Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. S., proti postupu orgánů činných v trestním řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Dne 10. 1. 2001 obdržel Ústavní soud stížnost pana Z. S., která byla podána 12. 2. 2001, proti postupu orgánů činných v trestním řízení vůči stěžovateli jakožto obviněnému z trestných činů vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, 2 trestního zákona (případně ublížení na zdraví podle § 8 odst. 1 k § 222 odst. 1 trestního zákona) a vydírání podle § 235 odst. 1, 2 trestního zákona. Postup těchto orgánů, zejména pak postup vyšetřovatele, považuje za hrubé porušení zákona a současně za zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Protože podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro ústavní stížnost v § 30, § 31, § 34, § 72 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud stěžovatele k odstranění vad podání. K tomu mu stanovil lhůtu 30 dnů od doručení výzvy k odstranění vad podání. Současně Ústavní soud stěžovatele upozornil, že nebudou-li vady ve stanovené lhůtě odstraněny, může Ústavní soud podání (ústavní stížnost) odmítnout ve smyslu § 43 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Výzva k odstranění vad podání byla stěžovateli doručena dne 22.
2. 2001.
Podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítne, neodstraní-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě k tomu určené. Podmínky tohoto ustanovení byly splněny, neboť lhůta k odstranění vad marně uplynula. Z tohoto důvodu nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost dle citovaného ustanovení odmítnout.
Pokud jde o žádost stěžovatele o pomoc se zajištěním právního zástupce, je třeba poukázat na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 296/97 (viz Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, usn. č. 20), dle kterého by postup podle § 30 občanského soudního řádu očividně přesahoval pravomoc Ústavního soudu, neboť tento soud stojí mimo organizaci obecných soudů, čímž je současně dána jen omezená podpůrnost procesních norem platných pro obecné soudy. Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení právního zástupce pro řízení před Ústavním soudem ze strany tohoto soudu, příp. pomoc s jeho zajišťováním, není v kompetenci Ústavního soudu. Ústavní soud není ani oprávněn udělovat výjimku, pokud jde o podmínku právního zastoupení stěžovatele ve smyslu § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud pro informaci stěžovatele na závěr doplňuje, že podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je třeba považovat ústavní stížnost za nepřípustnou, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a kdy se tedy ochrany práv a svobod může domáhat jiným zákonným způsobem. Tak je tomu v situaci, kdy ve věci, která je napadena ústavní stížností, řízení ve věci samé dále pokračuje. V daném případě nic nebrání projednání právní věci stěžovatele před soudem; stěžovateli jsou tedy k dispozici zákonné prostředky, kterými může brojit proti případnému pro něj nepříznivému rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. JUDr. Antonín Procházka soudce Ústavního soudu
V Brně dne 3. dubna 2001