Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Luboše Obhlídala, zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 251/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2024 č. j. 22 Cdo 3266/2023-335, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. dubna 2023 č. j. 19 Co 238/2021-285 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19. srpna 2021 č. j. 12 C 70/2020-162, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Mgr. Martiny Stehlíkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Náchodě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 70/2020 se podává, že tento soud napadeným rozsudkem podle § 96 odst. 1 až 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zastavil řízení o žalobě vedlejší účastnice a jejího manžela Mgr. Jiřího Stehlíka (dále jen "žalobci") v části, kterou se domáhali, aby stěžovatel upravil kamerový systém na svém domu tak, aby se zdržel snímání nemovitostí v jejich vlastnictví a bezprostředního okolí těchto nemovitostí (výrok I), dále žalobu zamítl v části, kterou se žalobci domáhali, aby stěžovatel byl povinen zdržet se obtěžování žalobců nad míru přiměřenou poměrům, a to stíněním stromy a keři, spadem větviček a jehličí, pronikáním větví a kořenů ze stromů a keřů přes plot na jejich pozemek, (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání stěžovatele i žalobců (pozn.: manžel vedlejší účastnice v průběhu odvolacího řízení zemřel) Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil (výrok I), v části výroku II, kterým bylo rozhodnuto o žalobě v části, kterou se vedlejší účastnice domáhala, aby se stěžovatel zdržel obtěžování vedlejší účastnice nad míru přiměřenou poměrům pronikáním kořenů stromů a keřů, jej podle § 222a odst. 1 o. s. ř. zrušil a řízení v této části zastavil (výrok II), ve zbývající části výroku II ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zdržet se obtěžování vedlejší účastnice nad míru přiměřenou poměrům stíněním stromy tújí, spadem větviček a pronikáním větví z těchto stromů přes plot na pozemek vedlejší účastnice, (výrok III) a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem ve výši 58 608 Kč a náklady odvolacího řízení ve výši 13 067 Kč (výrok IV).
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl s tím, že není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 178 Kč.
5. Stěžovatel vytýká okresnímu soudu, že na základě zpětvzetí řízení o žalobě v části týkající se kamerového systému zastavil, ačkoli on s tím nesouhlasil. Upozorňuje, že důvodem odstranění kamer nebylo vyhovění žalobnímu nároku, ale jejich předání k odbornému zkoumání, jehož výsledkem bylo, že šlo o makety. Doplňuje, že žalobci tuto skutečnost znali ještě před podáním žaloby, neboť tuto věc nechali prošetřit policií, a že on přímou otázku, zda jde o kamery snímající nemovitosti žalobců či o makety kamer, v řízení před okresním soudem nedostal. Žaloba tudíž nebyla opodstatněná, avšak kvůli zastavení řízení podstata věci objasněna nebyla. V této souvislosti stěžovatel odmítá, že by důvodem jeho nesouhlasu se zastavením řízení bylo, že nechce platit náhradu jeho nákladů, přičemž tvrdí, že šlo jen o připomínku k podanému návrhu na zastavení řízení. Současně poukazuje na to, že okresní soud mu měl stanovit lhůtu pro vyjádření se ke zpětvzetí a že se měl zabývat důvodem tohoto zpětvzetí, a především měl zkoumat, zda jeho kamery snímají pozemek žalobců, a argumentuje, že má právo zabezpečovat svůj majetek a svoje soukromí. Žalobu považuje za nedůvodnou a s ohledem na šetření policie, o jehož výsledku byli žalobci informováni, za šikanózní výkon práva.
6. Jde-li o zbývající předmět řízení, stěžovatel v souvislosti s částečným zpětvzetím žaloby vedlejší účastnicí v odvolacím řízení poukazuje na to, že tato skutečnost nebyla v napadených rozhodnutích, zvláště pak o náhradě nákladů řízení reflektována. V souvislosti s meritorním posouzením věci stěžovatel, odvolávaje se na judikaturu obecných soudů týkající se imisí, odmítá, že by opadáváním jehličí z tújí byla vedlejší účastnice obtěžována nad míru přiměřenou poměrům. Má za to, že jde o běžný proces v přírodě, přičemž upozorňuje, že vedlejší účastnice neuvedla, jakou mírou je spadem jehličí a větviček obtěžována, a ani tuto míru neprokázala, resp. že k tomu nebyl soudy nižších stupňů proveden žádný důkaz.
7. Dále stěžovatel uvádí, že se v řízení bránil i tím, že túje chrání jeho soukromí, takže fakticky namítal střet svého práva na ochranu soukromí s právem vedlejší účastnice na ochranu proti imisi stíněním. Obecné soudy se jím však nezabývaly, a tak je jejich hodnocení věci předčasné, a tudíž nesprávné. Stěžovatel má tudíž za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, což zakládá přípustnost dovolání.
