Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. H., zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, Ph.D., advokátem, sídlem Kolínská 1686/13, Praha 3, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 2. 2022 č. j. 3 Ads 187/2020-31 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2020 č. j. 4 Ad 15/2018-32, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Stěžovatelka napadla rozhodnutí správních orgánů správní žalobou, v níž namítala, že jí příspěvek na péči ve výši 8 800 Kč náležel již od srpna 2016 a nikoliv až od března 2018. Městský soud v Praze neshledal její žalobu důvodnou. Nejvyšší správní soud následně podanou kasační stížnost zamítl.
Stěžovatelka závěry jak správních orgánů, tak i obecných soudů považuje za přepjatě formalistické, neboť zdravotní stav se zhoršuje postupně a nikoliv okamžikem lékařského vyšetření. V předchozích řízeních bylo podle stěžovatelky zcela rezignováno na objektivní zjištění toho, od kdy stěžovatelka skutečně potřebuje zvýšenou péči. O zvýšení příspěvku na péči bylo rozhodnuto od okamžiku nálezu Neurochirurgické a neuroonkologické kliniky ÚVN Praha. V případě, že by bylo správní řízení rychlejší, mohla stěžovatelka získat zvýšený příspěvek na péči dříve.
Řízení o přiznání příspěvku bylo ukončeno po 19 měsících od podání žádosti. Stěžovatelka přitom subjektivně vnímá svůj zdravotní stav v době podání žádosti za stejný jako k březnu 2018, kdy jí byl zvýšen příspěvek na péči. Ze strany obecných soudů byly dovozeny právní závěry, které jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Přepjatě formalistický přístup vede k rozhodnutím, která jsou nespravedlivá a lidsky necitlivá. Ve svých důsledcích takový postup zasahuje i do práva garantovaného čl.
11 Listiny. Stěžovatelka je toho názoru, že obecné soudy měly správní rozhodnutí zrušit a uložit správním orgánům, aby se vypořádaly s námitkou, např. formou zadání nezávislého znaleckého posudku, že ke zhoršení zdravotního stavu objektivně nedochází okamžikem zjištění, že k tomuto došlo, ale již okamžikem, kdy se zdravotní stav fakticky zhoršil. Z toho pak plyne požadavek stěžovatelky na přiznání příspěvku se zpětnou platností.
sp. zn. III. ÚS 224/98 ); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky je nesouhlas s tím, že jí byl příspěvek na péči zvýšen až od března 2018 a nikoliv již od srpna 2016. K uvedenému lze uvést, že posouzení podmínek pro přiznání příspěvku na péči je především věcí správních orgánů a následně správních soudů. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádal a na jeho odůvodnění lze v podrobnostech odkázat.
Stěžovatelce lze dát zapravdu v tom smyslu, že ke zhoršování zdravotního stavu dochází zpravidla postupně a nikoli ze dne na den. Na druhou stranu je na správních orgánech, aby na základě předložených podkladů stanovily, od kdy má k přiznání příspěvku na péči dojít. Pro rozhodnutí správního orgánu je přitom podstatné nejen subjektivní tvrzení účastníka, ale též obsah zdravotnické dokumentace, jíž mají být tvrzení účastníka objektivizovány. Požadavek na zjištění objektivního zdravotního stavu posuzované osoby jeví se být z hlediska systematiky přiznávání příspěvku na péči logický.
Domáhá-li se stěžovatelka zpětného přiznání příspěvku na péči, lze ji odkázat na odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu (odst. 23), z něhož se podává, že ještě v listopadu 2017 měla stěžovatelka některé pohybové funkce zachované, a to oproti stavu v březnu 2018, od kdy jí bylo nakonec přiznáno zvýšení příspěvku na péči. Nelze tak uzavřít, že by se obecné soudy zdravotním stavem stěžovatelky v předchozím období nezabývaly.
Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že se obecné soudy návrhem stěžovatelky a všemi jejími podstatnými námitkami zabývaly, své závěry řádně odůvodnily a z toho důvodu nelze na napadená rozhodnutí nahlížet jako na ústavně nekonformní. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. srpna 2022
David Uhlíř v. r. předseda senátu