Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Trtíka, CSc., právně zastoupeného Mgr. Markétou Špalkovou, advokátkou, sídlem Hnězdenská 585/14, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 30 Cdo 1119/2023-311, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2022 č. j. 15 Co 434/2021-272 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. září 2022 č. j. 65 C 179/2020-298, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - České národní banky, sídlem Na Příkopě 864128, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Prostřednictvím návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem zastavil řízení ohledně zaplacení částky 399 070,96 Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů z této částky od 4. 10. 1999 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do zaplacení částky 3 030 620,9I Kč s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů z této částky od 4. 10. 1999 do zaplacení (výrok II.) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 1 800 Kč (výrok III.). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl, ve zbytku rozsudek potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč.
3. Zaplacení částky 3 429 691,87 Kč s příslušenstvím se stěžovatel domáhal z titulu náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Škoda měla spočívat v nevyplacených částech jeho termínovaných vkladů a měla být způsobena nesprávným úředním postupem Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami při výkonu dohledu nad Družstevní stavební záložnou Praha (dále jen "záložna"), na kterou byla vyhlášena nucená správa a následně konkurz. V průběhu řízení vzal stěžovatel svoji žalobu ohledně částky 399 070,96 Kč s příslušenstvím zpět a předmětem řízeni tak zůstala částka 3 030 620,91 Kč s příslušenstvím.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že se stěžovatel domáhá přezkumu správnosti posouzení otázky počátku běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody v daném případě s tím, že tato mohla začít běžet až po pominutí účinku konkurzu a současně po likvidaci (zániku) dlužníka, ke kterému v daném případě došlo až dne 2. 8. 2017, přičemž namítal rozpor se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004 sp. zn. 25 Cdo 953l/2003 a ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 25 Cdo 15361/2003. Podle Nejvyššího soudu však tato otázka přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že se stěžovatel o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, dozvěděl nejpozději dne 17. 4. 2014, kdy bylo na úřední desce Městského soudu v Praze zveřejněno (konečné) rozvrhové usnesení.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že zásadní rozpor spatřuje zejména v posouzení a určení rozhodného okamžiku pro podání žaloby na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, resp. správnosti posouzení otázky běhu promlčecí lhůty nároku na náhradu škody, a splnění podmínek původně stanovených rozsudkem Nejvyššího soudu. Podle stěžovatele účinky konkurzního řízení v daném případě pominuly dne 2. 8. 2017 a ke stejnému dni došlo k výmazu záložny z obchodního rejstříku. Teprve k tomuto dni bylo naprosto nezpochybnitelně postaveno "najisto", že byly splněny podmínky pro podání žaloby na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, neboť bylo ukončeno konkurzní řízení a současně došlo k zániku záložny.
Stěžovatel namítá, že dovolací soud při posuzování bezvadnosti dovolání stěžovatele postupoval příliš formálně, když bez meritorního projednání věci odmítl dovolání stěžovatele, ačkoli ten má za to, že z dovolání je zcela zřejmé, v čem konkrétně spatřoval splnění předpokladů přípustností dovolání.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však v nyní projednávané věci neshledal.
9. Podstatou věci je posouzení promlčecí lhůty obecnými soudy. Již soud prvního stupně se s ohledem na námitku promlčení vznesenou vedlejší účastnicí zabýval tím, zda stěžovatelem uplatněný nárok byl promlčen či nikoli. Konstatoval, že podle § 35 odst. 1 zákona promlčecí doba (dle terminologie zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se jedná o lhůtu - pozn. Ústavního soudu) neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Stěžovatel nárok uplatnil dne 30.
5. 2017, vedlejší účastnice poté dopisem ze dne 10. 7. 2017 stěžovateli sdělila, že neshledala jeho nárok opodstatněným. Promlčecí lhůta tak neběžela v období od 30. 5. 2017 do 10. 7. 2017 a o tuto dobu se tak tříletá promlčecí lhůta prodloužila. Pokud stěžovatel podal žalobu, kterou uplatnil svůj nárok na náhradu škody až dne 30. 7. 2020, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty dle § 32 odst. 1 zákona. Odvolací soud setrval na právním názoru shodným se soudem prvního stupně, který nárok stěžovatele posoudil jako nárok na náhradu skutečné škody, která měla stěžovateli vzniknut v důsledku nesprávného úředního potupu právního předchůdce vedlejší účastnice.
Promlčecí lhůtu pak posoudil jako subjektivní ve smyslu § 32 odst. 1 zákona. Promlčecí lhůta stěžovateli započala běžet dne 17. 4. 2014, kdy bylo v obchodním věstníku zveřejněno závěrečné rozvrhové usnesení v konkursním řízení vedeném na majetek záložny. Tímto okamžikem se stěžovatel prokazatelně dozvěděl, že vůči záložně, jako svému primárnímu dlužníku, se nemůže domoci jakékoli náhrady škody a věděl i v jaké výši mu škoda vznikla. Již od roku 2000 věděl o tom, kdo za způsobenou škodu odpovídá, neboť již v tomto období uplatnil svůj nárok vůči státu.
10. Dovolací soud stěžovatelovo dovolání odmítl. Konstatoval, že dovolání je na samé hraně jeho tzv. projednatelnosti, neboť z ustálené judikatury dovolacího soudu plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Přesto nakonec posoudil dovolání z hlediska jeho přípustnosti dle § 237 o. s. ř., a dospěl k závěru, položená otázka počátku běhu promlčecí lhůty otázku přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, jak je specifikováno v odůvodnění jeho rozhodnutí (b. 7 a 8).
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti závěry obecných soudů rozporuje a uvádí své vlastní posouzení běhu promlčecí lhůty. Stejné námitky však byly předmětem celého řízení před obecnými soudy, včetně Nejvyššího soudu, které je s náležitým odůvodněním vyvracely. Ústavní soud nemá důvod právní závěry obecných soudů zpochybňovat, neboť má za to, že jejich výklad běhu promlčecí lhůty byl v daném případě ústavně konformní. Skutečnost, že se stěžovatel s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
Pouhý nesouhlas s posouzením věci nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci, přičemž je nutné opětovně zdůraznit, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Právě tento opětovný přezkum stěžovatel nyní požaduje po Ústavním soudu. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí konstatuje, že obecné soudy se danou problematikou zabývaly velmi podrobným způsobem a ve svých závěrech nepochybily.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. března 2025
Pavel Šámal v. r. předseda senátu