8. Stěžovatel upozorňuje i na to, že ačkoliv byla provedena tři místní šetření, v odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů nejsou místní poměry zmíněny, že k zastřižení převisů došlo opakovaně, navíc je vedlejší účastnice mohla sama šetrně odstranit (§ 1016 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), a že imise stíněním se prokazuje znaleckým posudkem, nikoliv pouhým tvrzením ani místním šetřením, přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu je soud povinen v rozsudku stanovit, jaká výška stromů je ještě přípustná. Podle stěžovatele měl být předložen znalecký posudek, resp. měl být proveden dendrologický, krajinářský i ekologický rozbor dřevin živého plotu a jeho působnosti funkční, kompoziční i mikroklimatické.
9. Stěžovatel, odvolávaje se na judikaturu Nejvyššího soudu, vyjadřuje názor, že závěr, zda jde o relevantní imise (§ 1013 odst. 1 občanského zákoníku), se neobejde bez skutkového zjištění, jaká je jejich míra, přičemž povinnost tvrzení a povinnost důkazní v tomto ohledu spočívá na žalobci. Připomíná závěry, jimiž okresní soud odůvodnil zamítnutí žaloby, jakož i svou námitku, že vedlejší účastnice nepředložila žádný důkaz, který by její tvrzení podporoval, přičemž odmítá, že by během dvou krátkých místních šetření bylo možné určit míru zastínění pozemků a tvrzených imisí. Uvádí, že živý plot byl vysazen za účelem zpevnění členitého pozemku a předcházení provokacím žalobců, že v řízení dokazoval, že stávající výše tújí a jejich stupňovité zastřižení jsou nezbytné pro ochranu majetku a soukromí. Zmiňuje i to, že vedlejší účastnice u plotu nepěstuje žádné plodiny, a popisuje sousedský spor, který započal již v roce 1991. Poukazuje také na znalecký posudek, který si nechal vypracovat a přiložil k dovolání, s tím, že "popírá" závěry krajského soudu. Současně stěžovatel upozorňuje, že krajský soud se nezabýval otázkou, zda lze pozemky účastníků označit za obvyklé, a že se nezabýval ani zastíněním východní a západní strany pozemku vedlejší účastnice, způsobeným třicetimetrovými stromy. Upozorňuje i na to, že opakovaně žádal o vstup na pozemek vedlejší účastnice kvůli zastřižení tújí, což vedlejší účastnice odmítla. To má potvrzovat šikanózní charakter žaloby.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Stěžovatel předně nesouhlasí s (částečným) zastavením řízení okresním soudem, přičemž argumentuje, že mu nebyla stanovena lhůta k vyjádření se k návrhu žalobců na zastavení řízení, odmítá, že by důvodem jeho nesouhlasu s tímto návrhem byla povinnost platit náhradu nákladů řízení, s tím, že jím byla nedůvodnost žaloby, nicméně nesouhlasí ani s uložením takové povinnosti. Jak patrno z protokolu o jednání ze dne 14. 7. 2021, žalobci vzali svůj návrh s ohledem na provedené dokazování zpět, přičemž stěžovateli, zastoupenému v daném řízení advokátem bylo umožněno se k tomuto úkonu vyjádřit, což stěžovatel učinil, když uvedl, že s tímto návrhem nesouhlasí "kvůli náhradě nákladů řízení".
Jiný důvod stěžovatel neuvedl, ač tak v dalším průběhu řízení před okresním soudem učinit mohl. Nelze tedy dospět k závěru, že by stěžovatel byl v tomto směru zkrácen na svém právu právně argumentovat. Jestliže pak takový důvod obecné soudy neshledaly "vážným", nemá jim Ústavní soud co vytknout, neboť daná úvaha se vzhledem k okolnostem případu nejeví jako zjevně nepřiměřená (extrémní) a její věcná správnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
13. Tvrdí-li stěžovatel, že žalobci již v době podání návrhu věděli, že jde o makety kamer, a že k jejich odstranění došlo, protože byly předloženy k odbornému zkoumání, nemá to oporu v soudním spise, případně z něho (především pak z účastnické výpovědi samotného stěžovatele na jednání dne 14. 7. 2021) plyne skutečnost jiná, tedy že tyto makety odstranil proto, že žalobci se již dozvěděli o tom, že jde o makety, takže se staly zbytečnými. Ústavní soud tak nemá soudům nižších stupňů co vytknout, jestliže postupovaly podle § 146 odst. 2 věty druhé o. s. ř. K tvrzení stěžovatele o nedůvodnosti žaloby možno dodat, že to, zda byl "návrh podán důvodně", se neposuzuje z hlediska hmotného práva (tedy zda žalobci skutečně právo svědčilo), ale pouze procesně (tedy zda došlo k uspokojení žalobcova nároku chováním žalovaného).
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti "vyhovujícímu" výroku krajského soudu, stěžovatel namítá, že vedlejší účastnice své tvrzení ohledně imisí neprokázala, a poukazuje na znalecký posudek, se kterým mají být závěry krajského soudu v rozporu. Ze soudního spisu však plyne, že za účelem zjištění skutkového stavu se uskutečnila nejen dvě místní ohledání, ale byly provedeny také výslechy svědků, a za důkaz sloužily i fotografie dokumentující stav na místě samém. Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, jak krajský soud provedené důkazy zhodnotil, podle ustálené judikatury Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, a to ani v případě, že by se s ním neztotožnil; k zásahu do daného hodnotícího procesu by byl oprávněn za předpokladu, že by skutkové závěry byly tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, tj. že by zjevně neměly žádnou oporu v provedených důkazech anebo by s nimi byly dokonce v rozporu, k čemuž zpravidla dochází v důsledku evidentní věcné chyby nebo vadné logické úvahy.
V posuzované věci ovšem Ústavní soud neshledal, že by napadený rozsudek krajského soudu byl takovouto kvalifikovanou vadou stižen.
15. Namítá-li stěžovatel, že krajský soud neustanovil soudního znalce, z § 127 odst. 1 o. s. ř. plyne povinnost soudu ustanovit soudního znalce tam, kde jeho rozhodnutí závisí na posouzení skutečností, k nimž je potřeba odborných znalostí. To znamená, že takový postup je namístě, nelze-li určitou skutečnost, nezbytnou pro právní posouzení věci, najisto postavit jinak. Stěžovatel poukazuje na znalecký posudek, který si nechal vypracovat obchodní korporací DEKPROJEKT, s. r. o., a který má závěry krajského soudu "popírat".
Úvodem možno zmínit, že tento důkaz nebyl v daném soudním řízení "použitelný", neboť ho stěžovatel předložil až v dovolacím řízení (srov. § 241a odst. 1 a 6 o. s. ř.), a imise nespočívaly jen ve stínění, k němuž se váže zmíněný znalecký posudek, ale i ve spadu větviček a pronikání větví přes plot. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu porušení povinnosti stanovené v § 127 odst. 1 o. s. ř., sama skutečnost, zda stávající zastínění vyhovuje normě ČSN 73 4301 či nikoliv, by jistě mohla hrát určitou roli v úvaze soudu, zda jsou předmětné imise nepřiměřené místním poměrům a zda podstatně omezují obvyklé užívání pozemku (pokud by soud měl takový posudek k dispozici), role takového zjištění je však jen pomocná.
Nelze tak dospět k závěru, že by bylo pro posouzení věci nezbytné vyřešit otázku (ne)souladu zastínění s uvedenou normou, a potažmo ani, že by měl za soud povinnost za tímto účelem ustanovit soudního znalce.
16. Jde-li o právní posouzení věci krajským soudem, Ústavní soud není oprávněn ji z hlediska věcné správnosti (zákonnosti) přezkoumávat, neboť nejde, jak již bylo zmíněno, o referenční hledisko ústavněprávního přezkumu, což platí o to více, závisí-li takové posouzení na volné úvaze soudu, jako je tomu v daném případě. K zásahu do daného rozhodování by byl oprávněn za předpokladu, že by soudní závěry nesly známky libovůle, tedy pokud by nebyly tzv. přezkoumatelné anebo by se jevily, jak již bylo výše rovněž zmíněno, zjevně nepřiměřenými (extrémními). Pochybení takové povahy však Ústavní soud nezjistil.
17. Stěžovatel také namítá, že v soudním řízení fakticky poukazoval na střet práva vedlejší účastnice na ochranu před imisemi s jeho základním právem na soukromí, ale že se tímto střetem soudy nezabývaly. Vzhledem k tomu, že tvrzený zásah do stěžovatelova práva na soukromí má spočívat v tom, že bude (mohl by být) ze strany vedlejší účastnice obtěžován tzv. pohledem, tato hrozba je toliko hypotetická, a pokud by v budoucnu k takovému obtěžování skutečně došlo, může se stěžovatel domáhat ochrany svých práv u soudu. Dlužno dodat, že pokud stěžovatel považoval v těchto souvislostech právní posouzení věci krajským soudem za nesprávné, mohl a měl Nejvyššímu soudu předložit k řešení konkrétní právní otázku (viz zejména § 241a odst. 1 až 3 ve spojení s § 237 o. s. ř.).
18. Poukazuje-li stěžovatel na (další) částečné zastavení řízení v průběhu odvolacího řízení, tuto skutečnost krajský soud v napadeném rozsudku zohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně i odvolacího řízení. Stejně tak zohlednil, že mu žalobci neumožnili vstoupit na jejich pozemek. Pro rozhodnutí ve věci samé tato skutečnost rozhodná nebyla, resp. mohla by být za předpokladu, že by na jejím základě bylo možné zřetelně dovodit šikanózní povahu žaloby. K takovému závěru však s přihlédnutím k okolnostem posuzovaného případu dospět nelze. Jak patrno ze soudního spisu, nevpuštění stěžovatele na pozemek žalobců bylo důsledkem několikaletých sousedských sporů, které provázejí vzájemné schválnosti a k jejichž vzniku značnou měrou přispěl sám stěžovatel.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. září 2024
Jan Svatoň v. r. předseda senátu