotýká, že terapeutický program pro řidiče byl do právního řádu zaveden novelou zákona č 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a zaměřuje se zejména na osoby, jež se v minulosti dopustily závažných dopravních přestupků či trestných činů zejména způsobených vlivem omamných a psychotropních látek či alkoholu, a jež tak v důsledku svého protiprávního jednání pozbyly řidičské oprávnění podle § 94a zákona o silničním provozu.
11. Stěžovateli samozřejmě nelze bránit v tom, aby dobrovolně a na vlastní náklady absolvoval terapeutický program pro řidiče, který by pro něj mohl být přínosem v tom, že by se do budoucna obdobného protiprávního jednání vyvaroval. Na nyní posuzované rozhodnutí o tom, že vykoná zbytek trestu zákazu činnosti, však případné budoucí absolvování terapeutického programu stěžovatelem nemůže mít žádný vliv. Současně Ústavní soud dodává, že na základě zjištěných skutkových okolností nespatřuje žádné znaky protiústavního pochybení ani v názoru krajského soudu, že stěžovatel žádný terapeutický program pro řidiče absolvovat nepotřebuje, ale že postačí, aby respektoval zákon (dodržoval povinnosti vyplývající ze zákona o silničním provozu).
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu